ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.5213.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 5213/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. ú. v H., proti povinné Mgr. D. K., zastoupené advokátkou, pro 313.333,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí povinné, o žalobě pro zmatečnost podané povinnou proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2006, č. j. 10 Co 1564/2006-550, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 4/2007, o dovolání povinné proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2008, č. j. 1 Co 296/2007-42, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Dovolání povinné proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2008, č. j. 1 Co 296/2007-42, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2007, č. j. 25 C 4/2007-24, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, není přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že ve věcech výkonu rozhodnutí [ve věcech exekučních - srov. §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve spojení s ustanovením §254 odst. 2 o. s. ř.] je žaloba pro zmatečnost přípustná jen z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2415/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005]; usnesení odvolacího soudu tedy v tomto dovoláním napadeném výroku nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce nemůže být ani kritika usnesení odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) v této části z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který byl povinnou v dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) – výslovně uplatněn [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
Povinná napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy také ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí její žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě pro zmatečnost. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé; usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně nevyhověl žádosti povinné na ustanovení zástupce podle ustanovení §30 o. s. ř. je rozhodnutím výlučně procesní povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou. Dovolání proti tomuto výroku není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v těchto ustanoveních, a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o. s. ř.
Namítá-li povinná v dovolání, že soudkyně Krajského soudu v Ostravě JUDr. S. O., která v řízení před soudem prvního stupně rozhodovala v posuzované věci (o zmatečnostní žalobě) jako samosoudkyně, „by mohla být ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. v této věci podjatá“, když „zcela jednoznačně vyslovila vůči zmatečnostní žalobkyni negativní právní názor na výsledek soudního řízení v její neprospěch, aniž jí poskytla potřebné poučení“, nezpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě pro zmatečnost, ale - tím, že tvrdí, že v řízení o žalobě pro zmatečnost rozhodoval vyloučený soudce - uplatňuje (nově) zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Zmatečnosti však nejsou (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001) způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.); ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. smí dovolací soud přihlédnout, a to i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2758/2005).
Na přípustnost dovolání nelze důvodně usuzovat ani ze skutečnosti, že písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu obsahuje chybné poučení o tom, že „proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání ...“. Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít totiž - jak vyplývá z ustanovení §240 odst. 3 o.s.ř. - význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozsudku (v prvním z uvedených případů) nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť povinná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a oprávněnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu