ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1946.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1946/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyň a) G. Š., a b) Mgr. I. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) I. B., zastoupené advokátem, a 2) F. B., o přivolení k výpovědi ze společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 55/2005, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 12 Co 273/2007-122, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 12 Co 273/2007-122, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. července 2006, č. j. 15 C 55/2005-91, ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované I. B., a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a), b) a žalovanou, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. července 2006, č. j. 15 C 55/2005-91, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. února 2007, č. j. 15 C 55/2005-113, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 7. 2006, č. j. 15 C 55/2005-91, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi ze společného nájmu žalovaných k bytu nacházejícímu se v 1. patře domu č. p. 266 v Š., ul. Ž. č. or. 18, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 14. 2. 2007, č. j. 15 C 55/2005-113, pak určil výši náhrady nákladů řízení státu.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 26. 11. 2007, č. j. 12 Co 273/2007-122, rozsudek a usnesení soudu prvního stupně potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že žalobkyně jsou zapsány v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice předmětného domu, že M. n. v. v Š. vzal přípisem ze dne 21. 12. 1987 na vědomí, že na 1. žalovanou přešlo právo osobního užívání předmětného bytu, že žalovaní uzavřeli dne 12. 6. 1993 manželství, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 31. 3. 2006, že za trvání manželství koupili (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 16. 10. 2002) spoluvlastnické podíly k budově č. p. 1506 a č. p. 1507 v Š., s nimiž bylo spojeno právo užívání bytu o velikosti 4+1 na adrese J. 6 v Š. (dále jen „byt na J.“), který je neobyvatelný a vyžaduje rekonstrukci, že na jeho uvedení do stavu způsobilého k užívání by bylo třeba vynaložit částku okolo 200.000,- Kč, že žalovaní uzavřeli před rozvodem manželství dne 23. 1. 2006 dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu (dále jen „dohoda žalovaných“), obsahující (mimo jiné) ujednání, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu se stane 1. žalovaná, že jí připadnou do výlučného vlastnictví spoluvlastnické podíly k budovám č. p. 1506 a č. p. 1507 v Š., že se zavazuje splácet úvěr, jehož prostřednictvím financovali žalovaní koupi těchto podílů, a zaplatit 2. žalovanému na vypořádání jeho podílu ze společného jmění částku 200.000,- Kč. Rovněž vzal za prokázáno, že 1. žalovaná bydlí v předmětném bytě s dětmi účastníků, že je zaměstnána jako učitelka s měsíčním příjmem 16.000,- Kč až 17.000,- Kč, že vede jazykové kurzy, z nichž má příjem asi 5.000,- Kč měsíčně, že splácí úvěr ve výši 4.170,- Kč měsíčně, částku 1.500.-Kč měsíčně jako splátku na půjčku od svého bratra na vypořádání podílu 2. žalovaného, a že za bydlení platí asi 3.000 Kč. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že 1. žalované vzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání, které se ze zákona transformovalo na nájem bytu, že uzavřením manželství s 2. žalovaným jim vzniklo oběma právo společného nájmu bytu, a že se na základě jejich dohody stala po rozvodu manželství jeho výlučnou nájemkyní. Shledal rovněž správným jeho závěr, že výpověď z nájmu bytu, daná z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), je platná, že 2. žalovaný není v řízení pasivně věcně legitimován, a že i když má 1. žalovaná dva byty (vedle práva nájmu k předmětnému bytu jí svědčí i /spolu/vlastnické právo k obytnému domu), nelze na ní spravedlivě požadovat, aby užívala byt na J., neboť není způsobilý k bydlení a ona sama nemá dostatek finančních prostředků na provedení oprav, přičemž nelze dovodit, že by tento stav zavinila; nelze proto usoudit, že by ve vztahu k ní byl daný výpovědní důvod naplněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřely o ustanovení „§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.“ a uplatnily v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vyjadřují přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, který souvisí s otázkou „zda lze po 1. žalované spravedlivě požadovat, aby byt ve svém vlastnictví užívala, když tento je neobyvatelný z důvodů na straně žalovaných, a zda tedy jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák.“ Namítají, že „soudy do značné míry nekriticky přejímají“ závěry znalkyně Ing. J. Š. o vysokých nákladech na odstranění závad, bránících v užívání bytu na J. a uvádějí, že takovéto náklady odpovídají vybudování nadstandardního bytu a nikoliv „zprovoznění bytu do funkčně a zdravotně nezávadného stavu“. Dovolatelky mají za to, že tyto závěry jsou v rozporu s vyjádřením svědkyně M. K., přičemž soud tyto rozpory neodstranil, neboť jejich důkazní návrh byl zamítnut, a poukazují na výpověď L. D., uživatele jiného bytu v domě na J., který v něm bydlel a postupně jej rekonstruoval, přestože byl ve stavu srovnatelném s bytem žalovaných. Vyjadřují názor, že pokud žalovaní byt vybourali a demontovali jeho zařízení, čímž způsobili jeho neobyvatelnost, nemohou se jeho současné nezpůsobilosti k bydlení dovolávat ve svůj prospěch. Uvádějí dále, že stav, kdy žalovaným svědčil právní důvod užívání dvou bytů, trvá již několik let, že nečinili žádné kroky k řešení své bytové situace, a že pokud jde o dobu do rozvodu jejich manželství, nebyly zjištěny žádné důvody, které by jim bránily v užívání nemovitosti stavebně určené k bydlení; současné okolnosti související s rozvodem jejich manželství a dohodou o vypořádání společného jmění nemohou mít pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. význam. Na žalovaných proto bylo možno spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, neboť měli objektivně možnost zajistit si v nemovitosti na J. vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalobkyň. Navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. listopadu 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s .ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepřichází v úvahu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozují dovolatelky.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud shledává dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným pro posouzení otázky, zda lze na nájemci bytu spravedlivě požadovat (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), aby užíval pouze jeden byt, nachází-li se druhý byt v nemovitosti (domě), určené k bydlení, a jejímž je spoluvlastníkem, avšak není k tomuto účelu nájemcem využíván z důvodu jeho nevyhovujícího stavu.
Podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Z uvedeného vyplývá, že předpokladem naplnění uvedeného výpovědního důvodu je nejen skutečnost, že nájemce má dva (více) bytů, ale též podmínka, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden ze dvou (více) bytů.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že 1. žalovaná má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva byty, tj. předmětný byt a spoluvlastnické právo k nemovitosti na J., s nímž je spojeno právo užívat v nich byt o velikosti 4+1 s příslušenstvím. Lze dodat, že uvedený závěr je v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006). Rovněž tak nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že došlo-li po dání (doručení) výpovědi ze společného nájmu žalovaných k předmětnému bytu po rozvodu jejich manželství k zániku tohoto práva, lze posuzovat naplněnost uplatněného výpovědního důvodu toliko ve vztahu k tomu z žalovaných (rozvedených manželů), jenž byl určen výlučným nájemcem bytu; i tento závěr je ostatně v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1621/2006).
Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v názoru, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. posuzuje soud k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu nájemci (srov. např. jeho rozsudky ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1537/2000, a ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1649/2003). Z uvedeného logicky vyplývá, že i otázka, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, může být řešena toliko z pohledu skutečností objektivně existujících v době doručení výpovědi z nájmu bytu nájemci; okolnosti nastalé po doručení výpovědi z nájmu bytu mohou být právně relevantní toliko při posouzení, zda přivolení k výpovědi není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdo 1081/97, ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005, a ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1621/2007).
O situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2002). Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a z 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) rovněž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. O obdobnou situaci jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného v nájemním bytě a přitom volně disponuje s bytem v nemovitosti, jejímž je vlastníkem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8.2008, sp. zn. 26 Cdo 3407/2007).
V projednávané věci byla výpověď z nájmu bytu, obsažená v návrhu na zahájení řízení, doručena 1. žalované do vlastních rukou dne 19. března 2005 (viz doručenku na č.l. 22 verte). Naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. – včetně podmínky, zda na ní lze spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt – bylo tedy nutno zkoumat k uvedenému datu.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – však založil svůj závěr o nenaplněnosti daného výpovědního důvodu (protože na ní nelze spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt) na sociálních a rodinných poměrech 1. žalované nastalých po doručení výpovědi (ke dni rozhodnutí soudu), a na zjištěních o stavu bytu, získaných v průběhu řízení o přivolení k výpovědi; nezohlednil přitom okolnost, že stav, kdy 1. žalované svědčilo vedle práva nájmu k předmětnému bytu (spolu)vlastnické právo k nemovitosti na J. trval ke dni dání výpovědi tři roky, což je relativně dlouhá doba na to, aby uskutečnila příslušné kroky k vyřešení své bytové situace, a zda vůbec (příp. jaká) opatření v tomto směru učinila. Odvolací soud zdůraznil pouze subjektivní okolnosti na straně 1. žalované (nájemkyně bytu) a její situaci tudíž neposoudil z objektivního hlediska, a to i s přihlédnutím k oprávněným zájmům žalobkyň na využití předmětu jejich vlastnického práva.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.; vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Pokud jde o tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž rovněž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, uplatňované prostřednictvím námitek proti provádění a hodnocení důkazů, jde obsahově o kritiku právního posouzení věci, která byla zohledněna v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu