ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2998.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2998/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce M. ú. A. v. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. V. B. a 2) MUDr. M. B., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 145/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2005, č. j. 14 Co 56/2005-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
21. 10. 2004, č.j. 30 C 145/2002-60, přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných
k „bytu I. kategorie sestávajícímu ze tří pokojů a kuchyně a příslušenství (včetně sklepní kóje) v domě č.p. 609, v P. 1, v Ž. ulici č. or. 25“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, jež začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 3. 2005, č.j. 14 Co 56/2005-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že vyklizovací povinnost žalovaných vázal na zajištění přístřeší, jinak jej potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů měly po provedeném dokazování za prokázané, že dům, v němž se nachází předmětný byt, je ve vlastnictví České republiky, že s ním hospodaří žalobce, který je příspěvkovou organizací a právnickou osobou, že nájemcem bytu byla M. B. (matka žalovaného 1/), že s ní žalovaní (kteří jsou manžely) žili ve společné domácnosti, že M. B. v roce 1994 zemřela, že dne 26. 5. 1997 uzavřeli žalovaní a žalobce dohodu o užívání bytu (správně nájemní smlouvu), že se v ní zavázali platit nájemné a zálohy na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, že uvedenou povinnost již od roku 1995 řádně neplnili, že platebním rozkazem ze dne 19. 2. 2003, č.j. 12 C 147/2002-9, který nabyl právní moci dne
23. 1. 2003, jim bylo uloženo zaplatit žalobci částku 48.538,- Kč z titulu dlužného nájemného a dlužných záloh na plnění za rok 2002, že uvedená částka je vymáhána v exekučním řízení, že nájemné za rok 2003 a poměrnou část roku 2004 zaplatili až v srpnu 2004, že žalovanému 1) byl v roce 2000 přiznán částečný invalidní důchod a od roku 2001 plný invalidní důchod, že žalované 2) byl přiznán částečný invalidní důchod v září 2003, že za předmětné období nepřevýšily platby na nájemné a na zálohy na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu 5.000,- Kč měsíčně, že v předmětném období činily příjmy žalovaných cca od 8.000,- Kč do 13.000,- Kč měsíčně, že žalovaní mají dva zletilé syny, že zdravotní stav jednoho z nich je nepříznivý, že je nepříznivý i zdravotní stav žalovaných, že žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu předmětného bytu pro hrubé porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu spočívající v tom, že neplatili nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, že výpověď z nájmu bytu byla obsažena v žalobě, že žalobu vyhotovil advokát žalobce na základě plné moci ze dne 24. 6. 2002.
Na takto zjištěném skutkovém základě soudy obou stupňů po právní stránce dovodily, že žalovaní jsou společnými nájemci předmětného bytu a neplacením nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu po dobu delší tří měsíců naplnili výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 6. 2006 (dále jen „obč. zák.“). V okolnostech případu
a poměrech účastníků neshledaly předpoklady pro to, aby podle §3 odst. 1 obč. zák. odepřely žalobci přivolení k výpovědi z nájmu bytu. K námitkám žalovaných odvolací soud rovněž uzavřel, že plná moc ze dne 24. 6. 2002 opravňovala advokáta žalobce k dání výpovědi z nájmu bytu, že žalovaným přísluší při vyklizení přístřeší podle §712 odst. 5 obč. zák., jež jim soud prvního stupně přiznal jen v odůvodnění svého rozhodnutí ale nikoliv ve výroku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvody označili, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází jednak z nesprávného právního názoru a jednak ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“ a dále, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že plná moc udělená žalobcem
JUDr. B. K. opravňovala zmocněnce k tomu, aby za zmocnitele učinil
i hmotněprávní úkon tj. výpověď z nájmu bytu učiněnou v žalobě. Namítali, že takový výklad je extenzivní, je v rozporu se zákonem a vede k právní nejistotě. Tímto výkladem byl neoprávněně zvýhodněn žalobce, bylo porušeno právo na jejich spravedlivý proces a rovné postavení před soudem. Vytýkali soudům též, že v rozporu s dobrými mravy „nepřihlédly ke skutečnosti, že jsou oba ve vážných zdravotních problémech a dostali se tím do mimořádně tíživé situace a že žalobce neplnil řádně své povinnosti pronajímatele“. Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. 3. 2005, tedy před 1. dubnem, kdy uvedená novela nabyla účinnosti (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatelé podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) napadli rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu bytu , o určení běhu výpovědní lhůty a o povinnosti byt vyklidit a předat žalobci tj. ve výrocích, v nichž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (aniž by blíže tyto jimi výslovně uvedené dovolací důvody konkretizovali). Lze tedy jen obecně dodat, že dovolatelé přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání [podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] nezakládají. Současně opomenuli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována [podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a současně namítli, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatelé zpochybnili právní závěr odvolacího soudu, že advokát žalobce byl na základě plné moci zmocněn k dání výpovědi z nájmu bytu žalovaným.
Rozhodovací praxe dovodila, že byla-li písemně udělena zmocněnci plná moc
k tomu, aby až do odvolání zmocnění zmocnitele jeho jménem zastupoval ve všech věcech, jde o všeobecnou plnou moc, která opravňuje zmocněnce nejen ke všem procesním úkonům, ale rovněž k úkonům hmotněprávním. Otázka, kdy lze plnou moc pokládat za obecnou (generální), byla řešena již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2144/98, uveřejněném pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura a s uvedeným právním závěrem se dovolací soud ztotožnil rovněž v rozsudcích z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 356/2000, z 21. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 705/2001, z 31. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 420/2002, z 29. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, a sdílí jej i v posuzovaném případě.
Udělil-li žalobce (zmocnitel) dne 24. 6. 2002 písemnou plnou moc advokátu JUDr. B. K. (zmocněnci) „k právnímu zastoupení“ žalobce „ve věci nájemní smlouvy s manžely MUDr. M. B. a MUDr. V. B.“
a současně mu byla „pro případ soudních sporů“ udělena „procesní plná moc“, pak byť nelze plnou moc ze dne 24. 6. 2002 – ve smyslu shora citované judikatury – pokládat za obecnou (generální), z jejího obsahu vyplývá, že JUDr. B. K. jí byl mimo jiné zmocněn žalobcem k ukončení nájemního poměru s žalovanými tj. v daném případě k dání výpovědi z nájmu předmětného bytu (§25 odst. 1 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době udělení plné moci) žalovaným.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřují dovolatelé podle obsahu dovolání – §41 odst. 2 o.s.ř. – též v tom, že soudy nepřihlédly k tomu, že neplatili nájemné z důvodu své špatné sociální situace, která je zapříčiněna jejich vážnými zdravotními problémy a že pronajímatel neplnil své povinnosti.
Odvolací soud své rozhodnutí stejně jako soud prvního stupně založil – jak vyplývá
z odůvodnění jeho rozsudku – na závěru, že žalovaní naplnili důvod k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v podobě neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod pořadovým číslem 144, dále např. rozsudky ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2002, a ze dne
24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 514/2001) je ustálena v názoru, že neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Ze znění uvedeného ustanovení vyplývá, že skutková okolnost, zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce „nezaplatil“ nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. Okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu; mohou být významné toliko pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001). Splnění povinnosti platit nájemné nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.), a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002).
Nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže však sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy, neboť nepříznivé důsledky této tíživé situace nelze přenášet na pronajímatele, od něhož nelze spravedlivě požadovat, aby poskytoval nájemci bydlení bezúplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23).
V projednávané věci se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zabýval posouzením věci také z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby mu bylo odepřeno právo vypovědět žalovaným nájem bytu po splnění zákonných podmínek posuzovaného výpovědního důvodu, přičemž přihlédl i k sociálním poměrům dovolatelů. Podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, a proto je, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu