ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1348.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1348/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně o. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 156.723,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 343/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2007, č. j. 17 Co 103/2005-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.281,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. dubna 2000, č. j. 4 C 343/99-32, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 109.105,60 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, žalobu zamítl proti původní druhé žalované C. spol. s r.o., se sídlem v P. 13, okres Z., a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 27. června 2002, č. j. 17 Co 373/2000-49, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 6. prosince 2004, č. j. 4 C 343/99-154, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 153.239,60 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (poté, co usnesením ze dne 31. října 2003, č. j. 4 C 343/99-91, připustil změnu žaloby v tom smyslu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 156.723,60 Kč s tam uvedeným příslušenstvím), zamítl žalobu na zaplacení další částky 3.484,- Kč a na zaplacení úroku z prodlení z tam uvedených částek a za tam uvedená období a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 31. října 2007, č. j.
17 Co 103/2005-186, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 1. června 1996 uzavřela žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný (nikoli původní druhá žalovaná C., spol. s r.o., se sídlem v P. 13, okres Z.) jako nájemce smlouvu o nájmu, jejímž předmětem byl „objekt bývalé mateřské školy čp. 13 včetně pozemku nacházejícího se v obci P. …“ (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. června 1996“), že nájemní smlouva ze dne 1. června 1996 byla uzavřena na dobu určitou v trvání pěti let (od 1. června 1996 do 1. června 2001), že objekt byl přenechán do nájmu žalovanému za účelem zřízení kanceláří, skladovacích prostor a výstavních místností, že nájemné bylo sjednáno v částce 3.000,- Kč měsíčně a že pronajímatelka se zavázala nájemné nepožadovat v případě, kdy nájemce v objektu na vlastní náklady uskuteční dojednané stavební úpravy a stavební práce do 31. prosince 1996. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že byl-li v nájemní smlouvě ze dne 1. června 1996 předmětem nájmu „objekt bývalé mateřské školy čp. 13 včetně pozemku nacházejícího se v obci P. …“ jako celek, byla mezi účastníky (mezi žalobkyní a žalovaným) uzavřena nájemní smlouva podle §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. června 1996 (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. června 1996 byla z hlediska vymezení předmětu nájmu platným právním úkonem, neboť „objekt bývalé mateřské školy čp. 13 …v obci P. …“ je nepochybně „objektem jediným, nezaměnitelným s jiným objektem … účastníkům muselo být nepochybně zřejmé, který objekt je předmětem nájemní smlouvy“. Následně dovodil, že po uplynutí sjednané doby nájmu (tj. po 1. červnu 2001) se nájemní smlouva obnovila ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák. za týchž podmínek o jeden rok. Za této situace shledal nárok žalobkyně za dobu do 31. května 2002 za opodstatněný. K námitce promlčení uvedl, že nebyla ani zčásti uplatněna oprávněně, neboť nájemné za měsíc červen 1996 bylo splatné do 15. července 1996, a proto zákonná tříletá promlčecí doba (§101 obč. zák.) ve vztahu k nájemnému za měsíc červen 1996 uplynula až dne 15. července 1999, avšak žaloba došla soudu prvního stupně již dne 23. března 1999. Ohledně výpočtu přisouzené částky odkázal na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Předně se obsáhle vyjádřil k subjektu, který podle jeho názoru uzavřel nájemní smlouvu ze dne 1. června 1996 na straně nájemce. Zde zdůraznil, že z provedených důkazů (které specifikoval) vyplývá, že nájemní smlouvu ze dne 1. června 1996 podepisoval jako jednatel společnosti C. spol. s r.o., se sídlem v P. 13, okres Z., a nikoli jako fyzická osoba. Dále uvedl, že – z důvodů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně – je nájemní smlouva ze dne 1. června 1996 ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná pro neurčitost předmětu nájmu. Následně se zabýval otázkami, zda – s ohledem na neplatnost nájemní smlouvy ze dne 1. června 1996 – vzniklo bezdůvodné obohacení, kdo a na čí úkor se bezdůvodně obohatil a zda a v jakém rozsahu je uplatněný nárok promlčen. Zde poukázal na námitky, které podrobně rozvedl ve svém odvolání ze dne 14. února 2005, a uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že objekt byl užíván jen po dobu výkonu podnikatelské činnosti společnosti C. spol. s r.o. (tj. od 1. června 1996 do roku 1997), o čemž svědčí i nízká spotřeba elektrické energie v domě po roce 1997, kdy už nebyl užíván. Vyjádřil přesvědčení, že bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající sjednanému nájemnému za období od 1. června 1996 do roku 1997 vzniklo na straně společnosti C. spol. s r.o., se sídlem v P. 13, okres Z.; vzniklo-li však bezdůvodné obohacení jemu – jako fyzické osobě – namítl, že podle §107 odst. 1 obč. zák. by byl nárok žalobkyně za období od 1. září 2000 do
5. října 2001 (tj. nárok ve výši 42.000,- Kč) promlčen. Shrnul, že soud se nedostatečně vypořádal s důkazy týkajícími se otázek, kdo fakticky dům užíval a kdo se na úkor žalobkyně obohatil. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedla, že nájemní smlouvu ze dne 1. června 1996 uzavřel žalovaný jako fyzická osoba a nikoli jako jednatel společnosti C. spol. s r.o., se sídlem v P. 13, okres Z.. Dále uvedla, že žalovaný nereagoval na její opakované výzvy k vyklizení objektu, že v objektu byly nalezeny jeho věci a že v řízení o vyklizení nemovitosti se nebránil námitkou, že objekt neužíval. Vyjádřila přesvědčení, že nájemní smlouva ze dne 1. června 1996 je platná a podléhá režimu občanského zákoníku, neboť jejím předmětem je objekt mateřské školky – tedy nemovitost jako celek. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. října 2007, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), avšak není přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl /ohledně původně uplatněného nároku/ jinak než v dřívějším /zrušeném/ rozsudku), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; naopak jím není důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení uplatněného nároku jako nároku z titulu dlužného nájemného (nikoli z titulu bezdůvodného obohacení/). V této souvislosti nelze ani opomenout, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázky, kdo (který subjekt) uzavřel nájemní smlouvu ze dne 1. června 1996 a k čemu směřovala vůle účastníků listiny projevená v nájemní smlouvě ze dne 1. června 1996, jsou proto rovněž otázkami skutkovými. Nezbývá než uzavřít, že podstatou dovolacích námitek jsou v tomto ohledu výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět také k odlišným právním závěrům ohledně právní povahy uplatněného nároku.
Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním názoru, že – z hlediska vymezení předmětu nájmu – uzavřeli účastníci platnou nájemní smlouvu, jinak řečeno nájemní smlouva ze dne 1. června 1996 není neplatným právním úkonem podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčité vymezení předmětu nájmu. Dovoláním byla správnost tohoto právního názoru zpochybněna. Uvedený právní názor by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Ustálená soudní praxe zastává názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest když se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět
k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu
s jazykovým projevem. Obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V projednávané věci byl v nájemní smlouvě ze dne 1. června 1996 předmět nájmu vymezen mimo jiné i tak, že jde o „objekt bývalé mateřské školy čp. 13 … v obci P.e …“. Dovolací soud pokládá za souladný s výše citovanou judikaturou názor, že nájemní smlouva ze dne 1. června 1996 byla z hlediska vymezení předmětu nájmu platným právním úkonem, neboť „objekt bývalé mateřské školy čp. 13 …v obci P.“ je nepochybně „objektem jediným, nezaměnitelným s jiným objektem … účastníkům muselo být nepochybně zřejmé, který objekt je předmětem nájemní smlouvy“.
Pro úplnost zbývá dodat, Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zaujal rovněž právní názor, že je-li nemovitost pronajata jako celek (i když obsahuje pouze nebytové prostory), režim nájemního vztahu je podřízen §663 a násl. obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/1999, a ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 1050/1998).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 8.340,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.641,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. května 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu