ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.554.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 554/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2009 o dovolání obviněného P. G. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2009, sp. zn. 67 To 366/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 72/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. září 2008, sp. zn. 6 T 72/0008, byl obviněný P. G. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku rozsudku, a za tyto trestné činy a za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. října 2007, sp. zn. 4 T 52/2007, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let s výkonem ve věznici s ostrahou. Soud zároveň zrušil výrok o trestu z výše již citovaného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně spoluobviněnou A. Š., zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství v Praze 4 ze dne 10. června 2008, sp. zn. 1 Zt 349/2008, pro jednání popsané ve výroku rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., neboť skutek není trestným činem.
O odvolání obviněného P. G. rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 7. ledna 2009, sp. zn. 67 To 366/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné A. Š. Městský soud v Praze zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v posuzované věci bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný zopakoval, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil. O vině obviněného posuzovaným trestným činem nesvědčí žádné přímé důkazy. Proti jeho výpovědi stojí toliko výpověď spoluobviněné A. Š., která ovšem mohla poškozené stejně dobře způsobit zjištěná zranění sama (v době, kdy byl obviněný na nočních směnách) a navíc s ohledem na svůj zdravotní stav nebyla ani schopna relevantně hodnotit jednání obviněného. Soudy tak měly rozhodnout podle zásady in dubio pro reo a měly jej zprostit obžaloby. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Z obsahu vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že podle jeho názoru dovolací námitky obviněného nenaplňují jím uplatněné dovolací důvody. Obviněný v dovolání namítá nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění, takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení skutkovými zjištěními nižších soudů vázán. Zásah do skutkových zjištění lze připustit pouze tehdy, existuje-li mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů extrémní nesoulad, což však není posuzovaný případ obviněného. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, má zabránit porušení práva na přístup strany ke druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V posuzovaném případě tak tento dovolací důvod nemůže být dán už proto, že odvolání obviněného bylo odvolacím soudem v řádném odvolacím řízení věcně přezkoumáno a odvolací soud z jeho podnětu změnil výrok o trestu v napadeném rozhodnutí. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jako podané z jiného než zákonného důvodu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tedy může být naplněn ve dvou alternativách. První alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dána tehdy, pokud odvolací soud bez toho, aniž by rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem věcně přezkoumal, opravný prostředek zamítl nebo odmítl z tzv. procesních důvodů podle §253 odst. 1 nebo 3 tr. ř. Ze shora popsané geneze trestní věci je ovšem zřejmé, že tato alternativa dovolacího důvodu (přesto, že ji obviněný v dovolání výslovně uplatnil) v posuzovaném případě být uplatněna nemůže. Obviněný tak tento dovolací důvod mohl založit pouze na existenci jeho druhé alternativy, tj. že v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že i z pohledu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Přitom vycházely především z výpovědi spoluobviněné A. Š., ta ale nestojí osamoceně, a je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy – svědeckými výpověďmi V. K. a F. Š., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce Prof. MUDr. I. B. (na č. l. 48 68) a jeho výpovědí, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalce MUDr. V. T., CSc., k osobě obviněného (č. l. 38-46), znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalce MUDr. V. T., CSc., k osobě spoluobviněné (č. l. 28-36), znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie + dětská, znalce PhDr. V. F., (č. l. 237-253), a dalších listinných důkazů (fotodokumentace zranění poškozené na č. l. 121-122, 124-127, lékařské zprávy na č. l. 119-120, hlášení o zranění poškozené na č. l. 132). Na základě těchto skutkových zjištění pak dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) tr. zák. a pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §222 odst. 1 tr. zák. Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ (obviněný to ostatně v dovolání ani netvrdil), kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík