ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3278.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3278/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) V. N. starší, zastoupené advokátem, b) V. N. mladší, a c) E. N., proti žalovaným: 1) M. K. staršímu, a 2) M. K. mladšímu, zastoupeným advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 11 C 231/97, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 30 Co 105/2006-306, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanými právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně a) se původně spolu se žalobcem J. N. - jejím manželem - domáhali žalobou podanou v roce 1997 ochrany vlastnického práva k pozemku, do něhož žalovaní, kterým náleží sousední pozemek, neoprávněně zasahují plotem a betonovou zdí. V průběhu řízení v roce 2003 žalobce zemřel a Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) pokračoval v řízení s jeho dědičkami, kromě žalobkyně a) také s dcerami - žalobkyněmi b) a c), jako s jeho právními nástupkyněmi.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. března 2005, č. j. 11 C 231/97-263, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. ledna 2006, č. j. 11 C 231/97-297, rozhodl výrokem pod bodem I. tak, že „návrh žalobkyně V. N. starší a V. N. mladší, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně odstranit a vyklidit oplocení, které vybudovali na části pozemku č. 32, zapsané na LV č. 41 v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území V., a to dřevěné oplocení vybudované na opěrné zdi mezi body 1 a 2 plánu obsaženého v příloze č. 4 ke znaleckému posudku znalce Ing. P. H., betonovou zeď mezi body 2 a 3 plánu č. 4 ke znaleckému posudku znalce Ing. P. H., a dřevěné oplocení mezi body 3 a 4 plánu obsaženého v příloze 4 ke znaleckému posudku Ing. P. H., který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, se zamítá.“ Výrokem pod bodem II. zastavil „řízení proti žalovaným ve věci žalobkyně E. N. o odstranění a vyklizení oplocení tak, jak je uvedeno shora“, a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou uzavřenou 7. 12. 1967 s Čsl. státem - MNV V. nabyli žalobkyně a) a J. N. do bezpodílového spoluvlastnictví manželů dům č. p. 3 na st. parc. č. 32 o výměře 227 m2 a objekt č. p. 35 bývalou kovárnu a kolnu nacházející se na st. parc. č. 56 o výměře 529 m2 (do níž byla sloučena parc. č. 3) v obci V. a k. ú. V. u K. Téhož dne uzavřeli také dohodu o společném právu osobního užívání těchto stavebních pozemků a na základě transformace tohoto práva byli k 1. 1. 1992 vyznačeni v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci. J. N. zemřel a „v dědictví vstoupily do tohoto řízení kromě pozůstalé manželky V. N. i dcery V. N. mladší a E. N..“ Podle dědické dohody schválené soudem 20. 7. 2004 „veškeré majetkové hodnoty připadly V. N. starší a V. N. mladší, přičemž pozůstalá dcera E. N. z tohoto dědictví nenabyla žádný podíl.“ Žalovaní jsou spoluvlastníky pozemku st. parc. č. 33 o výměře 435 m2 s domem č. p. 29, každý z ideální poloviny; žalovaný 1) nabyl spoluvlastnický podíl děděním po otci J. K. v roce 1979, druhou ideální polovinu nabyla tehdy matka žalovaného 1) R. K., která ji v roce 1995 prodala žalovanému 2). Podle žaloby zjistili žalobkyně a) a J. N. v roce 1995, kdy žalovaným byla povolena rekonstrukce rodinného domu na pozemku st. parc. č. 33, že žalovaní užívají také část pozemku st. parc. č. 32, což potvrdil geometrický plán, který pro žalobce vyhotovil 16. 9. 1997 Ing. P. Š. Ze znaleckého posudku Ing. M. K., znalce z oboru geodézie a kartografie, jehož součástí je geometrický plán z 11. 5. 2000 a jehož správnost potvrdil i revizní znalecký posudek Ing. P. H. včetně jeho doplnění z 10. 3. 2004, soud prvního stupně zjistil, že žalovaní užívají části pozemku st. parc. č. 32, vyznačené v tomto plánu jako pozemky st. parc. č. 32/2 o výměře 20 m2 a st. parc. č. 32/3 o výměře 15 m2, a tyto pozemky jsou „připloceny“ k pozemku st. parc. č. 33 dřevěným oplocením a betonovou zdí nacházejícími se v bodech 1 – 4 vyznačených v příloze 4 doplňujícího znaleckého posudku Ing. P. H. z 10. 3. 2004. Dřevěné oplocení bez podezdívky zbudovali žalovaní z důvodu bezpečnosti jejich dětí, aby neutrpěly úraz, a to vedle plotu na podezdívce sestávajícího se ze železných sloupků vyplněných drátěným již rezavým a poškozeným pletivem, který v roce 1968 postavil původní žalobce J. N. Žalobkyně a) vypověděla, že spolu s manželem takto oplotili v 70. letech minulého století pozemek st. parc. č. 32 podle pokynů MNV. V takto vymezeném rozsahu užívali části pozemku st. parc. č. 32 v dobré víře jako vlastní spolu s pozemkem st. parc. č. 33 již právní předchůdci žalovaných A. a J. K. od roku 1926, kdy jej nabyli trhovou smlouvou vloženou do katastru nemovitostí k 15. 6. 1926, jak zjistil soud prvního stupně z výpovědí svědků Z. S., D. J. a polního náčrtu ze září 1967, zmíněného znalcem Ing. P. H.. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyním nelze ochranu vlastnického práva ke sporným částem pozemku st. parc. č. 32 poskytnout, neboť vydržením je nabyli právní předchůdci žalovaných. Ti byli od roku 1926 v dobré víře, že jim sporné části pozemku st. parc. č. 32 patří, a šlo o držbu poctivou a pravou. Podle obecného občanského zákoníku z roku 1811 byla pro vydržení vlastnického práva třeba držba třicetiletá a tato vydržecí doba uplynula podle §566 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ke dni 15. 6. 1956. Současně soud prvního zastavil řízení o žalobě žalobkyně c), která vzala žalobu zpět.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně a) rozsudkem z 19. dubna 2006, č. j. 30 Cdo 105/2006-306, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ve vztahu k žalobkyni a) v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi těmito účastníky.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho závěrem, že držba sporných částí pozemku st. parc. č. 32 právními předchůdci žalovaných byla od roku 1926 poctivá a pravá a že pro mimořádné vydržení vlastnického práva podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 bylo třeba, aby držba trvala pod dobu třiceti let a že tato lhůta za účinnosti tohoto zákoníku neuplynula. K vydržení vlastnického práva právními předchůdci žalovaných však nedošlo ani podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, neboť v roce 1951 nabyl pozemek st. parc. č. 32 do vlastnictví stát, takže šlo o nezpůsobilý předmět vydržení podle §115 tohoto zákoníku. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále ObčZ), novelizovaný zákonem č. 131/1982 Sb., vydržení pozemku sice umožňoval, avšak občan vydržel vlastnické právo pro stát a nabyl právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. Teprve novelou ObčZ, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., účinnou od 1. 1. 1992, bylo vydržení upraveno v §134 odst. 1 tak, že s výjimkou věcí uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení (což není předmětný pozemek), byla i věc ve státním vlastnictví způsobilým předmětem vydržení, subjektem vydržení osoby způsobilé k nabývání vlastnického práva a vydržecí lhůta činila deset let. Přitom podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího do doby oprávněné držby lze započítat i dobu před 1. 1. 1992. Odvolací soud shledal, že žalovaný 1) a právní předchůdkyně žalovaného 2) R. K. opírali svoji držbu částí sporného pozemku o domnělý právní titul (rozhodnutí o dědictví z roku 1979) a byli v omluvitelném omylu - se zřetelem ke všem okolnostem (i z hlediska plochy zděděného a skutečně drženého pozemku a jeho oplocení) v dobré víře, že jim části pozemku st. parc. č. 32 patří, a nabyli k nim proto vlastnictví vydržením k 1. 1. 1992, a R. K. kupní smlouvou převedla spoluvlastnický podíl na žalovaného 2). Soud prvního stupně tak věcně nepochybil, když zamítl žalobu, opírající se o vlastnické právo žalobkyně a) ke sporným částem pozemku st. parc. č. 32, které jí nenáleží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že žalovaný 1) a R. K. byli oprávněnými držiteli sporných částí pozemku st. parc. č. 32. I když odvolací soud obecně správně v souladu s judikaturou vymezil, že oprávněným držitelem pozemku je ten, který je se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, včetně toho, že opírá držbu o domnělý právní titul, v daném případě o držitele v omluvitelném omylu nešlo. Jen sama skutečnost, že části pozemku st. parc. č. 32 byly připloceny k jimi zděděnému pozemku st. parc. č. 33, dobrou víru založit nemůže. Nelze totiž přehlédnout, že skutečný průběh vlastnické hranice těchto pozemků byl před 1. 1. 1992 jasně zjistitelný: z bývalé katastrální mapy z let 1922 až 1957, mapy evidence půdy z roku 1960, pozemkové mapy evidence nemovitostí z roku 1975, polního náčrtu z 5. 9. 1967, který je připojen i v posudku Ing. M. K., a znaleckého posudku Ing. S. z 5. 5. 1990, který objednala žalobkyně a). Šlo o veřejně přístupně listiny a žalovaní měli vždy možnost se s nimi seznámit u orgánů, které je vedly. V období jednotné evidence půdy došlo ke sloučení pozemku č. 3 do st. pozemku č. 56 a pozemek parc. č. 4 byl sloučen do st. pozemku č. 33, tyto změny byly zapsány ve výkazu změn z let 1964 až 1971. Vlastníci dotčených pozemků museli být se změnou hranic seznámeni. Významný je také zápis v evidenci nemovitostí pod položkou výkazu změn č. 16/1971 – „obnovení vlastnické hranice dle PK“ a navazující zápis č. 17/1971. O těchto zápisech museli být žalovaní nepochybně informováni přinejmenším v řízení o dědictví a vyhotovení znaleckých posudků o cenách pozemků. Přitom žalovaní v dědictví nikdy nárok na pozemky větší výměry neuplatnili. Z citovaných podkladů jsou výměry pozemků jednoznačně zřejmé a nelze z nich dovozovat vlastnictví k části pozemku st. parc. č. 32, i když se nacházela před opěrnou zdí, která mohla v terénu navozovat dojem hranice mezi pozemky. Uvedené listiny se nacházejí ve veřejné evidenci a jsou také součástí znaleckých posudků, takže nejde ze strany žalobkyně o nový nepřípustný důkaz. Žalobkyně zdůrazňuje, že pro uchopení držby nepostačuje držiteli pouhé seznámení se „pohledem“ s pozemky, které se nacházejí před místem, jež navozuje dojem skutečné hranice. Jinými slovy na žalovaných a jejich právních předchůdcích bylo vždy možné požadovat, aby se seznámili se stavem ve veřejných knihách a vyjasnili si, „kam až“ je jejich držba oprávněná. Takový požadavek je v daném případě, kdy existoval hrubý rozpor mezi evidencí a skutečným užíváním, zcela namístě. Dobrá víra je vnitřní psychický stav, který musí být hodnocen z hlediska objektivního, tj. co vše mohl držitel učinit, aby se o rozsahu držby přesvědčil. Tyto úvahy jsou podle dovolatelky otázkou zásadního významu, které odvolací soud vyřešil rozdílně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Mimoto jde o otázku komplexně dosud nevyřešenou. Žalobkyně a) navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, avšak není přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikované pod C 23 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor rozhodnutí“).
Dovolací soud přezkoumává otázku existence dobré víry držitele, že mu věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod C 1068 Souboru rozhodnutí).
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (kromě rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaného v Soudních rozhledech č. 7/2000, viz dále např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 61/2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000 a sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, uveřejněné pod C 158, C 631 a C 739 Souboru rozhodnutí) vydržet vlastnické právo podle §134 odst. 1 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní (viz rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1426/2002 publikovaný pod C 1816 Souboru rozhodnutí). Předmětem dokazování mohou být jen okolnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. 1 ObčZ je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 uveřejněný pod C 1304 Souboru rozhodnutí). Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 490/2001 publikovaný pod C 1481 Souboru rozhodnutí). Už odvolací soud rovněž odkázal na judikaturu dovolacího soudu (rozsudky sp. zn. 22 Cdo 506/98 a 22 Cdo 1193/98) a nález Ústavního soudu ČR z 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000, týkající se započtení držby věci před 1. 1. 1992 do desetileté vydržecí doby podle §134 odst. 1 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
V souladu s touto judikaturou odvolací soud posoudil otázku vydržení vlastnického práva žalovaným 1) a právní předchůdkyní žalovaného 2) k předmětným částem pozemku st. parc. č. 32 jako jejich oprávněnými držiteli. Jejich držby se ujali v roce 1979 v dobré víře, že jde o pozemek st. parc. č. 33, který nabyli děděním a který držel již jejich právní předchůdce. Takto byla hranice mezi pozemky vymezena oplocením zbudovaným v roce 1968 žalobkyní a) a jejím manželem, tehdejšími spoluvlastníky pozemku st. parc. 32. Neobstojí námitka dovolatelky, že průběh hranice, která neodpovídala jejímu zakreslení v mapě bývalého pozemkové katastru ani platné katastrální mapě, měli držitelé zjistit nahlédnutím do těchto map, případně listin vedených orgány evidence nemovitostí, když důvod k takovému postupu (pochybnosti o správnosti hranice) neměli zjevně ani žalobkyně a) a její manžel. V žalobě totiž uvedli, že sami teprve v roce 1995 v průběhu stavby domu na pozemku žalovaných st. parc. č. 33 zjistili skutečnost, že žalovaní užívají části jejich pozemku st. parc. č. 32. Teprve s dovoláním předkládá žalobkyně a) znalecký posudek ing. V. S. z 5. 5. 1990, k němuž tak dovolací soud nepřihlíží. Sloučení pozemku parc. č. 3 do pozemku st. parc. č. 56 zmiňuje již kupní smlouva ze 7. 12. 1967 a pozemek parc. č. 4 podle geometrického plánu Ing. M. K. z 11. 5. 2000, z něhož vycházel i revizní znalec Ing. P. H., jako samostatný dosud existuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, a bylo podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení by žalovaným náležela podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ vůči žalobkyni a) náhrada nákladů tohoto řízení, ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu