ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1568.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1568/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání R. N. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 2008, sp. zn. 9 To 273/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 T 266/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. března 2008, sp. zn. 16 T 266/2007, byl obviněný R. N. uznán vinným trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tento trestný čin spáchal tím, že dne 9. června 2007 v době od 18.55 hod. do 19.05 hod. v H. K. na pozemní komunikaci v ulici B. mezi Střední průmyslovou školou strojnickou a čerpací stanicí B. vyhrožoval soudkyni Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. M. K. pro výkon pravomoci soudkyně ve věci vedené před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 9/1997 žalobce R. N. proti žalovaným Ing. J. S. a M. , s. r. o., v likvidaci, se sídlem v H. K. , o náhradu škody na zdraví a peněžitý důchod, ublížením na zdraví tím způsobem, že jako řidič vozidla M. B. V. v místě zákazu předjíždění předjel před ním jedoucí JUDr. M. K. , která řídila osobní motorové vozidlo zn. Š. F. C. , zastavením svého vozu ji donutil zastavit jízdu, přičemž z vozidla vystoupil, přistoupil k ní a řekl jí: „Hrozně mi ubližujete, jestli v tom budete pokračovat, tak to odnese vaše děcko a uvidíte, co se stane Vám, také to odnesete“, přičemž následně nastoupil do svého vozidla a z místa odjel, když tímto jednáním vzbudil u poškozené obavu z naplnění výhrůžky.
Za to byl obviněný R. N. odsouzen podle §154 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců.
Tento rozsudek Okresního soudu v Trutnově napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. července 2008, sp. zn. 9 To 273/2008, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis usnesení byl obviněnému doručen dne 25. září 2008.
Uvedené usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný R. N. dne 4. listopadu 2008 dovoláním, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a do rámce tohoto důvodu zařadil i „příkrý rozpor se zásadou in dubio pro reo.“ Konkrétně oběma soudům vytkl hodnocení důkazů, které považuje za extrémní, nemající oporu ve výpovědích svědků, zaznamenaných přesně na elektronickém nosiči dat. Podle názoru dovolatele takový deficit podle konstantní judikatury Ústavního soudu naplňuje kasační důvod. Domnívá se, že extrémní rozpory jednoznačně vyplývají při hodnocení svědeckých výpovědí svědků svědčících pro obhajobu (P. V. ) a svědeckých výpovědí svědků toliko nepřímých, svědčících pro státní obžalobu spojených s osobou poškozené profesně a osobně (JUDr. J. V. , JUDr. M. D. ). Upozorňuje na to, že svědkyně D. je v právních kauzách podle rozhodnutí hradeckých soudů ve vztahu k němu podjatá, přičemž soudy ignorovaly tuto skutečnost při hodnocení její výpovědi v projednávané trestní věci. Má za to, že skutek popsaný v enunciátu obou rozhodnutí nenaplňuje objektivní ani subjektivní stránku trestného činu útoku na státní orgán ve smyslu §154 odst. 1 písm. b) tr. zák. a maximálně by se mohlo jednat (pokud by se skutek udál) o přestupek. Dále obviněný uvádí, že soudy neprovedly, resp. se nevypořádaly s neprovedením jím navržených důkazů, a to klíčových typu rekonstrukce skutku na místě samém a výpisu z mobilního telefonu. Poukazuje na rozpor ve skutkových závěrech soudů v otázce přítomnosti svědka P. V. na místě činu.
Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí, případně současně zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání obviněného R. N. uvedla, že námitky dovolatele, pokud napadají způsob provedeného hodnocení dokazování, nesouvisí s právním posouzením skutku. Rovněž se domnívá, že dovolatel překročil meze dovolacího řízení, pokud zpochybnil rozsah a kvalitu provedeného dokazování když namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům na provedení rekonstrukce případu, výpisu z mobilního telefonu poškozené atd., a dále uvedl, že svědecké výpovědi neodpovídají jejich záznamu na elektronickém nosiči dat. Za kvalifikovanou dovolací námitku ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu státní zástupkyně považuje námitku, kterou dovolatel zpochybňuje naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu útoku na státní orgán ve vztahu ke skutku „popsaném v enunciátu obou rozhodnutí.“ Státní zástupkyně nemá pochybnosti o tom, že z povahy vyslovené vyhrůžky, jak je popsaná ve výroku o vině, vyplývá, že ji dovolatel pronesl pro výkon pravomoci poškozené soudkyně v jeho občansko právní věci vedené před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 9/1997. Dále je z hlediska naplnění objektivní stránky přisouzeného trestného činu současně zřejmé, že tato výhrůžka („uvidíte co se stane Vám, také to odnesete, odnese to Vaše děcko“) je obecně výhrůžkou, zcela logicky vyložitelnou minimálně jako pohrůžka ublížení na zdraví, a to jak poškozené soudkyni, tak jejímu dítěti. Státní zástupkyně konstatuje, že obviněný věděl, že takovým jednáním může vzbudit u napadené soudkyně důvodné obavy o její zdraví a život, tak i o tytéž hodnoty její nejbližší a silným citovým poutem vázané osoby a to i za stavu, že o zdravotním postižení jejího dítěte, které by subjektivní stránku jeho jednání ještě prohlubovalo, prokazatelně informován nebyl. Státní zástupkyně zmiňuje, že proneseným výhrůžkám předcházelo také jednání dovolatele, kterým v rámci demonstrace silových prvků komunikace s poškozenou tuto donutil k nedobrovolnému zastavení jejího vozidla a tím ještě víc zdůraznil vážnost svých následných slov. Právní kvalifikaci dovolatelova jednání považuje státní zástupkyně za správnou a odpovídající všem zákonným podmínkám skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Státní zástupkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a současně navrhuje, aby tak ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu/ a bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na které je v dovolání výslovně odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání je podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění, učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumávání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad úplnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředpisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. IV.ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci hodnotí úplnost dokazování (námitka neprovedení rekonstrukce skutku na místě samém, výpisu z mobilního telefonu) a způsob hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí svědka P. V. , svědčícího pro obhajobu obviněného, a svědeckých výpovědí svědčících pro obžalobu – svědka JUDr. J. V. a svědkyně JUDr. M. D. ). Tyto námitky dovolatele se týkají primárně procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení vycházely. To znamená, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních, byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě se domáhal revize soudem učiněných skutkových závěrů, s cílem prosadit vlastní skutkovou verzi. Dovolatel tedy uplatnil námitky skutkové, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Při posouzení dovolání obviněného Nejvyšší soud reflektoval i judikaturu Ústavního soudu, týkající se ústavně-konformní interpretace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (obsaženou zejména v nálezech sp. zn. II. ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV. ÚS 55/02, IV. ÚS 219/03), podle níž v rámci dovolacího řízení lze připustit přezkum skutkových zjištění, ale pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy a skutkovými závěry, k nimž dospěl soud a které jsou podkladem pro jeho právní závěry. Je zde totiž třeba rozlišovat skutkové závěry učiněné na základě provedeného dokazování, od jejich právního posouzení, přičemž dovolatel musí tento nesoulad učinit předmětem svého dovolání. V posuzované věci podle názoru Nejvyššího soudu soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Hodnocení provedených důkazů ze strany nalézacího i odvolacího soudu, tj. hodnocení jejich věrohodnosti, pravdivosti a závažnosti, plně odpovídalo všem požadavkům plynoucím z ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu.Pokud jde o námitku obviněného, týkající se tvrzeného „příkrého rozporu se zásadou in dubio pro reo“, pak je možno říci, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. řádu.
Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. řádu) znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl však dovolatelem právně relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž namítal, že „skutek popsaný v enunciátu obou rozhodnutí nenaplňuje v žádném případě objektivní ani subjektivní stránku trestného činu útoku na státní orgán ve smyslu §154 odst. 1 písm. b) tr. zák. a maximálně by se mohlo jednat o přestupek.“
Tyto právně relevantně uplatněné námitky však Nejvyšší soud považuje za neopodstatněné.
V obecné rovině je nutno uvést, že trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro výkon pravomoci státního orgánu. Podle §3 odst. 3 tr. zák. k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Nejvyšší soud se v usnesení sp. zn. 7 Tdo 939/2002 vyslovil k obsahu objektivní stránky trestného činu podle §154 odst. 1 tr. zák. Konstatoval, že jestliže pachatel trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 tr. zák. jinému vyhrožuje ublížením na zdraví, znamená to, že vyhrožuje jednáním, které pokud by bylo uskutečněno, by bylo trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., případně trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Uvedl dále, že vzhledem k tomu, že pojem ublížení na zdraví (§221 odst. 1 tr. zák.) je obsažen i v pojmu těžká újma na zdraví (§222 odst. 1 tr. zák.), je logické, že újma, kterou pachatel hrozí, musí dosahovat takové intenzity, která odpovídá alespoň pojmu ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. – jde tedy o takový zásah do tělesné integrity jiné osoby, s nímž je spojeno omezení v obvyklém způsobu života, které není jen zcela přechodné. Nejvyšší soud pak z takto nastíněných úvah vyvodil závěr, podle něhož jinak nejde o ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. a může jít např. o drobné ublížení na zdraví ve smyslu §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. K uvedenému v rozhodované věci Nejvyšší soud dodává, že výhružka u jednání, jež naplňuje znaky skutkové podstaty podle §154 odst. 1 tr. zák., musí být pronesena tak, aby byla způsobilá vyvolat obavu, že ji pachatel splní.
Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného R. N. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Podle skutkových zjištění, jak bylo již konstatováno, obviněný slovně vyhrožoval soudkyni Okresního soudu v Hradci Králové JUDr. M. K. pro výkon pravomoci soudkyně ve věci, vedené před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 9/1997 žalobce R. N. , ublížením na zdraví tím způsobem, že jako řidič vozidla M. B. V. v místě zákazu předjíždění předjel před ním jedoucí JUDr. M. K. , která řídila osobní motorové vozidlo zn. Š. F. C. , zastavením svého vozu ji donutil zastavit jízdu, přičemž poté z vozidla vystoupil, přistoupil k ní a řekl jí: „Hrozně mi ubližujete, jestli v tom budete pokračovat, tak to odnese Vaše děcko a uvidíte, co se stane Vám, také to odnesete.“
Soudy obou stupňů nepochybily, jestliže uvedené slovní útoky obviněného proti soudkyni považovaly za výhrůžku alespoň ublížením na zdraví, a tudíž způsobilou naplnit jeden ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 písm. b) tr. zák., že je považovaly za tak vážný verbální útok na státní orgán, že jím bylo možné negativně ovlivnit řádný výkon jeho pravomoci v civilním řízení, útok, u něhož proneseným výhrůžkám předcházelo násilné jednání, kterým obviněný poškozenou donutil k nedobrovolnému zastavení jejího vozidla, čímž zdůraznil vážnost záměru vyjádřeného v pronesené vyhrůžce, jakož i připravenost použít násilí. Nejvyšší soud přisvědčuje nalézacímu soudu, který v odůvodnění uvedl, že “ačkoli se na první pohled jeví pronesená výhrůžka obžalovaným jako nekonkrétní a málo intenzivní, v kontextu se zdravotním omezením poškozené, kdy je odkázána na chůzi o dvou francouzských holích a její syn je těžce psychicky i fyzicky postižen, kdy je zcela závislý na péči druhé osoby, jedná se o výhrůžku velmi důraznou a způsobilou vyvolat u poškozené důvodné obavy z jejího naplnění“. Výhrůžka byla tedy pronesena takovým způsobem, že byla způsobilá vyvolat obavu, že obviněný splní to, čím vyhrožoval. Podle §3 odst. 3 tr. zák. k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Ze skutkových zjištění pak vyplývá, že obviněný nejen věděl, že svým jednáním může vzbudit důvodné obavy poškozené o její zdraví a život, tak i zdraví i život jejího dítěte, nýbrž takový následek svým jednáním vyvolat i chtěl – a to vzhledem k obsahu pronesené vyhrůžky a k násilnému jednání, jež mu předcházelo. Pro uvedené skutek, jehož se dopustil, nelze než posoudit ve smyslu úmyslně zaviněného jednání.
Z hlediska namítané možnosti posouzení jednání dovolatele ne jako trestného činu, ale jako přestupku, Nejvyšší soud připomíná, že společenskou nebezpečnost jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, je nutno spatřovat v intenzitě zásahu do chráněného zájmu společnosti na nezávislém výkonu pravomoci poškozené soudkyně.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 1 písm. b) tr. zák. Odvolací soud ve svém zjištění plně dostál požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky předmětného trestného činu, kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá znakům rozhodným z hlediska subjektivní i objektivní stránky daného trestného činu, a proto shledal námitku obviněného neopodstatněnou.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání obviněného R. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. března 2009
Předseda senátu: JUDr. Stanislav Rizman