ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.1115.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1115/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce C. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o 44.892,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 237/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 18 Co 296/2006-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 6 C 237/2005-75, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 44.892,75 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 20.000,- Kč od 21. 6. 2003 do zaplacení a s 2,5% úrokem z prodlení z částky 24.892,75 Kč od 30. 3. 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě usnesení Okresního státního zastupitelství P.-m. ze dne 6. 5. 2003 a ze dne 16. 6. 2003 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona a pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 trestního zákona; opravný prostředek (stížnost) proti těmto usnesením žalobce nepodal, někteří spoluobvinění tak učinili, avšak všechny stížnosti byly zamítnuty. Jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, Okresní ředitelství v D., ze dne 7. 5. 2003, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR, bylo rozhodnutím ředitele Policie ČR ze dne 2. 7. 2003 zamítnuto. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 2 T 135/2003, který nabyl právní moci 15. 1. 2005, žalobce obžaloby zprostil s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal. V průběhu trestního řízení si žalobce zvolil obhájce JUDr. R. N., Ph. D., jemuž zaplatil na nákladech obhajoby dne 20. 6. 2003 částku 20.000,- Kč a dne 29. 3. 2005 částku 24.892,75 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále též jen „zákon“/, jsou naplněny. V příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími (usneseními o zahájení trestního stíhání) vznikla žalobci škoda v podobě uhrazených nákladů obhajoby, přičemž není podstatné, že proti nim nepodal stížnost, neboť podání opravného prostředku by v daném případě rozhodně bylo bezvýsledné, což je zřejmé ze zamítavých rozhodnutí o stížnostech spoluobviněných; tuto okolnost lze považovat za důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu §8 odst. 3 zákona.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 11. 2006, č. j. 18 Co 296/2006-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že pro vznik odpovědnosti žalované za škodu nebyla splněna podmínka uvedená v §8 odst. 3 zákona tím, že žalobce nevyužil možnosti procesní obrany proti usnesením o zahájení trestního stíhání (přitom právě podání stížnosti by představovalo naplnění zákonem předpokládané obrany proti zahájení trestního stíhání ve smyslu tohoto ustanovení). Za důvod zvláštního zřetele hodný nelze považovat rezignaci žalobce na uplatnění opravných prostředků kvůli způsobu vyřízení stížností ostatních spoluobviněných nebo proto, že jeho odvolání proti propuštění ze služebního poměru nebylo vyhověno; jsou jím např. závažné zdravotní důvody či těžká osobní situace. Žalobce tedy neprokázal, že by mu v podání stížnosti proti usnesením o zahájení trestního stíhání bránily důvody zvláštního zřetele hodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že argumenty odvolací soudu v napadeném rozsudku jsou laciné a zpochybnitelné a jeho výklad §8 odst. 3 zákona je jednostranně rozšiřující v neprospěch žalobce. O stížnostech proti předmětným usnesením o zahájení trestního stíhání by v případě jejich podání rozhodoval totožný státní zástupce, který celé přípravné řízení dozoroval, vystupoval přes soudem a který mohl zastavit trestní stíhání i ex officio, neboť tuto pravomoc mu trestní řád v přípravném řízení dává, a stejně tak mohl následně přistoupit i ke zpětvzetí obžaloby. Jelikož je žalobní nárok pouze dílčí a drobnou satisfakcí za neodčinitelnou újmu, která byla žalobci jako občanovi zcela bezúhonnému způsobena zahájením trestního stíhání, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12. Čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném před novelou č. 160/2006 Sb., tj. v době trestního stíhání žalobce, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.
Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Jde o odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, to však neznamená, že by nemusely být splněny všechny zákonem požadované podmínky vzniku odpovědnosti.
Již za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. soudy dovodily, že právo na náhradu škody způsobené usnesením o vznesení obvinění lze uplatnit zpravidla v případech, kdy toto rozhodnutí nebylo zrušeno, ale trestní stíhání příslušné osoby bylo zastaveno nebo tato osoba byla zproštěna obžaloby; smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu totiž odpovídá, aby každá majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě), byla odčiněna. Systematickým a logickým (extenzívním) výkladem byl proto učiněn závěr, že stejný význam (důsledky) jako zrušení pravomocného usnesení ovznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že obviněná osoba čin nespáchala, a že tedy nemělo být proti ní vzneseno obvinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991).
Novela trestního řádu provedená zákonem č. 292/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1994, přinesla změnu v tom, že trestní stíhání se zahajovalo zásadně sdělením obvinění (§160 odst. 1 trestního řádu), které nemá formu rozhodnutí, nýbrž opatření, proti němuž nebyl opravný prostředek. Na přístupu k odpovědnosti státu to však nic nezměnilo a i nadále soudní judikatura dovozovala, že jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Ten, kdo byl zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, pro který mu bylo po 1. 1. 1994 sděleno obvinění, není trestným činem, nebyl tedy vyloučen z uplatňování nároku na náhradu škody jen proto, že v důsledku změny trestních procesních předpisů mu bylo obvinění sděleno formou opatření a nikoliv rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1800/98, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 29/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 367/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, ročník 2001, pod č. 23). I za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění posuzuje podle §5 písm. a), §7 a §8 tohoto zákona, přičemž z hlediska splnění podmínky zrušení rozhodnutí pro nezákonnost v případě zastavení trestního stíhání se i tehdy vycházelo ze závěru, že zastavení trestního stíhání má v takovém případě stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle ustanovení §8 odst. 1 uvedeného zákona. Podmínka vyčerpání opravných prostředků poškozeným (§8 odst. 3) pak nebyla vyžadována z jednoduchého důvodu - proti sdělení obvinění nebyl opravný prostředek, který by bylo možno využít (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1813). S účinností od 1. 1. 2002 (novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) je nicméně trestní stíhání opět zahajováno usnesením, proti kterému může obviněný podat stížnost.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, za tohoto procesního stavu dospěl k závěru, že soud přizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný. Toto rozhodnutí odstraňuje nejednotnost v posouzení uvedené otázky podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, s opačným závěrem) a dovolací soud nemá důvodu se v nyní projednávané věci od rozhodnutí velkého senátu odchýlit.
Podle §160 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném v době trestního stíhání žalobkyně, se trestní stíhání zahajovalo usnesením, tedy stejnou formou rozhodnutí jako před 1. 1. 1994. Podle uvedeného ustanovení, nasvědčují-li prověřováním podle §158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného. Podle §160 odst. 7 tr. ř. je proti usnesení o zahájení trestního stíhání přípustná stížnost, o které rozhoduje dozorující státní zástupce.
Z ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. plyne, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jako je tomu u obžaloby. Přitom však závěr, že byl tento skutek spáchán obviněným, není konečný a nemusí být ani hodnověrný (srov. Šámal, P., Trestní řád. Komentář. Díl I. 5. vyd., Praha, C. H. Beck 2005, str. 1214). Usnesením o zahájení trestního stíhání se totiž rozhoduje pouze o tom, zda jsou dány podmínky pro postup do další fáze přípravného řízení, v němž bude výše uvedený závěr podrobně prověřen, a to za možné aktivní účasti obviněného, kterému právě doručením uvedeného usnesení vzniká právo účinně se hájit.
Právo na obhajobu je ústavně garantovaným právem, které je v trestním procesu realizováno celým souborem institutů trestního práva (např. právo zvolit si obhájce, právo nevypovídat, apod.) a má dopad právě do poměrů trestního řízení. Jeho využití slouží k vyrovnání postavení obviněného proti profesionálně působícím a vybaveným orgánům činným v trestním řízení a nesmí mu přinést újmu právě v řízení trestním. Využití tohoto procesního práva však za určitých okolností může vést k důsledkům v hmotněprávní rovině, tedy například právě v oblasti nároků na náhradu škody proti státu. I když tedy podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání je právem (a nikoliv povinností) obviněného, s jehož nevyužitím trestní řád nespojuje žádné pro obviněného negativní důsledky, zákon č. 82/1998 Sb. na rozdíl od toho v ustanovení §8 odst. 2 právní důsledky výslovně formuluje tím, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podmiňuje využitím řádného opravného prostředku. Není přitom v rozporu s právním řádem demokratické společnosti, aby se z téhož jednání odvíjely rozdílné právní důsledky, resp. aby různé předpisy stanovily odlišné podmínky pro samostatné nároky z toho plynoucí. Takovýto výklad tedy nemůže být v rozporu s ustanovením čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, neboť neomezuje právo na obhajobu z hlediska průběhu a výsledku trestního řízení; týká se totiž samostatného občanskoprávního nároku na náhradu škody.
Ostatně není důvodu zákonnou podmínku procesní obrany v takovémto jednotlivém případě omezovat oproti ostatním případům odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Použijí-li se podmínky §8 odst. 2 zákona u nároků na náhradu škody způsobené jakýmkoliv nezákonným rozhodnutím, musí být aplikovány i u nároků dovozovaných analogickým výkladem; v opačném případě by totiž postavení poškozeného s nárokem dovozovaným z analogického výkladu bylo významně výhodnější než postavení osoby s nárokem plynoucím přímo ze zákona. Navíc zákon č. 160/2006 Sb., jímž byl zákon č. 82/1998 Sb. novelizován, jde směrem k prohloubení odpovědnosti účastníka za uplatnitelnost nároku, neboť v nově formulovaném ustanovení §8 odst. 3 požadavky na něj kladené zvyšuje tím, že obecně mu vedle povinnosti podat řádné opravné prostředky ukládá i povinnost k obraně procesními prostředky mimořádnými. Nelze tedy dovozovat, že zákonodárce neměl v úmyslu učinit podání řádného opravného prostředku podmínkou přiznání nároku na náhradu škody za všech okolností jen proto, že od této podmínky lze odhlédnout v případech zvláštního zřetele hodných. Ani úprava obsažená v návětí §8 odst. 2 (nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné) o žádném takovém úmyslu nesvědčí, neboť je tzv. tvrdostní klauzulí použitelnou pro kterýkoliv nárok. Jde o normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, která ponechává na úvaze soudu, aby v každém konkrétním případě dovodil a zdůvodnil, zda existovaly takové okolnosti (ať přímo na straně účastníka či byly dány objektivně), pro které se pro účely odpovědnosti státu za škodu podání opravného prostředku nevyžaduje.
Přesvědčení dovolatele (dojem či obava), že by podání opravného prostředku bylo bezvýsledné, nečiní samo o sobě jeho případ zvláštního zřetele hodným ve smyslu §8 odst. 2 zákona, a to ani za situace, kdy byly zamítnuty stížnosti některých spoluobviněných. Důvody pro posouzení stížností mohou být u více spoluobviněných různé a není-li tvrzeno, že přesvědčení dovolatele bylo opodstatněno relevantními důvody, nelze v něm spatřovat okolnosti zvláštního zřetele hodné. Proto na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nic nemění ani dvě rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, a ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3026/07, která nevyžadují splnění uvedené podmínky tam, kde nebylo vyhověno stížnostem spoluobviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání, s poukazem na uplatnění trestněprávní zásady beneficium cohaesionis; v dané věci není zřejmé, že by se tato zásada ve prospěch žalobce uplatnila, resp. z ničeho neplyne, že by žalobce disponoval takovými informacemi, které jej z omluvitelných důvodů od podání stížnosti odradily. Relevanci nelze přiznat ani žalobcem tvrzenému vlivu řízení o propuštění ze služebního poměru na jeho rozhodnutí nepodat stížnost, neboť rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nabylo právní moci teprve poté, co lhůta k podání stížnosti proti usnesení o sdělení obvinění uplynula. Současně nelze přehlédnout, že přiznání náhrady škody není podmíněno úspěšností podaného opravného prostředku proti rozhodnutí, jež se posléze stalo nezákonným. Při splnění ostatních zákonných předpokladů zákon podmiňuje nárok poškozeného na náhradu škody využitím opravného prostředku bez ohledu na to, jak o něm bylo rozhodnuto. Ostatně pokud by stížnost žalobce proti usnesení o vznesení obvinění byla úspěšná, náklady obhajoby, jejichž náhrady se domáhá, by mu ani nevznikly, popř. by nevznikly v takové výši, jak se stalo. O takový případ zde však nejde.
Zbývá dodat, že ani Ústavní soud neshledává podmínku podání stížnosti podle §8 odst. 2 zákona protiústavní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2564/08).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Odtud je zřejmé, že na stejném závěru stojící rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není naplněn; Nejvyšší soud tudíž dovolání žalobce podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl ve věci úspěch, avšak žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu