ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3359.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3359/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) Ing. M. S., a b) Ing. P. S., (právního nástupce Ing. J. S., zemřelého), proti žalovaným 1) V. K., a 2) M. K., zastoupeným advokátem, o určení, že dříve uložená povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 15 C 165/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2006, č.j. 21 Co 225/2006-138, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
8. 2. 2006, č.j. 15 C 165/2003-121 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 23. 7. 2004, č.j. 15 C 165/2003-61, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2005, č.j. 21 Co 539/2004-82, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaných vyklidit byt 3+1, I. kategorie, ve třetím poschodí domu č.p. 516 v H. K., G. tř. 22 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), uložená žalovaným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1992, č.j. 6 C 332/92-11, není vázána na zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že předmětný dům je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a) a Ing. J. S., CSc. (právního předchůdce žalobce b/ – dále též „původní žalobce b/“), že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1992, č.j. 6 C 322/92-11, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), a byla jim uložena povinnost byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, že kupní smlouvou ze dne 1. 6. 1998 nabyli žalovaní do vlastnictví budovy č.p. 49 a č.p. 50 v L., (dále též „dům č.p. 49“ a „dům č.p. 50“), že oba domy jsou objekty určenými k bydlení, že na základě smlouvy o úvěru, byl žalovaným poskytnut úvěr za účelem změny, modernizace a údržby rodinného domu (a to domu č.p. 49 a č.p. 50), že dne 21. 2. 2002 ohlásil žalovaný 1) O. ú. v L. provedení oprav a prací na obou nemovitostech, že dům č.p. 49 je dosud neopravený a nezpůsobilý k bydlení, že dům č.p. 50 je zařízen k bydlení, avšak svou velikostí a vybavením nezajišťuje důstojné bydlení pro čtyřčlennou rodinu, a že žalovaní ho užívají k rekreačním účelům. Z dalších provedených důkazů (zejména z výpovědí účastníků a svědků) učinil závěr, že žalovaní byt užívají spolu se svými dvěma zletilými dětmi, a že pokud se v něm nezdržují, je byt užíván jejich dcerou. Soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle §80 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §3 obč.zák., přičemž se zabýval tím, zda došlo k takové změně poměrů, v důsledku níž by byl výkon práva žalovaných (trvání na bytové náhradě) v rozporu s dobrými mravy, jmenovitě z toho hlediska, zda nejde o situaci, naplňující jinak výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč.zák. Dovodil, že žalovaní sice mají dva byty, když dům č.p. 49 je objektem určeným k bytovým účelům (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1900/99), že však jde o případ zvláštního zřetele hodný, neboť dům č.p. 50 nekryje bytovou potřebu jejich rodiny; okolnost, že v roce 2002 čerpali úvěr ze stavebního spoření není v této souvislosti významná. Dospěl dále k závěru, že nebyly naplněny ani okolnosti zakládající jinak výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč.zák., neboť o neužívání, resp. občasné užívání bytu se nejedná tehdy, jestliže v bytě bydlí osoby uvedené v §706 odst. 1 obč.zák., i když sám nájemce se zdržuje mimo byt. Uzavřel, že po vydání rozhodnutí ukládajícího povinnost k vyklizení po zajištění náhradního bytu nedošlo na straně žalovaných ke změně poměrů, v důsledku níž by byl výkon jejich práva v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobce a) a původního žalobce b) Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č.j. 21 Co 225/2006-138, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt není vázána na zajištění náhradního bytu, uložil jim povinnost byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně,
a přisvědčil jeho závěru, že soudní praxe („Rc 45/2000“) připouští žalobu na změnu podmínek vyklizení bytu, a že žalovaní mají dva byty; nepřisvědčil však jeho závěru, že v dané věci nedošlo ke změně poměrů. Zaujal názor, že při posouzení, zda výkon práva žalovaných je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), je třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně žalovaných, tak i na straně žalobce. Pokud jde o žalované, bylo na místě zejména posoudit, zda po nich lze spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt (resp. byty v domech č.p. 45 a č.p. 50); v této souvislosti odkázal na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2471/99. Uvedl, že v řízení nebylo zpochybněno, že žalovaní jsou vlastníky domů č.p. 49 a č.p. 50, které jsou v katastru nemovitostí označeny jako stavby pro bydlení, nikoliv jako stavby určené k individuální rekreaci, a že není rozhodné, jakým způsobem se žalovaní rozhodli je užívat, případně je neužívat vůbec. Byty v označených domech se sice nenacházejí v místě, kde oba žalovaní podnikají (v H. K.), nicméně obec L. je vzdálena od tohoto místa 15 km, což je standardní vzdálenost pro každodenní dojíždění do zaměstnání. Za významnou považoval i okolnost, že žalovaní tyto domy vlastní již od roku 1998, přičemž neučinili žádné podstatné kroky k tomu, aby se dům č.p. 49 stal trvale obyvatelný, tj. aby sloužil ke svému účelu. Neshledal důvodnou námitku žalovaných, že dům č.p. 50 nemůže uspokojit potřebu bydlení čtyř osob, tj. žalovaných i jejich dětí, přičemž poukázal na to, že jde o děti zletilé, které jsou schopny bydlet v samostatné nemovitosti. Poukázal dále na to, že žalobci jsou ve svém vlastnickém právu omezováni již tím, že žalovaní užívají byt za částku odpovídající regulovanému nájemnému, a přitom musí nést náklady na údržbu předmětného domu; na žalovaných lze tedy spravedlivě požadovat, aby i oni vykonávali práva a povinnosti spojené s vlastnictvím ke svým nemovitostem, a aby se postarali o jejich využití k účelu, k němuž jsou určeny. Jinak by byla narušena proporcionalita mezi právy žalobců a právy žalovaných. Odvolací soud uzavřel, že uvedené skutečnosti představují takovou změnu poměrů, která nastala po vydání rozhodnutí, že trvání na zajištění bytové náhrady jako podmínce vyklizení předmětného bytu, by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
§3 odst. 1 obč.zák.; za tohoto stavu se již nezabýval otázkou, zda žalovaní předmětný byt fakticky užívají.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Poukazují na to, že žalobci jim po dobu 14 let nenabídli náhradní byt a vyjadřují přesvědčení, že v tomto případě nelze podat žalobu na určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., které umožňuje odepřít výkon práva, nikoli však jeho odnětí. Namítají, že „rozhodnutí soudu, které navrhují žalobci“, by bylo rozhodnutím konstitutivním, které neodpovídá §80 písm. c) o.s.ř. a uvádějí, že jejich právní názor je „v souladu s rozborem některých rozhodnutí soudů“ publikovaných v Soudních rozhledech 5/2001 JUDr. Františkem Balákem. Uvádějí, že napadeným rozsudkem byly překročeny meze použití určovací žaloby, které Ústavní soud vymezil v „usnesení pléna ze dne 1. 11. 2005“. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že v rozporu se zásadou projednací konstatoval „významnost pouze právního stavu“ nemovitostí č.p. 49 a č.p. 50, které jsou v katastru nemovitostí z hlediska způsobu určení vedeny jako budovy k bydlení, ale že jejich velikost a kvalita není taková, aby v podstatě pouze částečně obyvatelná nemovitost č.p. 50 představovala dostatečnou bytovou náhradu; v této souvislosti poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 1997, sp.zn. I. ÚS 3012/96, z něhož vyplývá, že za byt nelze považovat jakoukoliv nemovitost užívanou k bydlení, ale je třeba vycházet z toho, že byt má svou velikostí a vybavením zajišťovat lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Považují na nepřípadnou argumentaci odvolacího soudu, že užívají byt za tzv. regulované nájemné, a uvádějí, že jim nemůže být kladeno k tíži, že stát nebyl schopen vypořádat se s regulací nájemného. Závěrem uvádějí, že právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2471/99 (na něž odkázal odvolací soud), se vztahoval ke skutkově odlišnému případu, a vyjadřují přesvědčení, že v řízení nebyla prokázána taková změna poměrů, která by odůvodňovala závěr, že výkon jejich práv a povinností, které byly založeny „v původním soudním rozhodnutí“, by byl v rozporu s dobrými mravy; nelze tedy po nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce a) se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyvracel dovolací námitky žalovaných a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Žalobce b) ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že považuje celou věc za vyřízenou, neboť žalovaní se z předmětného bytu již vystěhovali.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2009, č.j. 25 Co 170/2009-186, bylo změněno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne
27. 2. 2009, č.j. 15 C 165/2003-165, tak, že v řízení bude pokračováno namísto s žalobcem b) Ing. J. S., CSc., s Ing. P. S., bytem P. 3, J. 25.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. října 2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle §237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Protože existence obligatorně posuzovaných vad nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu se nepodává, zaměřil se dovolací soud na přezkoumání napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích námitek.
Vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., dovolatelé odkázali rovněž na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., avšak tento dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizovali; jejich námitky týkající se skutkových okolností směřují proti jejich hodnocení z hlediska právního posouzení věci. Dovolací soud se proto dále zabýval dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel odvolací soud
z právního názoru, že za předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), může soud – podle §80 písm. c) o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Uvedený právní názor odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné pod C 195 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 19. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1715/2004, a rozsudek ze dne 22. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 881/2005). Pro úvahu o změně poměrů je přitom rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo dříve rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění bytové náhrady. V řízení o takovéto žalobě nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř. /nyní §159a odst. 5 o.s.ř./); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady.
Vycházel-li tedy odvolací soud v projednávané věci z výše uvedeného právního názoru, je jeho rozhodnutí v tomto směru v souladu s ustálenou judikaturou.
Soudní praxe rovněž dovodila, že o případ, kdy by trvání na zajištění bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., jde typicky tehdy, když žalovaný má jinou možnost bydlení (srov. rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1660/99, uveřejněný pod C 320 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V posuzované věci odvolací soud usoudil na změnu poměrů, v jejímž důsledku by bylo trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady v rozporu s dobrými mravy, především z toho, že žalovaní mají dva byty ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč.zák., neboť poté, co jim bylo uloženo vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, získali vlastnické právo k domům č.p. 49 a č.p. 50, jež jsou objekty určenými k trvalému bydlení.
Okolnost, že nájemce má dva (více) bytů je podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. samostatným důvodem výpovědi z nájmu bytu (vyjma případu, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jeden byt). V rozsudku ze dne 4. 8. 2005, sp.zn.
26 Cdo 1439/2004, Nejvyšší soud dovodil, že nachází-li se druhý byt v nemovitosti ve vlastnictví nájemce, lze na něm spravedlivě požadovat, aby jej užíval, měl-li objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky; pokud tak neučiní, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži pronajímatele bytu, jehož nájem je vypovídán. Je-li takto postižitelné právo nájmu, pak tím spíše by měla být takováto okolnost zohledněna v případě, kdy jde toliko o právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady; jinak by totiž osoba, jíž takovéto právo svědčí, měla více práv než nájemce bytu.
Dovolatelé proti tomu namítají, že na nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze (jako jeden byt) částečně obyvatelný dům č.p. 50, neboť svou kvalitou a vybavením nezajišťuje pro jejich rodinu lidsky důstojné ubytování. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že žalovaní měli objektivní možnost uspokojit svou potřebu bydlení ve vlastních bytech (nemovitostech), avšak od doby, kdy je nabyli (od roku 1998) neučinili žádné podstatné kroky k tomu, aby se dům č.p. 49 stal trvale obyvatelným. Jak správně zdůraznil odvolací soud, bylo též na nich, jako na vlastnících, aby plnili své povinnosti vyplývající z jejich vlastnického práva k nemovitostem tak, jak to činí žalobci, kteří nesou povinnost udržovat na svoje náklady předmětný byt (dům), přičemž přiléhavě zdůraznil princip proporcionality výkonu vlastnických práv žalovaných a žalobců. Pokud v tomto kontextu poukázal na okolnost, že žalovaní užívají byt za částku odpovídající tzv. regulovanému nájemnému, nelze tuto zmínku považovat za nepřípadnou.
K dovolací námitce, že žalobci nezajistili žalovaným soudním rozhodnutím určenou bytovou náhradu, lze poukázat na to, že je-li soudním rozhodnutím uložena povinnost k vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady, nejde o uložení povinnosti zajistit bytovou náhradu ve vlastním slova smyslu, neboť ten, v jehož prospěch byla povinnost vyklidit byt uložena, nabytého titulu využít může, ale nemusí; zajištění stanovené bytové náhrady je toliko splněním podmínky, na níž závisí jeho úspěch
v řízení o výkon rozhodnutí, nikoliv tím, čeho by se na něm povinný mohl domáhat (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002).
Napadený rozsudek je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalovaných, správný.
Dovolací soud proto podle §243a odst. 1 věty prvé a §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání bez nařízení jednání zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení a žalobcům v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu