ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1582.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1582/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2009 o dovolání obviněného D. M. , obviněného M. F. , obviněné R. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2007, sp. zn. 39 To 44/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 144/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. M. , M. F. a R. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. prosince 2006, sp. zn. 1 T 144/2006, byl obviněný D. M. uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. (skutky popsané ve výroku rozsudku pod bodem 11, 21, 22, 27, 28, 30, 31, 34, 36, 37, 39, 40, 46 a 48), obviněný M. F. trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zák., díle dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 a §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zák. (skutky popsané ve výroku rozsudku pod bodem 1 – 24, 26 – 47 , 52, 56, 59, 61 a 64), a obviněná R. S. trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zák., spáchaným ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. (skutky popsané ve výroku rozsudku pod bodem 54, 57, 60, 62, 63 a 66), kterých se dopustili způsobem podrobně popsaným ve výroku rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněnému D. M. uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci – mobilního telefonu značky N., mobilního telefonu značky S., černé barvy s tmavohnědým krytem, mobilního telefonu značky N., černé barvy s šedým panelem, a mobilního telefonu značky E. , černé barvy. Obviněnému M. F. byl za výše uvedené trestné činy a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a) a d) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. května 2003, sp. zn. 1 T 682/2002, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šedesáti šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci – dalekohledu značky B. , včetně stativu, mobilního telefonu značky N. mobilního telefonu značky N., a finanční částky ve výši 113.620,- Kč. Soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30. května 2003, sp. zn. 1 T 682/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněné R. S. byl za výše uvedený trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem, a trest propadnutí věci – mobilního telefonu značky N.
Podle §226 písm. c) tr. ř. soud zprostil obviněného D. M. obžaloby pro skutky popsané (v obžalobě) pod bodem 16, 22 a 75, v nichž byl spatřován trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák., obviněného M. F. pro skutky popsané (v obžalobě) pod bodem 1 – 3, 5, 6, 11, 12, 27, 35, 54, 60, 64, 67, 72, 74, 75, 84, v nichž byl spatřován trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák., a obviněnou R. S. pro skutky popsané (v obžalobě) pod bodem 47, 66 a 73, v nichž byl spatřován trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák.
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu u obviněných R. Č. , M. D. , D. D. D., P. H., K. K. , N. K. , R. M. , J. Ř. , J. S. , P. T. , P. V. , P. V. a R. Z.
K odvolání obviněné R. S. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 31. října 2007, sp. zn. 39 To 44/2007, ohledně této obviněné zrušil napadený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku a znovu rozhodl tak, že ji uznal vinnou trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 a §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zák. (skutky popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 54, 57, 60, 62, 63 a 66) a uložil jí trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, a trest propadnutí věci – mobilního telefonu značky N.
Odvolání obviněných D. M. a M. F. a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného D. M. , v neprospěch obviněného M. F. , a v neprospěch obviněné R. S. , odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Odvolací soud dále rozhodl o odvoláních obviněných R. Č. , M. D. , P. H. , K. K. , obhájce uprchlého obviněného N. K. , R. M. , J. Ř. , J. S. , P. V. , obhájce uprchlého obviněného R. Z. , a o odvolání státního zástupce podaném v neprospěch R. Č. , M. D. , K. K. , R. M. , J. Ř. , J. S. , P. T. a P. V.
Podkladem pro rozhodnutí soudů se v zásadě stalo zjištění, že poté, co v blíže nezjištěné době v roce 1999 obžalovaní M. F. , D. D. D. , R. Z. a v roce 2000 i obžalovaný N. K. se po vzájemné dohodě rozhodli, že budou nelegálně získávat finanční prostředky soustavným pácháním závažné trestné činnosti, zapojili se do sítě mezinárodního zločinu zabývajícího se výdělečným pašováním ilegálních imigrantů z třetích zemí, zejména A. (I. a V. ) do zemí Evropské unie tím, že vytvořili jimi řízený samostatný spojovací článek při ilegálním přechodu těchto migrantů z území S. r. do Č. r. mimo hraniční přechody, přes takzvanou „zelenou hranici“, v katastrech obcí K. , okres Č. (S. r. ) – M. , okres F. –M. (Č. r. ) a v katastrech obcí S. a R. , okres H. (Č. r. ) a z Č. r. do R. , rovněž mimo hraniční přechody, přes takzvanou „zelenou hranici“, v katastrech obcí V. , S. a . M., kdy osoby převedené ze S. r. do Č. r. byly nejprve v případě potřeby na základě jejich pokynů předávány do tzv. „skladů“ na různých místech v Č. r. , a následně pak na základě jejich dalších pokynů převáděny z Č. r. do R., když cílovými zeměmi byly R. a I. , eventuelně S. r. N. , přičemž obžalovaný N. K. a D. D. D. měli postavení hlavních zadavatelů jednotlivých akcí, obžalovaní M. F. a R. Z. měli postavení vedoucích „realizačních týmů“, a obžalovaní J. Ř. , K. K. měli postavení vedoucích dílčích skupin určených k jednotlivým převodům, a obžalovaní R. M. , P. V. a D. M. zajišťovali pro jednotlivé akce řidiče „čističe“ či pěší převaděče, obžalovaný P. T. byl zejména v postavení pěšího převaděče, obžalovaní R. Č. , M. D. , P. H. , J. S. , R. S. , P. V. pak vykonávali své funkce ať už v postavení řidičů „čističů“ nebo v některých akcích zajišťovali podle aktuální potřeby plnění dílčích úkolů, a takto se ve skupinách, jejichž složení se z hlediska účasti jednotlivých osob různě měnilo, dopustili celkem šedesáti osmi útoků, podrobně popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to i ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění D. M. , M. F. a R. S. prostřednictvím svých obhájců dovolání, v nichž shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný D. M. ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že odvolací soud v posuzované věci nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve věci provedené důkazy hodnotil jednostranně v jeho neprospěch, nelogicky a nepřesvědčivě. Z provedených důkazů (svědeckých výpovědí, protokolů o domovních prohlídkách, protokolů o vydání věcí, protokolů o rekognici, záznamů o odposleších telekomunikačních hovorů) nevyplývá jednoznačně jeho účast na skutcích popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ve výroku rozsudku je nadto uvedeno pouze tolik, že obviněný obdržel za tam popsané jednání odměnu v blíže nezjištěné výši, že ilegální emigranty převážel nezjištěným vozidlem a ve většině případů šlo o běžence nezjištěné státní příslušnosti. Z výroku rozsudku není zřejmé ani místo, kde k jednotlivým jednáním mělo dojít (alespoň přibližné místo přechodu česko rakouské státní hranice). Způsob, jakým soud prvního stupně popsal skutkový děj ve výroku rozsudku je tak i nadále (poté co byl již jednou s tímto odůvodněním zrušen Krajským soudem v Ostravě) zcela nedostatečný. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku pak nevyplývají ani taková skutková zjištění, na jejichž podkladě by bylo možno učinit závěr, že se obviněný dopustil trestné činnosti ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák., tj. ve prospěch společenství osob, které se vyznačuje svou organizační strukturou, rozdělením funkcí a dělbou činnosti ve smyslu §89 odst. 17 tr. zák. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Rovněž obviněný M. F. v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud v posuzované věci nepostupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., když ve věci provedené důkazy (dokazování bylo navíc i neúplné, neboť soud neprovedl navrhovaný důkaz zdravotnickou dokumentací obviněného a výslechem jeho matky) hodnotil nelogicky a jednostranně (zejména výpovědi svědků a záznamy o odposleších telekomunikačních hovorů). Závěry obou soudů o existenci organizace, v jejímž čele údajně stál, nejsou však ničím podložené. Ve výroku rozsudku je uvedeno pouze tolik, že obviněný zajistil a provedl převedení osob blíže nezjištěné státní příslušnosti, za což obdržel odměnu v nezjištěné výši. Z výroku tak nevyplývá ani místo, kde k jednotlivým útokům mělo dojít. Takový popis skutku je podle názoru obviněného nedostatečný (nedostatky v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byly již jednou důvodem zrušení tohoto rozsudku ze strany odvolacího soudu). Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku potom nevyplývají ani taková skutková zjištění, na jejichž podkladě by bylo možno učinit závěr, že se obviněný účastnil činnosti zločinného spolčení (§163a tr. zák.), které se vyznačuje svou organizační strukturou, rozdělením funkcí a dělbou činnosti ve smyslu §89 odst. 17 tr. zák. Soudy dospěly k závěru, že se jednalo o mezinárodní zločineckou organizaci, neuvedly však její sídlo, osobu, která ji řídila, kým je organizace tvořena, jaké má organizační složky a jaké jsou jejich vzájemné vztahy (v tomto směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1182/2006). Jednání obviněného nebylo možno kvalifikovat ani jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zák., když nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty, spočívající v tom, že obviněný „takový čin spáchal za úplatu“. Dovolatel v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná R. S. v rámci svého mimořádného opravného prostředku předně namítla, že soudy dospěly k závěru o její vině na podkladě důkazů získaných nezákonným způsobem, když v průběhu přípravného řízení byla porušena její procesní práva uvedená v §2 odst. 2, §33, §36, §65, §91 – §95 tr. ř., a dále v čl. 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněná především byla vzata do vazby, aniž by k tomu byly dány zákonné důvody, neboť zjištěné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že by se chtěla před trestním stíháním skrývat a s ohledem na dobu, která uplynula od vzetí ostatních obviněných do vazby, již nepřicházelo v úvahu, že by na ně mohla nějak působit, přičemž její propuštění z vazby bylo podmíněno navázáním spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Na obviněnou byl v tomto směru soustavně vyvíjen nátlak. Před samotným předvedením jí byl přehrán záznam telefonních odposlechů jejího druha – spoluobviněného R. Z. , o některých „pohovorech“ s vyšetřovatelem nebyl informován obhájce obviněné a obviněné nebyly ve vazbě povoleny návštěvy její dcery. Ani výslech v přípravném řízení neprobíhal standardním způsobem. Termín výslechu byl nejprve opakovaně odkládán a když pak proběhl, byl ze strany vyšetřovatele předčasně ukončen, aniž by se obviněná mohla k věci vyjádřit. Námitky obviněné ani jejího obhájce nebyly vyšetřovatelem do záznamu o výslechu zaprotokolovány. Délka trvání vazby byla neúměrně prodlužována a obviněná nebyla před rozhodnutím o prodloužení vazby k jejím důvodům vyslechnuta. Z vazby pak byla propuštěna na peněžitou záruku s vyslovením dohledu, přestože byla jako jediná z obviněných osobou netrestanou. Obviněná dále neměla možnost seznámit se s důkazy svědčícími proti ní (např. se záznamy o odposlechu telefonních hovorů), když jí, stejně jako dalším obviněným, nebylo umožněno (s odůvodněním, že určité části spisu jsou vyhrazeny jako tajné) nahlédnout do celého vyšetřovacího spisu, čímž bylo porušeno její právo na obhajobu. Předložena jí byla pouze neúplná kopie vyšetřovacího spisu, a to (vzhledem k rozsahu spisu) na časově nepřiměřenou dobu. Originál vyšetřovacího spisu byl obviněné následně předložen až dne 4. 4. 2002, a to bez předchozího vyrozumění a bez ohledu na lhůtu podle §166 odst. 1 tr. ř., a nahlédnutí do spisu se tak nemohl zúčastnit obhájce obviněné, který se v té době nacházel na dovolené. Obviněná také nebyla upozorněna na zpřísnění právní kvalifikace u prvních dvou skutků, původně kvalifikovaných jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. Soudy pak nejprve obviněnou pro tyto dva skutky, pro které jí bylo původně sděleno obvinění zprostily obžaloby a uznaly ji vinnou dalšími čtyřmi skutky, pro které jí bylo sděleno obvinění až šest měsíců po začátku vyšetřování. Soudy poté obviněnou, při nezměněném skutkovém stavu uznaly vinnou i jednáním popsaným pod bodem 54) rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv původně ji soud prvního stupně obžaloby pro tento skutek zprostil. Soudy přitom nesprávně hodnotily výpověď svědkyně K. , která ve skutečnosti vypovídala v její prospěch. Rozhodnutí obou soudů neodpovídají požadavkům vyplývajícím z §125 tr. ř. a řízení, které jim předcházelo neodpovídá zásadním principům spravedlivého procesu. Učiněná skutková zjištění jsou podle názoru dovolatelky v extrémním nesouladu s právními závěry, čímž byl porušen také čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy. Jediným usvědčujícím důkazem jsou v posuzovaném případě záznamy telefonních hovorů, které ovšem o vině obviněné nesvědčí. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných předně uvedla, že argumentace obviněných ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů a ke způsobu, jakým soudy ve věci provedly dokazování, nenaplňuje jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkám dovolatelů (D. M. a M. F. ), že v posuzované věci chybí skutková zjištění, z nichž by bylo možno dovodit, že jednali ve prospěch zločinného spolčení nebo se jeho činnosti účastnili, je ovšem podle názoru státní zástupkyně třeba přisvědčit. Soudy dospěly k závěru o existenci mezinárodní zločinecké organizace zabývající se výdělečným pašováním ilegálních imigrantů především na základě zjištění, že migranti pocházeli většinou z A. , odkud byl organizován jejich převoz na S. Z četnosti útoků pak dovodily programové soustavné zištné páchání trestné činnosti, která je zapojením desítek pachatelů vyšší formou společné trestné činnosti, tedy organizovaným zločinem ve formě zločinného spolčení. Délka doby páchání trestné činnosti však sama o sobě o napojení na mezinárodní zločineckou organizaci nesvědčí a soudy nezjistily, že by obvinění byli organizováni a úkolováni polovojenským způsobem. Kontaktními osobami obviněných měli být obviněný D. a později i obviněný K. , kteří měli zneužívat vazby na své domovské státy, což je také spíše zjištěním svědčícím pro závěr, že se jednalo o soukromou iniciativu obviněných, nikoli o zařazení a plnění úkolů v rámci mezinárodních struktur. Ze skutkových zjištění soudů ve vztahu k zákonným znakům zločinného spolčení tak podle názoru státní zástupkyně nic podstatného nevyplývá. Existence mezinárodní zločinecké organizace zabývající se výdělečným pašováním imigrantů byla soudy toliko presumována. Přesvědčivě pak nevyznívá ani závěr, že se do určitého počtu útoků (při stejných okolnostech jejich páchání) jednalo o „převaděčství“ a při vyšším počtu útoků již o trestnou činnost páchanou ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že se obviněný M. F. dopustil trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a obviněný D. M. trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák. spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák., pak podle názoru státní zástupkyně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Státní zástupkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud k dovolání těchto obviněných zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, a všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby s přihlédnutím k §261 tr. ř., prospívá-li důvod zrušení těchto rozhodnutí i obviněným, kteří nepodali dovolání, zrušil tato rozhodnutí i ohledně těchto obviněných. Naopak v případě obviněné R. S. je právní kvalifikace jejího jednání podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. plně podložená. O organizovanosti akce nejsou žádné pochybnosti, svědčí o tom způsob jejího provedení, zapojení více obviněných, rozdělení úkolů, koordinace jejich jednotlivých kroků, návaznost jednotlivých aktů posuzovaného jednání apod. Tyto okolnosti také podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně ve svém vyjádření navrhla dovolání obviněné R. S. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněných opírají, naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že i z pohledu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že vady namítané v dovoláních všech tří obviněných nelze podřadit nejen pod jimi uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný zákonný důvod tohoto mimořádného opravného prostředku. Je tomu tak proto, že byť dovolatelé formálně namítají nesprávné právní posouzení skutku, jejich dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují do oblasti skutkových zjištění, popřípadě se vztahují k tvrzenému porušení stanovených procesních pravidel.
Konkrétně pak obviněný D. M. soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo zejména v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů, když mimo jiné poukazuje na porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. s tím, že ze skutkových zjištění, jímž dále vytýká nekonkrétnost, nelze vůbec dovodit jeho jakoukoli účast na posuzované trestné činnosti. Rovněž námitkou, že ze skutkových zjištění soudů nelze usuzovat na naplnění subjektivní stránky mu přisouzeného trestného činu dovolatel ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění, což platí též o jeho tvrzení o absenci skutkových podkladů pro závěr, že vůbec existovalo takové společenství osob, které zákon pokládá za zločinné spolčení.
V podstatě stejné či podobné námitky jsou obsahem dovolání obviněného M. F. který rovněž napadá porušení procesních pravidel zakotvených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud tento dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006-I., s tím, že i v jeho trestní věci nebyla učiněna konkrétní zjištění k existenci okolností, umožňujících učinit závěr o existenci mezinárodní zločinecké organizace, tak v tomto směru očividně pomíjí výše již citované skutkové závěry soudů, podle nichž „… obžalovaní M. F. , D. D. D. , R. Z. a v roce 2000 i obžalovaný N. K. se po vzájemné dohodě rozhodli, že budou nelegálně získávat finanční prostředky soustavným pácháním závažné trestné činnosti, zapojili se do sítě mezinárodního zločinu zabývajícího se výdělečným pašováním ilegálních imigrantů z třetích zemí, zejména A. (I. a V. ) do zemí Evropské unie tím, že vytvořili jimi řízený samostatný spojovací článek při ilegálním přechodu těchto migrantů z území S. r. do Č. r. mimo hraniční přechody, přes takzvanou „zelenou hranici“, v katastrech obcí K. , okres Č. (S. r. ) – M. , okres F. –M. (Č. r. ) a v katastrech obcí S. a R. , okres H. (Č. r. ) a z Č. r. do R. , rovněž mimo hraniční přechody, přes takzvanou „zelenou hranici“, v katastrech obcí V. , S. a M. , kdy osoby převedené ze S. r. do Č. r. byly nejprve v případě potřeby na základě jejich pokynů předávány do tzv. „skladů“ na různých místech v Č. r. , a následně pak na základě jejich dalších pokynů převáděny z Č. r. do R. , když cílovými zeměmi byly R. a I. , eventuelně S. r. N. , přičemž obžalovaný N. K. a D. D. D. měli postavení hlavních zadavatelů jednotlivých akcí, obžalovaní M. F. a R. Z. měli postavení vedoucích „realizačních týmů“, …“. Jedná se o situaci odlišnou, než jaká byla ve věci, na kterou dovolatel odkazoval, když podle výše popsaných skutkových zjištění to byl přímo dovolatel, který společně s dalšími konkrétními spoluobviněnými vytvořil zločineckou organizaci (její složku na území Č. r. ), která se zabývala nelegálním převáděním osob přes státní hranice několika zemí. Námitkou, že nebyl naplněn zákonný znak posuzovaného trestného činu spočívající v tom, že se je dopustil „za úplatu“ dovolatel jen polemizuje se skutkovým zjištěním a logickými závěry obou soudů, podle něhož se obviněný M. F. dopustil trestné činnosti právě z důvodu svého obohacení.
Obviněná R. S. své dovolací námitky soustředila zejména do oblasti výtek na adresu orgánů činných v přípravném řízení, které vůči ní údajně postupovaly nezákonným způsobem, a to jak při rozhodování o jejím vzetí do vazby a dalším jejím trvání, tak při opatřování důkazních prostředků a rovněž i v souvislosti s ukončením přípravného řízení. Dále též napadá nedostatečná skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, jakož i rozpor odůvodnění napadených rozhodnutí s ustanovením §125 tr. ř.; poukazuje též na skutečnost, že zatímco pro útok pod bodem 54) byla původně obžaloby zproštěna, tak v novém řízení byla uznána vinnou na základě stejných důkazů, které navíc byly i nesprávně vyhodnoceny v její neprospěch. Rovněž tyto procesní námitky obviněné jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a ani nemohou odůvodnit závěr o tom, že řízení v její věci by bylo jako celek v rozporu s principem spravedlivého trestního procesu.
Na základě obsahu spisu lze přitom konstatovat, že nejen není dán žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci, ale též obsah a výsledky provedeného dokazování se adekvátně promítly do učiněných skutkových závěrů. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho důvodně pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněných. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k podstatným výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů. V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolateli ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V rámci mimořádného opravného prostředku napadají de facto správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, a v zásadě potvrzených též soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných D. M. , M. F. a R. S. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík