ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3609.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3609/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. d. S. na H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 522.014,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 132/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. dubna 2007, č. j. 40 Co 1641/2006-200, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. dubna 2007, č. j. 40 Co 1641/2006-200, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne
28. června 2006, č. j. 22 C 132/2001-156, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 28. února 2002, č. j. 22 C 132/2001-77, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 522.014,- Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 15. ledna 2003, č. j. 40 Co 227/2002-107, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. června 2006, č. j. 22 C 132/2001-156, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobce je jediný dědic ze zákona po otci J. S. (zemřelém), který jako člen právního předchůdce žalovaného vnesl do družstva živý a mrtvý inventář, že žalobce přípisem ze dne 30. března 1992 (který byl žalovanému doručen dne 13. dubna 1992), v němž odkázal rovněž na ustanovení §14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transformační zákon“), uplatnil u žalovaného nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), že žalovaný přípisem ze dne 14. dubna 1992 akceptoval nárok žalobce na náhradu za živý a mrtvý inventář, vyzval jej k doložení „výpisu z evidence nemovitostí a notářského dokladu o vlastnictví“ a současně mu sdělil, že jeho žádost bude „využita i k transformaci“. Zjistil také,
že žalobce neměl do 28. dubna 1992 obnoveno vlastnické právo k nemovitostem
(k pozemkům, o jejichž vydání požádal), neboť příslušná rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v O., jimiž byly schváleny dohody o vydání požadovaných nemovitostí žalobci, nabyla právní moci až po tomto datu, a že nikdy nebyl členem žalovaného a ani jeho právního předchůdce. Dále zjistil, že dne 5. listopadu 1992 byl schválen transformační projekt žalovaného, že k tomuto datu nemohlo dojít k dohodě mezi účastníky o vypořádání náhrady za živý a mrtvý inventář podílem na jmění žalovaného ani v konkludentní formě, neboť teprve po schválení transformačního projektu (konkrétně dne 4. března 1994) žalobce doložil soupis převzatého inventáře a žalovaný mu na uvedenou náhradu průběžně naturálně plnil dodáním ječmene a ve službách, čímž uspokojil nárok žalobce částečně do částky 329.966, 63 Kč. Vzal rovněž za prokázáno, že dne 22. prosince 1993 zaslal žalobce žalovanému osvědčení o zápisu do evidence soukromě hospodařících zemědělců, jenž mu bylo vydáno dne 13. prosince 1993 pro předmět podnikání – rostlinná výroba, že dne 28. února 1994 zaslal žalobce žalovanému výpis z evidence nemovitostí a notářský doklad o vlastnictví, urgoval ho o pachtovné uplatněné přípisem ze dne 30. března 1992 a sdělil, že je soukromý zemědělec zajišťující provoz zemědělské výroby a má nárok na náhradu za odňatý živý a mrtvý inventář a zásoby; přitom odkázal na seznam převzatého inventáře ze dne 5. června 1951 a žalovanému rovněž sdělil, že se považuje za „osobu oprávněnou … z hlediska transformace, i když podíl na majetku družstva mu nebyl vyčíslen“. Zjistil rovněž, že žalovaný výpisem z počítačové sestavy ze dne 8. dubna 1994, která zahrnovala přehled vnosů půdy v hektarech, živého a mrtvého inventáře, vyčíslil podíl žalobce na majetku v částce 851.981, 21 Kč, že přípisem ze dne 27. června 1994 žalovaný žalobci sdělil, že transformační podíl mu nebyl stanoven, neboť nesplnil podmínku podle §14 transformačního zákona, jelikož se pouze přihlásil u družstva, avšak svůj nárok neprokázal. Nakonec také zjistil, že žalovaný návrhem ze dne 14. prosince 1994 (dále též jen „listina ze dne 14. prosince 1994“) a přípisem ze dne 3. března 1995 žalobci navrhl vypořádání zbývající části náhrady za živý a mrtvý inventář dohodou, že k dohodě nedošlo, neboť žalobce tyto návrhy neakceptoval, a že přípisem ze dne 27. června 2000 žalovaný sdělil zástupci žalobce, že pohledávka žalobce je pohledávkou podle zákona o půdě, že způsob jejího vypořádání mu byl navržen v roce 1994, že pohledávka byla vypořádána pouze částečně, že zbývající část k vypořádání činí 522.014,- Kč, avšak k tomuto vypořádání neposkytl součinnost, a že v současné době jde o pohledávku promlčenou.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalobce nemůže být oprávněnou osobou podle §14 písm. b/ transformačního zákona, neboť neměl do 28. dubna 1992 obnoveno vlastnické právo k nemovitostem, a vzhledem k tomu, že nikdy nebyl členem žalovaného a ani jeho právního předchůdce, nemůže být oprávněnou osobou ani podle §14 písm. a/ transformačního zákona. Dále uvedl, že žalobce na výzvu soudu (ani přes procesní poučení o následcích nesplnění výzvy) neprokázal, že mezi ním a transformovaným družstvem byla uzavřena dohoda, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta právě podílem na jmění družstva; nemůže být proto ani oprávněnou osobou podle §14 písm. c/ transformačního zákona. Dospěl k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c/ zákona
o půdě a má toliko právo na náhradu živého a mrtvého inventáře podle §20 zákona
o půdě, že však jeho nárok ve smyslu §20 zákona o půdě se promlčel v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); protože žalovaný vznesl námitku promlčení, žalobu zamítl. Uvedl, že neobstojí názor, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti uvedl, že v řízení nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti odůvodňující tento názor. Žalovaný už v roce 1994 a následně v roce 1995 jednal s žalobcem jako osobou, která má právo na náhradu za živý a mrtvý inventář, navrhl žalobci způsob jeho vypořádání, který neakceptoval; proto již v této době mohl uplatnit svůj nárok, neboť k dohodě mezi účastníky o způsobu jeho vypořádání nedošlo. Tvrzení žalobce, že návrhem dohody ze dne 14. prosince 1994 došlo k uznání jeho nároku ze strany žalovaného a z tohoto důvodu se jeho právo promlčelo až uplynutím desetileté promlčecí doby (§110 odst. 1 obč. zák.), soud neshledal důvodným, neboť tento právní úkon žalovaného (návrh dohody ze dne 14. prosince 1994) nemá náležitosti řádného uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák., tj. jednostranného projevu vůle žalovaného jako dlužníka, kterým písemně uznává určitý dluh co do důvodu i výše; návrh dohody ze dne 14. prosince 1994 tak neobsahuje žádné uznání dluhu žalovaného vůči žalobci a jde o pouhý návrh na uzavření smlouvy ve smyslu §43a odst. 1 obč. zák.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č. j. 40 Co 1641/2006-200, potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se poté, co dílčím způsobem zopakoval dokazování, ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně proto dovodil, že žalobce je sice oprávněnou osobou podle zákona o půdě, avšak není oprávněnou osobou podle §14 písm. a/, b/ či c/ transformačního zákona. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že ke dni 30. listopadu 1991 nebyl členem družstva (§14 písm. a/ transformačního zákona), že neprokázal, že k 28. dubnu 1992 byl vlastníkem nemovitostí užívaných družstvem (§14 písm. b/ transformačního zákona), a že ani neprokázal, že uzavřel s transformovaným družstvem dohodu (existenci takové dohody nelze podle odvolacího soudu dovodit s ohledem na povahu a strukturu písemností účastníků v rozhodném období), že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta podílem na jmění (§14 písm. c/ transformačního zákona). Zde přisvědčil názoru, že v případě přípisu žalobce ze dne 30. března 1992 (ve spojení s dopisem žalovaného ze dne 14. dubna 1992) šlo o řádnou výzvu k vydání náhrady za živý a mrtvý inventář a nikoli o výzvu k vydání majetkového podílu. Zároveň podotkl, že žalovaný navrhl uplatněný nárok vypořádat ve smyslu §20 odst. 3 zákona o půdě a takto bylo i částečně plněno a že žalobce neakceptoval návrh žalovaného na dohodu o vyrovnání majetkového podílu z transformace ze dne 14. prosince 1994, jež navíc obsahovala výlučně nároky žalobce na náhradu za živý a mrtvý inventář. Dodal, že zařazení oprávněné osoby do transformačního projektu není podmínkou vzniku nároku na vydání majetkového podílu z transformace, neboť pokud povinná osoba výzvě v zákonem stanovené lhůtě nevyhověla, mohla oprávněná osoba tento nárok uplatnit žalobou na vydání majetkového podílu stanoveného podle kritérií určených v §17 transformačního zákona. Kromě toho uvedl, že návrh dohody ze dne 14. prosince 1994 nelze posuzovat jako uznání závazku podle §558 obč. zák., neboť obsahuje nabídku (ofertu) vůči žalobci o způsobu vypořádání náhrady za živý a mrtvý inventář; z obsahu této listiny (která neobsahuje závazek žalovaného, že dluh zaplatí) tudíž nevyplývá, že by šlo o uznání dluhu s následky podle §110 odst. 1 obč. zák. K otázce promlčení nároku uvedl, že zákon o půdě neupravuje institut promlčení práv tímto zákonem upravených a je tudíž třeba s ohledem na §1 odst. 3 zákona o půdě použít ustanovení
§101 obč. zák. S přihlédnutím k tomu pak dovodil, že nárok bylo možno u soudu uplatnit první den poté, kdy žalovanému uplynula šedesátidenní lhůta k poskytnutí náhrady podle §20 odst. 2 zákona o půdě (podle §13 odst. 4 zákona o půdě); tímto dnem také počala běžet obecná tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu. Poté rovněž dovodil, že nárok žalobce se promlčel nejpozději dne 31. prosince 1997, neboť si musel být nejméně od prosince roku 1994 vědom především toho, že jeho nároky se pohybují v režimu zákona o půdě a že návrh žalovaného na uzavření dohody o vypořádání těchto nároků neakceptoval, a dále i toho, že desetiletá promlčecí doba zde nepřichází v úvahu (neboť nedošlo k uznání dluhu). Odvolací soud (s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95) neshledal opodstatněný požadavek žalobce na aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k vznesené námitce promlčení s odůvodněním, že použití korektivu „dobrých mravů“ při výkonu práva (a u promlčení zvláště) za účelem dosahování ideje spravedlnosti nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty v právních vztazích. V této souvislosti uvedl, že o výjimečný případ možné aplikace §3 odst. 1 obč. zák. by šlo tehdy, jestliže by vznesení námitky promlčení bylo zneužitím tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jim uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnil; tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výrazné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V úvodu vyjádřil nesouhlas se závěrem, podle kterého je jeho nárok nárokem na náhradu živého a mrtvého inventáře podle §20 odst. 3 zákona o půdě a nikoliv nárokem na vydání majetkového podílu z transformace podle transformačního zákona. Soudy podle jeho názoru pochybily, pokud dospěly k závěru, že není osobou oprávněnou podle §14 písm. b/ transformačního zákona. V této souvislosti podotkl, že Nejvyšší soud České republiky již v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1379/98 dovodil, že „nelze přičítat k tíži osoby oprávněné podle §14 písm. b/ transformačního zákona to, že pozemkový úřad nerozhodl o schválení dohody podle §9 odst. 1 zákona o půdě v takové lhůtě, aby mohla svůj nárok z transformačního zákona doložit jeho rozhodnutím“, a že „dostatečným průkazem ve smyslu §14 písm. b/ transformačního zákona je to, že oprávněná osoba řádně uplatní svůj nárok podle zákona o půdě a prokáže, že jí vznikl nárok na uzavření dohody podle §9 odst. 1 a 2 zákona o půdě“. Zde poukázal na svou „žádost ze dne 30. března 1992 a přípis ze dne 30. března 1992“, které podle něj obsahovaly „všechny potřebné náležitosti z hlediska zákonných podmínek“ pro jeho zařazení mezi oprávněné osoby podle §14 písm. b/ transformačního zákona. Pochybení soudu spatřoval i v závěru, že není oprávněnou osobou podle §14 písm. c/ transformačního zákona. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 516/01 a zdůraznil, že na jeho výzvu ze dne 30. března 1992 odpověděl žalovaný přípisem ze dne 14. dubna 1992, kde uvedl, že jeho žádost bude využita k transformaci a nabízel mu plnění. S ohledem na uvedené měl za to, že svůj nárok přihlásil řádně a včas a žalovaný s ním jako s oprávněnou osobou jednal. Rovněž namítl, že návrh dohody ze dne 14. prosince 1994 splňuje náležitosti uznání dluhu podle §558 obč. zák. a „jednoznačně z něj plyne, že žalovaný takto vyjadřuje svůj příslib dluh zaplatit.“ Je přesvědčen, že soudy tento právní úkon neposoudily podle kritérií §35 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §558 obč. zák. Námitka promlčení vznesená v řízení je podle jeho názoru v rozporu s dobrými mravy a soudy by k ní neměly přihlížet. Na podporu uvedeného odkázal na „rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95“ a na tam označená rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že řízení je postiženo vadou, neboť v řízení zpochybnil pravost listiny – dopisu žalovaného ze dne 27. června 1994 – a její doručení v rozhodném období, avšak soudy k jeho námitce nepřihlédly a v souvislosti s touto námitkou ani žalovaného nepoučily podle
§118a odst. 3 o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Současně dovodil, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – vyhovujícím – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (týkajícím se oprávněných osob podle
§14 písm. b/ transformačního zákona, jímž se soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku řídil), který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny, jejíž existenci dovolatel namítl.
Vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není jakákoliv vada řízení. Právně relevantní jsou pouze takové vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
To, zda se uplatněný nárok bude řídit transformačním zákonem či zákonem
o půdě, není odvislé od (písemného) sdělení žalovaného, že nárok žalobce se bude řídit pouze zákonem o půdě. S přihlédnutím k uvedenému nelze proto za vadu řízení, natož vadu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pokládat okolnost, že žádný ze soudů se nezabýval otázkou pravosti listiny, která toto sdělení obsahuje. Dovolací důvod podle
§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – brojil rovněž proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda je či není oprávněnou osobou podle §14 písm. c/ transformačního zákona a zda listinu ze dne 14. prosince 1994 lze pokládat za (písemné) uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Tím uplatnil dovolací důvod podle
§241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Při úvaze o naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze opomenout ani následující závěry přijaté ustálenou soudní praxí k výkladu ustanovení §14 písm. c/ transformačního zákona a §558 obč. zák. K tomu, aby se určitá osoba stala osobou oprávněnou podle §14 písm. c/ transformačního zákona, nepostačí, že restituční nárok uplatnila řádně a včas; vedle toho je zapotřebí, aby mezi touto osobou a transformovaným družstvem byla shoda (byla uzavřena dohoda), že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta právě podílem na jmění družstva (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. srpna 1998, sp. zn. IV. ÚS 201/98). Uznání práva (ve smyslu §558 obč. zák.) je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1 větě druhé obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Protože uznání práva je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, jemuž byl uvedený úkon adresován, byly důvod a výše uznaného práva jasné, nejsou-li poznatelné z obsahu listiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani
u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – zastává názor, že z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobce uzavřel s transformovaným družstvem dohodu, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta podílem na jmění (proto nemůže být oprávněnou osobou podle §14 písm. c/ transformačního zákona). S odvolacím soudem se lze ztotožnit i v názoru, že listina ze dne 14. prosince 1994 obsahuje nabídku (ofertu) vůči žalobci o způsobu vypořádání náhrady za živý a mrtvý inventář; listina však neobsahuje vůli žalovaného uznat určité právo co do důvodu
i výše. Odvolacímu soudu proto nelze v naznačených souvislostech nic vytknout, neboť vzal v tomto směru v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly
a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Skutková zjištění odvolacího soudu jsou tak výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.) a námitky dovolatele nejsou způsobilé jejich správnost zvrátit. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaný v řízení netvrdil, že nemovitosti, o něž v daném případě jde, nepřevzal a neužívá či neužíval. Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde proto v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního názoru, že dovolatel nemůže být oprávněnou osobou podle §14 písm. b/ transformačního zákona proto, že neprokázal, že k 28. dubnu 1992 byl vlastníkem těchto nemovitostí užívaných družstvem.
Podle §14 písm. b/ transformačního zákona jsou oprávněnými osobami vlastníci půdy a vlastníci ostatního majetku užívaného družstvem o hodnotě nejméně 30 000 Kč, pokud se písemně přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti tohoto zákona
a současně prokáží, že jejich majetek družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví.
Přípisem ze dne 30. března 1992 (který byl žalovanému doručen dne 13. dubna 1992) se dovolatel – s odkazem na „… zák. č. 42/92 Sb. §14 písm. b)“ – přihlásil rovněž k účasti na transformaci družstva. V přípisu mimo jiné uvedl, že s ohledem na termín stanovený zákonem č. 42/1992 Sb. podává přihlášku v předstihu před vyřízením restituce, kterou v přípisu specifikoval. V dopisu ze dne 14. dubna 1992 mu žalovaný sdělil, že uvedená žádost (přípis ze dne 30. března 1992) bude „využita
i k transformaci“.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – mimo jiné dovodil, že dovolatel nemůže být oprávněnou osobou podle §14 písm. b/ transformačního zákona proto, že neprokázal, že k 28. dubnu 1992 byl vlastníkem nemovitostí užívaných družstvem.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 8. června 1999, sp. zn.
29 Cdo 210/99, uveřejněném pod č. 105 v sešitě č. 10 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (a dále např. v rozhodnutích z 1. září 1999, sp. zn. 29 Cdo 1379/98, a z
25. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1208/2003) dovodil, že nelze přičítat k tíži osoby oprávněné podle §14 písm. b/ transformačního zákona to, že pozemkový úřad nerozhodl o schválení dohody podle §9 odst. 1 zákona o půdě v takové lhůtě, aby mohla svůj nárok z transformačního zákona doložit jeho rozhodnutím. Ve zmíněném rozsudku uzavřel, že dostatečným průkazem ve smyslu ustanovení §14 písm. b/ transformačního zákona je to, že oprávněná osoba řádně uplatní svůj nárok podle zákona o půdě a že prokáže, že jí vznikl nárok na uzavření dohody podle §9 odst. 1 zákona o půdě. Zbývá dodat, že v rozsudku ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 392/2004, Nejvyšší soud dále dovodil, že pokud by následně pozemkový úřad, popřípadě soud, dohodu uzavřenou podle §9 odst. 1 zákona o půdě neschválil, anebo pokud by pozemkový úřad rozhodl, že osoba, která uplatnila svůj nárok podle §9 odst. 4 zákona o půdě není vlastníkem nemovitostí, ze kterých nárok podle transformačního zákona uplatňuje, vyřadí ji družstvo ze seznamu oprávněných osob a majetkový podíl jí nevydá.
Vzhledem k uvedenému nelze pokládat za správný názor, že dovolatel nemůže být osobou oprávněnou podle §14 písm. b/ transformačního zákona, neboť „neměl do 28. dubna 1992 obnoveno vlastnické právo k nemovitostem.“ Není-li – vzhledem k řečenému – správně vyřešena otázka, zda dovolatel je oprávněnou osobou podle §14 písm. b/ transformačního zákona, pokládá dovolací soud za nadbytečné zabývat se posouzením správnosti (dalšího) právního názoru, který oba soudy zaujaly, tj. otázkou promlčení práva, avšak v tomto případě práva na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona o půdě, jak dovodily soudy obou stupňů.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu