ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3458.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3458/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) J. A., b) J. A., a c) L. A., žalobkyň b) a c) zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) D. Š., a 2) E. Š., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 5 C 76/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2007, č.j. 22 Co 407/2006-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním b) a c), oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 5. 2006, č.j. 5 C 76/2005-25, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 23 o jednom pokoji s kuchyní a příslušenstvím, II. kategorie, v 6. nadzemním podlaží domu č.p. 88 v P. 10 – V., S. 14 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovaným povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 1. 2007, č.j. 22 Co 407/2006-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že předmětný dům je v podílovém spoluvlastnictví žalobců, že žalovaní (společní nájemci) užívají předmětný byt spolu se svými dvěma nezletilými dětmi, že v bytě s ním sousedícím bydlí rodiče žalované 2), kteří jim pomáhají s oběma dětmi, které tráví svůj volný čas jak v předmětném bytě, tak v bytě svých prarodičů, že na balkoně mezi oběma byty byla trvale odstraněna přepážka, že žalobkyně c) bydlí s žalobkyní b) – svojí matkou
a se svým otcem v bytě v domě ve vlastnictví žalobců v P. 3, Č. 2123 (dále „dům v P. 3“), že se chce s ohledem na svůj věk osamostatnit a má zájem v předmětném bytě bydlet, neboť sousedí s bytem č. 24 o velikosti 1+1, který má zájem propojit s předmětným bytem, aby vznikl byt větší, a že v předmětném domě ani v domě v P. 3 není volný žádný byt, byty jsou užívány na základě nájemních smluv na dobu neurčitou s výjimkou bytu č. 24, sousedícího s předmětným bytem, kde je sjednán nájem toliko na dobu určitou. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) – potřeba bytu pro žalobkyni c) – je naplněn. Konstatoval, že uvedené ustanovení nevyžaduje, aby pronajímatel byl osobou, která nemá vlastní byt, a že jeho bytovou potřebu je třeba chápat v širším slova smyslu; je dána i v těch případech, kdy pronajímatel má vlastní byt, chce však realizovat své vlastnické právo a bydlet v domě, jehož je (spolu)vlastníkem. Žalobkyně c) má proto jako pronajímatelka právo zvolit si k bydlení ve svém domě byt, který ji vyhovuje. Dodal, že „novější“ soudní praxe připouští, že bytová potřeba pronajímatele bude podle okolností případu dána i tehdy, sleduje-li pronajímatel uvolněním bytu zájem na vylepšení svých současných bytových poměrů. Odvolací soud se dále zabýval posouzením, zda přivolení k výpovědi není v dané věci v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Přisvědčil soudu prvního stupně, který po zohlednění okolností na straně žalobců i žalovaných neshledal, že by žaloba měla být na základě aplikace uvedeného ustanovení zamítnuta, když poukázal na to, že důvody, pro které se žalobkyně c) domáhá přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu jsou opodstatněné (založení rodiny a propojení tohoto bytu s bytem č. 24 v zájmu vylepšení bytových podmínek), a na to, že rozpor s dobrými mravy nelze spatřovat ve skutečnosti, že předmětný byt užívaný žalovanými sousedí s bytem, v kterém bydlí rodiče žalované 2), s nimiž mají velmi dobré vztahy a kteří vypomáhají s péči o nezletilé děti žalovaných (ve věku 14 a 16 let), neboť jejich děti s ohledem na svůj věk (14 a 16 let) a zdravotní stav (jež není nijak nepříznivý) nevyžadují mimořádnou péči. Tvrzení žalovaných, že přivolením k výpovědi z nájmu bytu by byly značně narušeny jejich životní zvyklosti a přetrhány vztahy s rodiči žalované 2), považoval odvolací soud za účelově přehnané, neboť oddělené bydlení rodičů a zletilých dětí (jež je spíše pravidlem než výjimkou) samo o sobě k přetrhání rodinných vazeb nevede.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v tom, že řeší otázku, jež je odvolacími soudy a soudem dovolacím řešena rozdílně, a to: “zda v případě, kdy pronajímatel má k dispozici několik volných bytů, je dána jeho potřeba ve smyslu §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. ke konkrétnímu bytu, k němuž existuje právo nájmu jiných osob“, a „zda pokud pronajímatel uplatní toto právo vůči rodině o třech generacích a 6 členech, užívajících dlouhodobě 2 sousední byty, se jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy“. Namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 a/ o.s.ř.), kterou spatřují v tom, že soud zamítl návrh na provedení důkazu výslechem svědkyně D. K., matky žalované 2), což mělo za následek neúplné zjištění skutkového stavu. Dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že jimi uváděné skutečnosti (přivolením k výpovědi nájmu bytu ve prospěch žalobkyně c/, jež má k dispozici několik volných bytů, by došlo k rozdělení rodiny, jejíž životní zvyklosti by tímto byly značně narušeny a vztahy přetrhány) nemohou být podkladem pro závěr, že žalobcům je na místě výkon jejich práva pro rozpor s dobrými mravy odepřít. Tento názor je podle nich v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (s rozhodnutími sp.zn. 26 Cdo 931/2000, sp.zn. 26 Cdo 1619/2003, a sp.zn. 26 Cdo 2695/2003); pokud odvolací soud poukazoval na „novější“ soudní praxi, kterou nijak nespecifikoval, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně b) a c) se ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnily s napadeným rozhodnutím, vyvracely dovolací námitky a navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. Zároveň navrhly, aby – vzhledem k tomu, že nastala skutečnost předpokládaná ustanovením §107a o.s.ř., neboť žalobce a) převedl na žalobkyni c) svůj spoluvlastnický podíl na předmětném domě – žalobkyně c) vstoupila na místo žalobce a) a aby dovolací řízení proti žalobci a) bylo zastaveno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Otázky označené dovolateli jako otázky zásadního právního významu přípustnost dovolání nezakládají.
Pokud jde o první z nich, na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá; součástí skutkových zjištění, (jež nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přezkoumávat), z nichž odvolací soud při posouzení existence uplatněného výpovědního důvodu vycházel, nebylo zjištění, že žalobkyně c) „má k dispozici několik volných bytů“, a proto takovou skutečnost ani nemohl při právním posouzení zohlednit.
Pokud jde o druhou z označených otázek, jedná se o námitku posouzení okolností významných z hlediska aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1679/99, ze dne16. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1619/2003, ze dne 23. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2695/2003 a ze dne 20. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1359/2005) je ustálena v názoru, že ani v případě, kdy je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele. Rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena.
Odvolací soud (soud prvního stupně) se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a dospěl k závěru, že žalobkyni c) nelze odepřít výkon jejího (spolu)vlastnického práva. Přihlédl přitom jak k okolnostem na její straně (k její bytové potřebě), tak i na straně žalovaných (jejich soužití s rodiči žalované 2/, jež mělo být dle jejich tvrzení přivolením k výpovědi z nájmu bytu značně narušeno, ke zdravotnímu stavu žalovaných, jejich nezletilých dětí i rodičů žalované 2/). Dovolatelé proti tomu předkládají vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.; navíc jejich odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, ze dne 16.3.2004, sp.zn. 26 Cdo 1619/2003 a ze dne 23. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2695/2003 je nepřípadný, neboť uvedená rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového stavu věci. Ostatně otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelů, jimiž vytýkají odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že neprovedl důkaz výslechem svědkyně D. K., a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť jimi uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1829/2005).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
K návrhu žalobců na postup dle §107a o.s.ř. je třeba podotknout, že toto ustanovení v dovolacím řízení použít nelze (§243c odst. 1 o.s.ř.)
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří z procesního hlediska nesou odpovědnost za to, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, 7 písm. d/, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. března 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu