ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.312.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 312/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2009 o dovolání obviněného M. V. a obviněné Z. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2008, sp. zn. 5 To 74/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 1/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. a obviněné Z. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 43 T 1/2006, byli obviněný M. V. a obviněná Z. S. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaným ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a za to jim byl (každému) uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, mimo prodeje zboží vyhrazeného zvláštními předpisy, v trvání pěti roků. Soud dále rozhodl o povinnosti obviněných nahradit poškozeným škodu.
K odvolání státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 8. října 2008, sp. zn. 5 To 74/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obou obviněných napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jejich výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněným uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon je zařadil do věznice s dozorem, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, mimo prodeje zboží vyhrazeného zvláštními předpisy, v trvání pěti roků. O odvolání obviněných rozhodl Vrchní soud v Olomouci výše citovaným rozsudkem tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, přičemž shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Soudy podle názoru obviněných porušily jejich právo na obhajobu, když k jejich návrhu neprovedly důkazy, které měly pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Dokazování tak nebylo provedeno v rozsahu podle §2 odst. 5 tr. ř., tj. tak, aby o zjištěném skutkovém stavu nebyly důvodné pochybnosti. Odvolací soud se pak v rozporu s §40 odst. 1 tr. zák. neztotožnil s argumentací soudu prvního stupně ve vztahu k výši ukládaného trestu. V posuzované věci od spáchání trestné činnosti do vyhlášení rozsudku uplynulo celkem devět let, přičemž nebylo zjištěno, že by se obvinění na těchto průtazích jakkoli podíleli. Délka trestního stíhání je přitom okolností, která snižuje konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněných pro společnost. Uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby je pro obviněné nepřiměřeně přísné, odvolací soud proto měl použít §40 odst. 1 tr. zák. a tresty obviněných měl snížit pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, a dále, aby do doby rozhodnutí o tomto jejich mimořádném opravném prostředku odložil výkon výše citovaných rozhodnutí.
Z obsahu vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že podle jeho názoru dovolací námitky obviněných nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především nelze (jak v části svého mimořádného opravného prostředku dovolatelé činí), namítat nesprávnost skutkových zjištění soudů ani vady provedeného dokazování. V posuzované věci nejde ani o případ existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Pod tento dovolací důvod pak nelze podřadit ani tu část dovolacích námitek, která se vztahuje k otázce aplikace §40 odst. 1 tr. zák. Nepoužití ustanovení §40 tr. zák. nelze považovat za otázku právního posouzení skutku, když nemá žádný vztah ke kvalifikaci skutku, ani za tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, které nemůže mít vztah k výroku o trestu v situaci, kdy zákon výslovně stanoví další dovolací důvody týkající se uloženého trestu. Připuštěním dovolání pro neaplikaci §40 tr. zák. by znamenalo připustit dovolání i pro nepoužití dalších ustanovení vztahujících se k rozhodování o trestu, tj. např. §23, §31 až §34, §58 a §59 tr. zák., čímž by byla narušena koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce vymezením dovolacích důvodů připustil dovolání do trestu pouze tehdy, pokud byl uložen nepřípustný druh trestu, trest byl uložen mimo trestní sazbu /§265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ nebo vůbec nebyl uložen, protože bylo nesprávně rozhodnuto o upuštění od potrestání, resp. od potrestání s dohledem /§265b odst. 1 písm. i) tr. ř./. Ke stejným závěrům dospěl i velký senát Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 15 To 1314/2004 ze dne 12. ledna 2005. Námitky ve vztahu k nepřiměřenosti uloženého trestu pak nelze podřadit ani pod zmiňovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; trest byl obviněným uložen v rámci zákonné trestní sazby a zároveň jde o přípustný druh trestu za daný trestný čin. Dobu, která uplynula od okamžiku spáchání trestného činu do okamžiku zahájení úkonů trestního řízení ve smyslu §158 odst. 3 tr. ř. nelze považovat za dobu, která by nepřiměřeně prodlužovala dobu trestního řízení. Soud prvního stupně proto v posuzovaném případě pochybil, pokud aplikoval §40 odst. 1 tr. zák. a snížil obviněným trest pod hranici zákonné trestní sazby. Dobu, která případně uplyne od spáchání trestného činu do jeho zjištění a náležitého objasnění, zákon promítá do institutu promlčení a spojuje s ním zánik trestnosti činu a tím i trestní odpovědnosti. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že i z pohledu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Pokud tedy dovolatelé částí svých dovolacích námitek zpochybnili správnost soudy učiněných skutkových zjištění, a to na podkladě tvrzení o neúplnosti provedeného dokazování, je zřejmé, že tyto namítané vady nelze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatelé formálně namítají nesprávné právní posouzení skutku, v dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci jejich činu. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely zejména z velkého množství svědeckých výpovědí (jejichž výčet a rozbor je na str. 17-18 rozsudku soudu prvního stupně) a listinných důkazů (kupních smluv, faktur a jiných listinných důkazů - viz str. 19-21 rozsudku soudu prvního stupně) a na základě těchto skutkových zjištění pak dospěly k závěru, že obvinění svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce společně naplnili skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Pokud soudy k návrhu obviněných neprovedly některé důkazy, pak své rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnily (srov. str. 25-26 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V posuzované věci se pak (ostatně dovolatelé tuto skutečnost v dovolání ani netvrdí) nejedná ani o případ, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.
Ani dovolací námitky obviněných, jejichž podstatou je tvrzení, že odvolací soud nepostupoval při ukládání trestu podle §40 odst. 1 tr. zák. (a to oproti soudu prvního stupně) a nesnížil obviněným trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby, přestože k tomu byly údajně dány zákonné podmínky (od spáchání trestné činnosti do vynesení rozhodnutí uplynulo devět let, což snižuje stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněných pro společnost), nenaplňují dovolateli uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se výslovně vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.
První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Pokud ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by výše označená ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nefunkční, nadbytečná a nelogická, protože uložení nepřípustného druhu trestu, uložení trestu mimo trestní sazbu a upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by nutně vždy muselo být považováno právě za porušení hmotného práva a tudíž za nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak by ovšem bylo nutné stejně posuzovat případné porušení jakýchkoli ostatních ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, např. ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, ustanovení §31 odst. 1, 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu, ustanovení §58 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení §59 odst. 1 tr. zák. o stanovení zkušební doby při podmíněném odsouzení atd. Logicky důsledně vzato by to znamenalo nutnost připustit dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení též ve vztahu ke všem zákonným podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestu, a to i při jejich obecné přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, nebo usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 15 Tdo 1314/2004, publikované pod č. 39/2005 Sb. rozh. tr.). To by bylo ve zcela evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§278 odst. 1 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že Nejvyšší soud v tomto směru neshledal sebemenšího důvodu k tomu, aby se odchýlil od právního názoru vyjádřeného též již v rozhodnutí publikovaném pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. /„Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu./
Ze shora popsané geneze trestní věci je zřejmé, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustili ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a byl jim za to uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, s výkonem ve věznici s dozorem, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, mimo prodeje zboží vyhrazeného zvláštními předpisy, v trvání pěti roků. Obviněným tedy byl uložen přípustný druh trestu v rámci příslušné zákonné trestní sazby (§250 odst. 4 tr. zák. stanoví trestní sazbu od pěti do dvanácti let). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tak nepřichází v posuzovaném případě v úvahu (dovolatelé ostatně na tyto dovolací důvody ani neodkazovali).
S námitkou obviněných ohledně údajně nepřiměřené délky trestního řízení v jejich věci se již dostatečně vypořádal v napadeném rozhodnutí odvolací soud, jenž mimo jiné zdůraznil, že od zahájení trestního stíhání do vynesení rozsudku soudem prvního stupně neuplynula ani doba tří let a do pravomocného skončení věci doba necelých čtyř let (str. 27), a Nejvyšší soud ani jinak nemá důvodu na těchto závěrech cokoliv měnit.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání obou obviněných nebylo třeba se dále zabývat jejich podnětem na odložení výkonu dovoláním napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík