ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2071.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2071/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce K., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. H. a 2) R. H., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 35/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2006, č.j. 29 Co 247/2006-55, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2006, č.j. 29 Co 247/2006-55, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2.února 2006, č.j. 6 C 35/2005-30, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 2. 2006, č.j. 6 C 35/2005-30, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k „bytu č. 3 ve druhém nadzemním podlaží domu č.p. 806 Č. 3, P. 9 – L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
17. 10. 2006, č.j. 29 Co 247/2006-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že původně předmětný byt užívala A. Š. [teta žalovaného 1)], že dne … zemřela, že od roku 1993 s ní v bytě žili ve společné domácnosti žalovaní, že se jim narodily dvě děti [J. a D.], že žalovaný 1) podniká jako instalatér a žalovaná 2) jako pedikérka, že jako místo podnikání mají oba žalovaní uvedenu adresu předmětného bytu, že žalovaní mají ve společném jmění manželů dům č.p. 29 v obci Z. (dále jen „dům č.p. 29“, resp. „dům“), že jej nabyli kupní smlouvou uzavřenou v roce 1996, že jej koupili za účelem rekreace, že dům zrekonstruovali a zřídili v něm kuchyň, obývací pokoj, tři ložnice, komoru, koupelnu a WC, a na zahradě vybudovali bazén a altán, že rozhodnutím obecního úřadu B. ze dne 21. 3. 2005, č.j. VÚP 32-330/2005-24, (vydaném po podání žaloby), které nabylo právní moci dne 8. 4. 2005, byla povolena změna v užívání stavby domu čp. 29 na rekreační chalupu, že od 8. 4. 2005 je tento dům v katastru nemovitostí veden pro využití k individuální rekreaci, že žalovaní jej k tomuto účelu užívají, že žalobci dali žalovaným výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě), kterou odůvodnili tím, že žalovaní mají dva byty a tím, že žalovaný 1) v bytě podniká bez souhlasu pronajímatele.
Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že na žalované přešel (v důsledku úmrtí tety žalovaného 1/) podle §706 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), nájem předmětného bytu. Uzavřely, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., neboť podle konstantní judikatury za byt nelze považovat jakoukoli nemovitost, kterou nájemce vlastní a která je určena k bydlení. Vzaly v úvahu, že žalovaní dům č.p. 29 zakoupili s úmyslem užívat jej k rekreaci a k tomuto účelu jej po rekonstrukci rovněž užívají. Odvolací soud nadto uvedl, že i kdyby bylo možné připustit, že žalovaní mají v „rekreačním domku“ vyhovující druhý byt, nelze otázku jejich pracovního uplatnění chápat tak, že vodoinstalatér a pedikérka najdou pracovní uplatnění odpovídající pracovnímu zázemí, jež mají v místě trvalého bydliště, v obci Z., a že nebylo stejně zjišťováno, zda jejich děti by tam měly možnost navštěvovat školu a věnovat se mimoškolním aktivitám obdobně jako v P. Soudy neshledaly za naplněný ani výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., jež žalobce spatřoval v tom, že žalovaní užívají předmětný byt pro účely výkonu svých živností bez jeho souhlasu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustností se nezabýval a jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /dále jen „o.s.ř.“/]. Otázky zásadního právního významu spatřoval v posouzení, zda nemovitost určenou k rekreaci, která z funkčního hlediska plně odpovídá bytu a dlouhodobě byla před podáním žaloby k bydlení užívána, lze považovat za druhý byt ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm g) obč. zák. i tehdy, jestliže v průběhu soudního sporu byl změněn charakter jejího užívání, a dále v posouzení, zda v daném případě jde o situaci, kdy na nájemcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Žalobce vytýkal soudům obou stupňů, že dům č.p. 29 nehodnotily jako další byt žalovaných, neboť v době podání žaloby (20. 1. 2005) i v době vydání rozsudku soudu prvního stupně byl dům určen k bydlení a až v průběhu soudního řízení byl (rozhodnutím o povolení změny užívání stavby, které nabylo právní moci dne 8. 4. 2005) způsob užívání domu změněn na individuální rekreaci. Žalobce je proto přesvědčen, že tak byla naplněna podmínka, že žalovaní mají dva byty. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který hodnocení, zda se jedná o druhý byt, založil na tom, s jakým úmyslem žalovaní dům koupili a užívají. Rovněž nesouhlasil s úvahami odvolacího soudu, že by mělo být zjišťováno, zda žalovaní mohou v obci Z. najít odpovídající pracovní zázemí a zda by tam jejich děti mohly navštěvovat základní školu a věnovat se mimoškolním aktivitám. Je přesvědčen, že tyto „úvahy jsou irelevantní a nad rámec ustanovení §711 obč. zák., když mají povahu jakéhosi nedůvodného sociálního servisu ve prospěch nájemců, který je v rozporu s principy rovnosti účastníků“. Namítal, že žalovaní ostatně ani neprokázali, že na nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt
a nedoložili skutečnosti, které by tomu nasvědčovaly. Za relevantní argument v tomto směru pak podle žalobce nelze považovat základní školní docházku dětí žalovaných ani pracovní aktivity žalovaných. Závěrem navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné a plně se s ním ztotožnili. Dovolání žalobce považovali za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K posouzení, zda konkrétní dovolání je přípustné, je zároveň zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu – právě pro otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl – je rozsudkem po právní stránce zásadně významným. Tak je tomu tehdy, zahrnuje-li rozhodnutí odvolacího soudu posouzení právní otázky, která má relevanci nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, nýbrž i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v §237 odst. 3 o.s.ř., podle něhož je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na právním závěru, že v daném případě není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. proto, že žalovaní nemají ve smyslu tohoto ustanovení dva byty. Správnost tohoto právního závěru dovolatel v dovolání napadl.
Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit jeho rozhodnutí zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení této otázky [otázky existence dvou bytů ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák.] – ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu
o posouzení správnosti právního závěru, že není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. proto, že – z důvodů uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí – nemají žalovaní dva byty.
Podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale – mimo jiných případů – i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006).
Ustálená soudní praxe dovodila, že k výpovědi z nájmu bytu může soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe se ustálila také v názoru, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Odvolací soud (i soud prvního stupně) založil svůj závěr o nenaplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. na názoru, že žalovaní nemají dva byty, neboť dům č.p. 29 byl po 8. 4. 2005 v katastru nemovitostí veden jako dům k individuální rekreaci a rovněž, že žalovaní tento dům kupovali s úmyslem jej užívat k rekreaci. Nezabýval se však (dostatečně) otázkou, zda v době dání výpovědi z nájmu předmětného bytu měl dům č.p. 29 charakter druhého bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., ačkoliv v řízení byly přinejmenším tvrzeny okolnosti, které mohly mít význam pro toto posouzení. Jeho právní posouzení je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. proto byl uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení se bude soud zabývat především otázkou, zda v době doručení výpovědi z nájmu předmětného bytu byl dům č.p. 29 druhým bytem žalovaných ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Přihlédne přitom k ustálené judikatuře, z níž vyplývá, že mít „vlastní byt“ znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojení potřeby bydlet. Způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky tohoto právního titulu, nikoliv subjektivní vůlí osoby, jíž tento titul svědčí; pro naplnění pojmu mít „vlastní byt“ proto stačí, svědčí-li této osobě takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu (tj. tato osoba má objektivní možnost další byt užívat), bez ohledu na to, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takový právní titul nerealizuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, poř. č. 106).
Pokud soud dospěje k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. byl naplněn, neopomene posoudit, zda jde o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt [§711 odst. 1 písm. g) obč. zák.].
O případ, kdy lze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby užíval jeden byt, jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2002, a rozsudek ze dne 12. 9. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1198/2000, uveřejněný pod C 732 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10). Přitom otázku, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; subjektivní zájmy a pocity nájemce nejsou v tomto ohledu právně významné [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1772/2002 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 8. 2004, sp.zn. I. ÚS 81/04)].
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu