ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4340.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4340/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně nezl. M. F., zastoupené zákonným zástupcem – otcem Ing. V. F., právně zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu a o vzájemném návrhu žalovaného na určení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 195/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2007, č. j. 16 Co 138/2007-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 14 C 195/2005-137, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 9 o velikosti 3+kk ve 3. nadzemním podlaží v domě č. p. 1411 v P. 10, U. 4“ (dále jen „předmětný byt,“ resp. „byt,“ a „předmětný dům,“ resp. „dům“), výrokem II. zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že společným nájemcem předmětného bytu je on a žalobkyně zastoupená opatrovnicí V. W., a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání obou účastníků řízení (odvolání žalobkyně směřovalo pouze proti nákladovému výroku IV. a žalovaný odvoláním napadl výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. května 2007, č. j. 16 Co 138/2007-173, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé II. a v nákladovém výroku III., změnil ho ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že vlastníkem předmětného domu je hl. m. P., že rodiče žalobkyně (V. a V.a /později P./ F.) uzavřeli dne 30. července 1977 manželství, že dne 18. ledna 1991 Posádková správa P. přidělila (podle §26 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „bytový zákon“) V. F. byt v P. 10, T. ulici č. p. 1413 (dále jen „byt v T. ulici“), že v době přidělení bytu byl V. F. vojákem z povolání (od roku 1969 do května 1992), že v lednu 1993 podal V. F. návrh na rozvod manželství s odůvodněním, že již od roku 1989 se s manželkou intimně nestýkají a jejich manželství je rozvráceno, že dne 18. března 1993 souhlasila městská část P. 10 s dohodou o výměně bytu v T. ulici za předmětný byt, který V. F. převzal dne 25. března 1993, že se však do předmětného bytu nastěhovala pouze matka žalobkyně P. (původně V.) F. s žalobkyní a se svým přítelem (žalovaným), že P. a V. F. společně v předmětném bytě nikdy nebydleli, že dne 24. června 1993 nabyl právní moci rozsudek o rozvodu jejich manželství, že v červnu 2000 podepsal V. F. prohlášení o opuštění společné domácnosti a v únoru 2001 podepsala matka žalobkyně s městskou částí P. 10 smlouvu o nájmu předmětného bytu. Dále zjistil, že žalovaný vedl s matkou žalobkyně společnou domácnost, že se podílel na výchově žalobkyně a že matka žalobkyně zemřela. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že byt v T. ulici byl bytem vojenským (přiděleným podle §26 bytového zákona), že V. F. vzniklo k tomuto bytu užívací právo v souladu s §155 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 1991 (dále jen „obč. zák. ve znění před novelou), že vzhledem k ustanovení §182 obč. zák. ve znění před novelou nevzniklo V. a P. F. právo společného užívání bytu manžely, že podle §871 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), se dřívější právo užívání bytu V. F. změnilo k 1. lednu 1992 na nájem služebního bytu a že zákonná transformace na společný nájem bytu manžely zde – v souladu s názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 159/2000 – nepřicházela v úvahu, neboť šlo o byt služební. Dále rovněž dovodil, že ke dni 31. května 1992 pozbyl byt v T. ulici podle §8 zákona č. 102/1992 Sb. charakter služebního bytu a že jeho nájemcem zůstal pouze V. F. (neboť ztráta charakteru služebního bytu nepředstavuje skutečnost, která by mohla vést k dodatečnému vzniku práva společného nájmu bytu). Dovodil také, že na základě dohody o výměně bytu nevzniklo V. a P. F. právo společného nájmu předmětného bytu, neboť v té době spolu manželé F. již trvale nežili, nevedli společnou domácnost a V. F. se do bytu ani nenastěhoval, a pokračoval, že V. F. vstoupil do práv a povinností původního nájemce předmětného bytu S. M., a proto jsou nadbytečné úvahy soudu prvního stupně o způsobu uzavření smlouvy o nájmu bytu. Následně dovodil, že V. F. je stále nájemcem předmětného bytu (jeho nájem bytu nemohl skončit na základě „prohlášení o opuštění společné domácnosti“) a že za této situace je nájemní smlouva uzavřená dne 6. února 2001 mezi P. F. a městskou částí P. 10 absolutně neplatná, nebyl-li v době jejího uzavření předmětný byt právně volný. Poté uzavřel, že smrtí P. F., která nebyla nájemkyní předmětného bytu, nemohlo proto právo nájmu bytu přejít na žalovaného a ani na žalobkyni a že ačkoli žalovaný žil s P. F. ve společné domácnosti po dobu delší tří let před její smrtí, pečoval o společnou domácnost a splnil podmínky podle §706 odst. 1 obč. zák., nemohl se stát společným nájemcem bytu, neboť ani P. F., od které své právo odvozoval, nájemkyní předmětného bytu nebyla. Z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání vyjádřil nesouhlas s názorem, že V. F. vstoupil sám do práv původního nájemce předmětného bytu; to je podle jeho názoru v rozporu s dalším názorem, že „předmětný byt ztratil již dříve charakter bytu vojenského“. Soudům rovněž vytkl, že se „nevypořádaly se skutečností, že souhlas s výměnou bytů dal někdo jiný než pronajímatel“ a že rovněž „nevyřešily otázku, s kým byla tato smlouva (tj. smlouva o nájmu předmětnému bytu) uzavřena.“ Dále uvedl, že „pokud by tedy nájemcem se nestala v tomto případě zemřelá P. F., stali by se nájemci bytu jistě oba manželé a pokud by se jím nestal z důvodu faktického opuštění společné domácnosti V. F., stala by se jím i v tomto případě právě zemřelá P. F.“. Namítl rovněž, že „pokud byla dne 6. února 2001 řádně uzavřena nájemní smlouva týkající se předmětného bytu, na jejímž základě se nájemkyní stala zemřelá P. F., nemůže jít o smlouvu absolutně neplatnou“, neboť „právo společného užívání (nájmu) bytu vznikne i v případě, je-li k předmětnému bytu s jedním nebo oběma manžely uzavřena nová nájemní smlouva“. Z důvodů specifikovaných v dovolání měl také za to, že „není dána aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí se závěrem, že žalovaný splnil předpoklady normované ustanovením §706 obč. zák. pro přechod práva nájmu bytu. Na podporu toho poukázala na důkazy svědčící podle jejího názoru
o opaku. Zdůraznila, že V. F. v předmětném bytě bydlel, avšak bylo to velmi krátce, a má za to, že pokud soudy dovodily, že V. F. nepřestal být nájemcem bytu, nemohl pronajímatel uzavřít novou nájemní smlouvu k bytu s jinou osobou. Pokud by tak učinil, šlo by podle jejího názoru o smlouvu neplatnou. Závěrem uvedla, že nájemcem bytu je její otec V. F., který jí v předmětném bytě poskytuje bydlení v rámci vyživovací povinnosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnil dovolatel vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – také dovolací důvod podle
§241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, že nájemcem bytu v T. ulici byl a nájemcem předmětného bytu byl a je V. F. a nikoli /také/ P. F.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy,
je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl podle názoru dovolacího soudu nijak obsahově konkretizován; i kdyby tomu tak bylo, nelze přehlédnout, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. především zpochybnil správnost právního názoru, že k bytu v T. ulici nevzniklo V. a P. F. právo společného nájmu bytu manžely a že jeho uživatelem a posléze nájemcem byl pouze V. F. Následně zpochybnil i právní závěr, že nájemcem předmětného bytu byl a je pouze V. F.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že byt v T. ulici byl bytem vojenským. Z §68 odst. 1 bodu 2 bytového zákona jednoznačně vyplývalo, že uvedené ustanovení (týkající se vojenských bytů) předpokládalo existenci bytu k 1. 1ednu 1957 (o takovýto případ se však v dané věci – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – nejednalo). S přihlédnutím k uvedenému nemohl být byt v T. ulici vojenským bytem podle §68 odst. 1 bodu 2 bytového zákona
a muselo proto jít o vojenský byt podle §68 odst. 1 bodu 1 bytového zákona.
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 159/2000, uveřejněný pod č. 162 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003, rozsudek ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 1728/2004) vychází z názoru, že vojenské byty podle §68 odst. 1 bod 1 bytového zákona měly povahu bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. a nemohlo k nim proto vzniknout právo společného užívání bytu manžely; vzhledem k tomu nepřichází u těchto bytů v úvahu zákonná transformace na právo společného nájmu bytu manžely (§871 odst. 1 obč. zák.). Právo osobního užívání bytů sloužících k trvalému ubytování pracovníků organizace se k 1. lednu 1992 změnilo na nájem služebního bytu, pokud tyto byty splňovaly k tomuto datu kritéria stanovená zvláštním zákonem pro služební byty (§7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb.). Pokud zákonné předpoklady pro služební byty splněny nebyly, změnilo se osobní užívání na prostý nájem (§871 odst. 4 obč. zák.). I v posledně uvedeném případě byl vyloučen vznik práva společného nájmu bytu manžely
k 1. lednu 1992 (srov. R 111/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V judikatuře soudů, a to i vzhledem ke znění posléze uvedených ustanovení, jejichž výklad nečiní v soudní praxi žádné potíže, nevznikají žádné pochybnosti o tom, že společný nájem bytu manžely vznikne, jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z nich stanou nájemci bytu (§703 odst. 1 obč. zák.), a že citované ustanovení neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí (§703 odst. 3 obč. zák.). Přitom obecně soudy dovozují, že případ, kdy manželé spolu trvale nežijí, nastane tehdy, kdy po právní stránce sice manželství ještě trvá, ale nese znaky manželství rozvráceného podle §23 a §24 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a kdy také manželé již nevedou společnou domácnost, jak ji charakterizuje ustanovení §115 obč. zák. Není tedy rozhodující, zda oba manželé ještě společný byt obývají či nikoliv (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod pořadovým číslem 66, a jako III/1965, Sborník Nejvyššího soudu ČSSR „Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím,“ SEVT, Praha 1974, str. 468 a str. 472).
Pro úplnost je zapotřebí uvést, že v rozsudku ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že ke dni splnění dohody o výměně bytů (§716 obč. zák.) vstupují účastníci dohody (nájemci) ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku jim zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Podmínkou vzniku nájemního poměru k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy.
K dovolací námitce, že „pokud byla dne 6. února 2001 řádně uzavřena nájemní smlouva týkající se předmětného bytu, na jejímž základě se nájemkyní stala zemřelá P. F., nemůže jít o smlouvu absolutně neplatnou“, je zapotřebí uvést následující. V soudní praxi je zastáván názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě (jak tomu bylo v daném případě, kdy nájemcem bytu byl V. F.); smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný v Souboru pod C 303 ve svazku 3, usnesení ze dne 30. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněné v Souboru pod C 535 ve svazku 6, rozsudek ze dne
22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn.
26 Cdo 916/2001).
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Vycházeje
z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu