ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1866.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1866/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) R. B., a b) E. B., proti žalované P. H., zastoupené advokátkou, o uložení povinnosti zbudovat plot, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 1057/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2005, č. j. 31 Co 417/2005-294, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
5. listopadu 2001, č. j. 14 C 1057/96-170, ve znění doplňujících usnesení ze dne
15. července 2002, č. j. 14 C 1057/96-187, a 12. března 2003, č. j. 14 C 1057/96-193, uložil žalované povinnost „vyklidit do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku část pozemku žalobců p. č. st. 46 zastavěná plocha v obci T., k. ú. L., okr. K., zapsaného na LV č. 592 u Katastrálního úřadu v K., specifikovaného v příl. č. 8 znaleckého posudku Ing. M. K. ze dne 27. 2. 1999 a označeného na vytyčovacím náčrtu pro vytyčení hranice mezi st. p. č. 46, st. p. č. 47, ze dne 23. 6. 1999, ohraničením vytyčovacími body č. 23, 25, 26, 27, a 28 a v terénu umístěnými hraničními znaky, a dále do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku na této hranici označené body č. 23, 25, 26, 27, a 28 zbudovat bezpečné oplocení“. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudních poplatcích.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. června 2003, č. j. 31 Co 174/2003-210, rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujících usnesení, „ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zbudovat ve lhůtě šesti měsíců bezpečné oplocení na hranici označené body 23, 25, 26, 27 a 28 a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a ve vztahu mezi ČR a účastníky“ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V souvislosti se zrušením části rozsudku soudu prvního stupně uložil, aby žalobce vyzval k odstranění vad žalobního petitu, který považoval za neurčitý a nevykonatelný, aby je poučil, že mají doplnit skutková tvrzení týkající se splnění podmínek pro vybudování oplocení a označit potřebné důkazy, a aby k zamýšlenému oplocení požádal o vyjádření příslušný stavební úřad.
Rozsudkem ze dne 2. května 2005, č. j. 14 C 1057/96-260, soud prvního stupně uložil žalované povinnost „vystavět zděný plot – cihlovou zeď o šířce základů 67 cm a hloubce základů 90 cm, šířce zdi 30 cm, výšce zdi 230 cm na hranici mezi parcelami st. p. č. 47 a st. p. č. 46 v obci T., k. ú. L., okres K., zapsaných na LV č. 592 a LV č. 102 u Katastrálního úřadu v K., která je specifikována
a vyznačena na vytyčovacím náčrtu pro vytyčení hranice mezi st. p. č. 47 a st. p. č. 46 ze dne 23. 6. 1999, vytyčovacími body 23, 25, 26, 27 a 28 a v terénu umístěnými hraničními znaky.“ Zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci mají ve společném jmění manželů dům č. p. 10 se stavebním pozemkem parc. č. 46 a zahradu parc. č. 12/1 v k. ú. L., obec T., které nabyli kupní smlouvou v roce 1992, a že žalovaná je výlučnou vlastnicí domu č. p. 9 se stavebním pozemkem parc. č. 47 a zahrady parc.
č. 12/2 v k. ú. L., kterou se stala na základě smíru o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví schváleného soudem v roce 1993. Na hranici mezi pozemky parcelních čísel 46 a 47 byla do května 1974 postavena cihlová zeď, kterou odstranil právní předchůdce žalované na základě povolení MNV v T. ze dne 7. května 1974 s tím, že na původní hranici bude ve stejné výši do šesti měsíců postavena zeď nová. Předseda MNV T. žalovanou dne 12. listopadu 1974 upozornil, že provizorní ohrada
z plechů, postavená na namísto cihlové zdi, nerespektuje hranici pozemků a zabírá část pozemku parc. č. 46. Skutečný průběh hranice mezi pozemky parc. č. 46 a 47 byl zjištěn revizním znaleckým posudkem Ing. M. K. ze dne 27. února 1999
a zapracován do vytyčovacího náčrtu o vytýčení hranice v terénu ze dne 23. června 1999. Podle zpráv „Místního národního výboru T.“ je žalovaná konfliktní osobou, na níž jsou spoluobčany podávány neustálé stížnosti, objekt, který užívá, není zkolaudován, nemá septik, splašky vylévá na zahradu. Z vyjádření Obecního úřadu T. ze dne 26. srpna 2003 zpracovaného na základě místního šetření ze dne
25. srpna 2003 bylo zjištěno, že hranici mezi pozemky tvoří ze 2/3 provizorní oplocení z vlnitého plechu a dále rumiště, dřevo a keře. Žalovaná hromadí v blízkosti domu odpad, přičemž z jejího pozemku proniká na sousední pozemky intenzivní zápach. Spory účastníků ohledně hranice pozemků byly mnohokrát řešeny policií. Podle stanoviska stavebního úřadu Městského úřadu v Č. B. není ke stavbě plotu potřebné stavební povolení, postačí ohlášení na obecním úřadě. Soud prvního stupně věc posoudil podle §127 odst. 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a dospěl k závěru, že povinnosti stanovené stavebním povolením ze dne 7. 5. 1974 právním předchůdcům žalované, že na místo staré zdi má být ve lhůtě šesti měsíců postavena zeď nová, přešly s přechodem vlastnického práva k nemovitostem na žalovanou. Stavbu zdi shledal nezbytnou i s ohledem na vztahy účastníků, které provázejí neustálé konflikty a spory, již několikrát řešené policií a přestupkovou komisí. Výstavbou zdi dojde k optickému i fyzickému oddělení pozemků a tím i k zamezení vzniku dalších konfliktů, a to aniž by stavba samotná bránila využití pozemků. Hranice, kde má být zeď postavena, byla náležitě vyznačena v geometrickém plánu a následně vytyčena v terénu a označena terénními znaky.
K odvolání účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, č. j. 31 Co 417/2005-294, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaná je povinna zbudovat plot z cihel do výše 190 cm nad úrovní terénu na hranici mezi parcelami st. p. č. 47 a st. p. č. 46 v obci T., k. ú. L., okres K., zapsaných na LV č. 592 a LV č. 102 u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště v K., která je specifikována a vyznačena na vytyčovacím náčrtu pro vytyčení hranice mezi pozemky parc. č. st. 47 a st. 46 ze dne 23. června 1999, vytyčovacími body 23, 25, 26, 27 a 28 a v terénu umístěnými hraničními znaky, který vyhotovil ing. M. K., dle znaleckého posudku z oboru geodesie a kartografie ze dne 27. února 1999, ve věci sp. zn. 14 C 1057/96, který je zapsán pod pořadovým číslem 4/98 znaleckého deníku, ve lhůtě šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku,“ změnil jej také ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud doplnil dokazování žádostí Obecního úřadu T. ze dne
27. září 2005 o zahájení přestupkového řízení proti žalované, a to podle §46 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pro porušení povinností stanovených v obecně závazných vyhláškách obcí a krajů vydaných na úseku jejich samostatné působnosti, z důvodu, že si nepořídila sběrnou nádobu na komunální odpad, který hromadí na svém pozemku a pálí v kamnech, podle §47 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích pro neoprávněné ukládání odpadu mimo vyhrazená místa, podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích pro úmyslné narušování občanského soužití schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním, neboť vylévá odpadní vody na plot a přes plot nacházející se mezi nemovitostmi účastníků, a podle §50 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích pro úmyslné neoprávněné užívání cizího majetku, jelikož dosud v rozporu s výše uvedenými rozhodnutími soudů nevyklidila část pozemku žalovaného. Z vyjádření Obecního úřadu T. ze dne 7. prosince 2005 dále zjistil, že se stav zjištěný při místním šetření dne 25. srpna 2003 nezměnil. Žalovaná nadále vulgárně napadá nejen žalobce, ale i další osoby a na svém pozemku hromadí odpad, jehož zápach nesnesitelným způsobem obtěžuje vlastníky a nájemníky okolních nemovitostí. K zmírnění konfliktů nadále orgán obce navrhuje postavení zdi ve výšce 2 m, která by mohla zmírnit konflikty účastníků, snížit „propadávání“ odpadu na pozemek žalovaných a z části zamezit pronikání zápachu. Jinak se odvolací soud ztotožnil se skutkovým zjištěním i závěry soudu prvního stupně, i když změnil výšku budoucího oplocení. Citoval znění §127 odst. 2 ObčZ a konstatoval, že mezi účastníky dochází více jak deset let k oboustranných konfliktům, které jsou opakovaně řešeny v rámci přestupkového řízení. V posledních letech navíc došlo ještě ke zhoršení vzájemných vztahů. Žalovaná neprojevuje žádný zájem na obhospodařování svých nemovitostí
a dále na nich hromadí nejrůznější odpad. Z vyjádření Obecního úřadu T. ze dne 26. srpna 2003 a 7. prosince 2005 jednoznačně vyplývá stanovisko příslušného správního úřadu pozemek žalované oplotit, přičemž podle §139b odst. 8 písm. b) stavebního zákona je oplocení drobnou stavbou, která podle stanoviska stavebního úřadu Městského úřadu v Č. B. podléhá pouze ohlášení na Obecním úřadě v T. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že uložení povinnosti žalované, aby svůj pozemek vystavěním cihlové zdi oplotila, zmírní vzájemné konflikty, poskytne ochranu žalobcům proti nedovoleným zásahům žalované a nebrání účelnému užívání sousedních nemovitostí a staveb. Současně neodporuje ani stávající judikatuře, která se na danou problematiku vztahuje a která právo požadovat po vlastníkovi sousedního pozemku jeho oplocení nevylučuje. Odvolací soud pak změnit technické parametry oplocení, jehož vybudování žalované uložil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), avšak pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, dovozuje přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Jako dovolací důvody uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) odvolacímu soudu rovněž vytýká, že řízení bylo postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, jenž žalovaná spatřuje v posouzení otázky, za jakých podmínek lze uložit povinnost vybudovat oplocení při existenci oboustranných konfliktů účastníků. Namítá, že z provedeného důkazu listem vlastnictví č. 102 pro k. ú. L. nevyplývá její výlučné vlastnictví stavebního pozemku č. parc. 47 a domu č. p. 9, nýbrž skutečnost, že nemovitosti jsou ve společném jmění Z. a P. Š. (žalované a jejího bývalého manžela). Dále namítá, že vytyčovací návrh, na nějž odvolací soud odkazuje ve výroku pod bodem I. rozhodnutí, není součástí rozsudku, a proto je rozhodnutí po formální stránce nevykonatelné. V řízení bylo prokázáno, že stávající plot stál mimo hranici pozemků již v době, kdy spolu s manželem nemovitosti kupovali. Nebyla to tedy ona, kdo plot postavil a není ani zřejmé, zda to byli právní předchůdci její nebo žalobců. Navíc nevěděla, že plot stojí mimo hranici pozemků, ani že její právní předchůdci v roce 1971 požádali o stavební povolení ke zbourání původní cihlové zdi s tím, že nová bude postavena v původní hranici a ve stejné výši. Stavební povolení zakládalo právo původních vlastníků k postavení zdi, nejednalo se o povinnost uloženou jim úředním rozhodnutím; stavba zdi je tedy na jeho základě právně nevymahatelná. Nelze opomenout ani skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno před více jak třiceti lety za účinnosti jiného stavebního zákona. Dále napadá zjištění, že jedině ona je původcem konfliktů účastníků, když z provedených důkazů vyplývá, že konflikty jsou vzájemné. Pokud odvolací soud provedl během odvolacího řízení důkazy předložené žalobcem, postupoval v rozporu s §213b OSŘ. Tyto důkazy navíc považuje za nevěrohodné. Poukazuje na skutečnost, že je důchodkyně pečující o invalidní dítě, její příjmy tvoří pouze důchod a sociální dávky, a nemá finanční prostředky na tak náročnou stavbu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak pro ni v tomto směru naprosto likvidační. Jestliže jí byla dřívějším rozhodnutím soudu uložena povinnost vyklidit pozemek žalobců, neznamená to automaticky, že by měla být povinna postavit nový plot. Za situace, kdy konflikty mezi účastníky vznikají oboustranně, žalobcům nic nebrání, aby si zeď postavili sami. Jejich jednání považuje za ryze účelovou snahu vyhnout se nákladům na stavbu. Rozhodnutí je navíc v rozporu s dobrými mravy podle §3 ObčZ, na což upozorňovala již ve svém odvolání, ovšem odvolací soud se s její námitkou nevypořádal. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření ztotožňují se závěry odvolacího soudu. Rozhodnutí považují za potvrzující, přičemž podle jejich názoru nelze dospět k závěru, že by mělo po právní stránce zásadní význam. Podrobně se zabývají námitkami žalované
a navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé změněn toliko v technických parametrech oplocení, jehož zbudování bylo žalované uloženo.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ] je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu
s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva
a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně
i s jeho právním posouzením, pokud šlo o splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti žalované k vybudování oplocení. Jestliže pak dovoláním žalované není napaden rozsudek odvolacího soudu právě ve vztahu k části, jíž odvolací stanovil oproti soudu prvního stupně odlišně technické parametry oplocení, nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu, jež by zakládalo přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolání pak není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto zákonného ustanovení mimo jiné je, že soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Uložil-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nebo odstranit vady řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, nelze hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně.
Odvolací soud v rozsudku ze dne 10. června 2003, č. j. 31 Co 174/2003-210, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o uložení povinnosti žalované vybudovat „bezpečné oplocení“, nevyslovil závazný právní názor, jímž by byl soud prvního stupně v dalším řízení vázán; soudu prvního stupně pouze uložil postupem podle §43 OSŘ vyzvat žalobce k upřesnění žalobního petitu s následnou nutností postupu podle §118a OSŘ k doplnění žalobních tvrzení ohledně splnění podmínek pro vybudování oplocení.
Přípustnost dovolání v této věci tak může být založena jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]; z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle §238 a §238a OSŘ (srov. §241a odst. 3 OSŘ); k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 OSŘ proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým
č. C 3078).
Dovolatelka vymezila otázku zásadního právního významu tím, jakým způsobem mají soudy postupovat v řízení o uložení povinnosti k vybudování oplocení v situaci, kdy mezi vlastníky sousedních pozemků dochází k oboustranným vzájemným konfliktům s konkretizací, zda žaloby v takovém případě zamítat pro oboustranný zásah do práv nebo uložit povinnost vybudovat plot tomu, kdo je žalován, případně zda prokazovat, že žalovaný zasahuje do práv žalobce více než žalobce zasahuje do práv žalovaného, a zkoumat tak intenzitu neoprávněných zásahů.
Takové vymezení však otázku zásadního právního významu nezakládá již z toho důvodu, že na posouzení těchto skutečností odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, neboť sice konstatoval existenci dlouhodobých vzájemných problémů mezi účastníky, nicméně se v řízení zabýval výhradně posouzením, zda jsou splněny zákonné podmínky ve smyslu §127 odst. 2 ObčZ, aby žalované byla uložena povinnost vybudovat oplocení, přičemž postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §127 odst. 1, 2 ObčZ vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek. Je-li to potřebné
a nebrání-li to účelnému využívání sousedících pozemků a staveb, může soud po zjištění stanoviska příslušného stavebního úřadu rozhodnout, že vlastník pozemku je povinen pozemek oplotit.
V rozsudku ze dne 5. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1614/2005 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 13, str. 491) vyslovil dovolací soud názor, podle kterého uložit povinnost oplotit pozemek bude možné, pokud po žalobci nebude možno spravedlivě žádat, aby oplotil sám svůj pozemek, zejména v případě, že oplocení poskytne ochranu proti takovým neoprávněným zásahům, kterým nelze jiným způsobem zabránit, anebo sice je možný i jiný způsob ochrany, nicméně vzhledem k okolnostem konkrétní věci se oplocení pozemku jeví jako nejpřiměřenější a nejvhodnější způsob poskytnutí ochrany ohroženému právu žalobce.
Stanoví-li §127 odst. 2 ObčZ, že podmínkou uložení povinnosti oplotit pozemek je hledisko potřebnosti s tím, že takový postup nebrání účelnému využívání sousedících pozemků a staveb, představuje uvedené zákonné ustanovení právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. V případě přípustnosti dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ by pak dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o splnění podmínek pro uložení povinnosti oplotit pozemek přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Odvolací soud rozhodnutí o uložení povinnosti žalované vybudovat oplocení založil na zjištění, ze kterého dovolací soud vychází, že na základě rozhodnutí správního orgánu z roku 1974 k povolení odstranění zdi oddělující pozemek parc. č. st. 46 a pozemek parc. č. st. 47 v k.ú. L. došlo k odstranění zdi s tím, že na jejím místo bude vybudována zeď nová, k čemuž nedošlo. Naproti tomu od listopadu 1974 začalo docházet mezi právními předchůdci žalobců a žalovanou a jejím manželem k sousedským sporům, které více než deset let existují i mezi účastníky. Odvolací soud vzal dále za prokázáno, že žalovaná péči o nemovitosti v jejím vlastnictví nezajišťuje ani přes opakované upozornění vydané Městským úřadem v Č. B., nemovitosti přivádí do zanedbaného stavu hromaděním zapáchajících odpadků, neboť si nepořídila sběrnou nádobu, a komunálního odpadu, fekálií, pronikáním zápachu apod., přičemž objekt užívaný žalovanou není zkolaudován, nemá septik, v důsledku čehož žalovaná veškeré „splašky“ vylévá na zahradu. Učinil-li odvolací soud závěr, že vybudováním plotu při hranicích s pozemkem žalobců bude žalobcům poskytnuta ochrana proti zásahům ze strany žalované, neboť stavba zdi sníží propadávání odpadů na pozemek žalobců, sníží i pronikání zápachu a pozitivně ovlivní vizuální pohled na hromaděný odpad na pozemku žalované, nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou. Tento závěr pak není dotčen ani ekonomickým dopadem do majetkové sféry žalované spojeným s finančními náklady na vybudování plotu, jak namítá žalovaná v dovolání, neboť vzhledem k dlouhodobému zasahování do vlastnického práva žalobců a jeho intenzitě ze strany žalované lze považovat za odůvodněné, aby vybudování plotu bylo realizováno žalovanou a nikoliv žalobci. Ani potud neshledal dovolací soud úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou.
Ani výkon práv žalobců v předmětné věci nelze – oproti přesvědčení žalované – považovat za rozporný s dobrými mravy, neboť posouzení jeho souladu se promítá již do závěru o splnění podmínek pro uložení povinnosti vybudovat oplocení; ostatně oprávnění učinit otázku aplikace §3 odst. 1 ObčZ o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu je dáno dovolacímu soudu taktéž pouze v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5309 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 2245/2006, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), o kterou se v předmětné věci nejedná.
Vytýká-li pak žalovaná v konkrétních případech dovolání odvolacímu soudu nesprávnost jím učiněných jednotlivých skutkových zjištění, vystihuje tím dovolací důvod podřaditelný pod §241a odst. 3 OSŘ, který však při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ uplatnit nelze.
Námitky dovolatelky týkající se provedení důkazů odvolacím soudem v rozporu s §213b OSŘ a okolnosti, že odvolací soud odkazuje v rozsudku na vytyčovací náčrt pro postavení plotu, který není součástí rozsudku, a rozhodnutí odvolacího soudu tak je nevykonatelné, představují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ a výtku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází do úvahu toliko v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není takovou vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly a dovolatelka je ostatně jako otázky zásadního právního významu ani sama neoznačila. Nelze tak jimi založit přípustnost dovolání.
Důvodné nejsou ani námitky žalované, že povinnost vyklidit část pozemku uložená soudním rozhodnutím nezakládá bez dalšího její povinnost postavit oplocení, neboť stavební zákon neupravuje povinnost oplotit pozemek mezi spoluvlastníky pozemků, a že ani na základě stavebního povolení vydaného před třiceti lety jí nelze uložit povinnost plot vybudovat. Odvolací soud (a ostatně i soud prvního stupně) povinnost žalované vybudovat oplocení neopřely ani o ustanovení stavebního zákona ani o zmiňované stavební povolení, ale o §127 odst. 2 ObčZ, který uložení takové povinnosti umožňuje.
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ a skutečnosti, že žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu