ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2480.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2480/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce S. o. o. d. D. 1214-1216, zastoupeného advokátem, proti žalované I. S., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 179/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. ledna 2008, č. j. 18 Co 522/2007-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. srpna 2007, č. j. 10 C 179/2007-26, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 2, sestávající z kuchyně, dvou pokojů se základním vybavením, v domě č. p. 1216 v D. ulici v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. ledna 2008, č. j. 18 Co 522/2007-58, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování výslechem žalované a po zopakování důkazu přečtením listin vzal odvolací soud z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaná bydlí v předmětném bytě nepřetržitě od roku 1975, kdy byl byt jí a jejímu manželovi (zemřelému v roce 1993 – v napadeném rozsudku je zřejmě omylem uvedeno úmrtí manžela žalované v roce 1933) po předchozím rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu ze dne 17. října 1975 předán do užívání (viz protokol o převzetí bytu ze dne
22. října 1975 a dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 28. října 1975). Dále zjistil, že žalovaná neměla peníze na odkoupení bytu od města P., že proto byla mezi žalobcem (jako pozdějším vlastníkem a pronajímatelem předmětného bytu) a žalovanou (jako nájemkyní bytu) dne 8. listopadu 2001 uzavřena smlouva o nájmu předmětnému bytu na dobu určitou od 1. prosince 2001 do 1. prosince 2002 (dále jen „nájemní smlouva“) s tím, že nebude-li vypovězena do devadesáti dnů před skončením sjednané doby nájmu, prodlužuje se vždy o jeden rok, že nájemní smlouva neobsahuje žádné ujednání ve vztahu k předchozímu užívání předmětného bytu žalovanou, že ke dni
31. srpna 2005 dal žalobce žalované výpověď z nájmu bytu, kterou žalovaná převzala dne 30. srpna 2005, a že žalovaná předmětný byt doposud nevyklidila a žalobci nepředala. Na takto doplněném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že v roce 1975 vzniklo žalované a jejímu manželovi právo osobního (v daném případě společného) užívání bytu manžely (§175 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991), které se k 1. lednu 1992 transformovalo
(ve smyslu §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem
č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“) na právo společného nájmu bytu manžely na dobu neurčitou, a že po úmrtí manžela se stala žalovaná jako pozůstalá manželka jedinou nájemkyní předmětného bytu (§707 odst. 1 obč. zák.). Poté se odvolací soud zabýval posouzením, zda se uzavřením nájemní smlouvy dosavadní nájemní poměr žalované k bytu změnil (§516 odst. 1 obč. zák. – kumulativní novace) či zanikl a byl nahrazen novým (§570 obč. zák. – privativní novace). Dospěl k závěru, že stále trvá nájemní poměr žalované na dobu neurčitou, neboť nájemní smlouva neobsahuje žádné ujednání účastníků o tom, že by měnila či rušila a nahrazovala stávající nájemní vztah na dobu neurčitou (dosud existující nájemní vztah není dokonce v nájemní smlouvě ani zmíněn) a takový úmysl (změnit dosavadní nájemní poměr či ho zrušit a nahradit novým závazkem) nevyplývá ani z účastnické výpovědi žalované. Poté rovněž dovodil, že nájemní smlouva je neplatná (§575 a §37 odst. 2 obč. zák.) pro nemožnost plnění „již v době vzniku právního úkonu (sjednání dalšího nájmu za trvání nájmu předchozího)“, a pokračoval, že za této situace dosud trvá nájemní poměr žalované k předmětnému bytu na dobu neurčitou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že „posoudil věc zcela podle výpovědi žalované …aniž ve věci vyslechl paní J. B., která se účastnila všech jednání ve věci nájmu bytu s žalovanou“. Uvedl, že J. B. po seznámení s napadeným rozsudkem potvrdila, že žalovaná byla seznámena s tím, že „dochází ke změně nájemní smlouvy na dobu určitou a se změnou smlouvy souhlasila“. Poukázal i na „zápis z členské schůze sdružení občanů ze dne 5.11.2001“, z něhož vyplývá, že „nájemnici S. bude předána nájemní smlouva při předávání domu dne 8.11.2001 …“, což žalovaná „přijala proti podpisu bez připomínek“. Nakonec zpochybnil také správnost skutkového zjištění, že byt byl žalované předán v roce 1975. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. ledna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady řízení dovolatel namítl tím, že odvolacímu soudu vytkl, že nevyslechl jako svědkyni J. B.
Podle §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě dovolatel v řízení před soudem prvního stupně (popřípadě za splnění podmínek uvedených v ustanovení §205a o.s.ř. v řízení odvolacím) nenavrhl důkaz výslechem svědkyně J. B. Za této situace soud prvního stupně (popřípadě odvolací soud) – logicky vzato – ani nemohl rozhodnout (podle §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř., které je za použití ustanovení §211 o.s.ř. aplikovatelné i v odvolacím řízení), zda takový (nenavržený) důkaz provede. Proto soudům nelze úspěšně vytýkat jeho neprovedení v řízení, které nelze podřadit pod řízení vyjmenovaná v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – zastává názor, že vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení dané věci).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – opět s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že ve vztahu ke skutkovému zjištění, že žalovaná užívá předmětný byt od roku 1975, vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo. Přitom se nedopustil ani logického pochybení v hodnocení důkazů.
Zbývá dodat, že pro právní posouzení věci odvolacím soudem bylo nerozhodné (a tudíž právně bezvýznamné) skutkové zjištění, že – s ohledem na zápis z členské schůze sdružení občanů ze dne 5. listopadu 2001 – byla žalované nájemní smlouva předána dne 8. listopadu 2001 při předání domu. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o posouzení správnosti právního názoru, že dosavadní nájemní poměr na dobu neurčitou svědčící žalované ve vztahu k předmětnému bytu se na základě nájemní smlouvy nemohl změnit na nájemní poměr na dobu určitou a že nájemním poměrem na dobu určitou nemohl být ani nahrazen.
Žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkového zjištění, že žalovaná užívá předmětný byt od roku 1975. Z výkladu uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí pak vyplývá, že na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 28. října 1975 uzavřené po předchozím rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu ze dne 17. října 1975 vzniklo žalované a jejímu manželovi právo společného užívání předmětného bytu manžely následně transformované na právo společného nájmu bytu manžely na dobu neurčitou a že po úmrtí manžela v roce 1993 se stala jedinou nájemkyní bytu žalovaná jako pozůstalá manželka, a to s nájemním poměrem na dobu neurčitou. Správnost uvedených právních závěrů nebyla dovoláním zpochybněna.
Podle §516 odst. 1 obč. zák. mohou subjekty závazkového vztahu dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti, tj. obsah daného vztahu (tzv. kumulativní novace); mohou se též dohodnout, že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem novým – §570 obč. zák. (tzv. privativní novace).
Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod č. C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení §516 odst. 1 a §570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující
(§685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu a ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rovněž rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V projednávané věci odvolací soud učinil svůj skutkový závěr o tom, k čemu směřovala vůle účastníků nájemní smlouvy, na základě zjištění o obsahu listiny tuto smlouvu obsahující. Z obsahu této listiny (nájemní smlouvy) nevyplynulo žádné ujednání účastnic o tom, že by tato nájemní smlouva měnila či rušila a nahrazovala jiným stávající nájemní vztah žalované k předmětnému bytu, jinak řečeno není v ní obsaženo žádné ujednání, že namísto dosavadního nájemního vztahu na dobu neurčitou nadále půjde o nájemní vztah na dobu určitou. Za tohoto stavu je správný i právní názor, že žalované stále svědčí právo nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (neboť existence právní skutečnosti, která by mohla způsobit jeho změnu či zánik, nebyla v řízení prokázána). Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím užitých dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Za situace, kdy dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly, bylo o nákladech dovolacího řízení rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu