ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4673.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4673/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně PhDr. H. T., zastoupené advokátem, proti žalované Z. M., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 14/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2007, č. j. 53 Co 492/2006-134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. dubna 2005, č. j. 16 C 14/2004-70, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit
a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 3
o velikosti 1+1 s příslušenstvím, který se nachází v 1. nadzemním podlaží domu č. p. 2045 v ul. U N. 24 v P. 5“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“
a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. září 2005, č. j. 53 Co 224/2005-87, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 22. srpna 2006, č. j. 16 C 14/2004-115, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 10. května 2007, č. j. 53 Co 492/2006-134, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – pokládal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, neshledal pochybení v hodnocení provedených důkazů a shodně se soudem prvního stupně vzal především za prokázáno, že žalobkyně je v současné době vlastnicí předmětného domu, že dne 22. listopadu 1989 uzavřel tehdejší Bytový podnik v P. 5 s žalovanou dohodu o užívání předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „dohoda o užívání bytu ze dne 22. listopadu 1989“) s poukazem na rozhodnutí o přidělení bytu vydané tehdejším ONV v P. 5 dne
11. srpna 1989, č. j. Sm-2045/89/Krat (dále jen „rozhodnutí ze dne 11. srpna 1989“), že již dne 31. srpna 1989 podepsala žalovaná protokol o převzetí předmětného bytu a že dnem 15. října 1992 je datována smlouva o nájmu předmětného bytu, v níž je označena na straně pronajímatele E. K. a na straně nájemce žalovaná, a za nájemce je podepsána R. M. a M. M. Dále zjistil, že dne 27. ledna 1994 uzavřely žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně další smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 27. ledna 1994“), v níž byla při podpisu doba trvání nájmu vymezena údajem 10 let, přičemž předtištěný údaj „na dobu neurčitou“ byl škrtnut, že žalobkyně v řízení předložila nájemní smlouvu ze dne 27. ledna 1994 s dobou nájmu od 1. ledna 1994 na dobu určitou v trvání deseti let, v níž byl údaj „na dobu neurčitou“ škrtnut, a že žalovaná předložila v řízení nájemní smlouvu ze dne 27. ledna 1994, v níž byly přeškrtnuty strojopisné údaje „na dobu určitou (10 let)“ a „na dobu neurčitou“ a ručně zde byl vepsán údaj „neurčitou“. Na základě těchto skutkových zjištění učinil odvolací soud také skutkový závěr, že bylo vydáno (a tudíž existovalo) rozhodnutí o přidělení bytu (rozhodnutí ze dne 11. srpna 1989), o němž se zmiňovala dohoda o užívání bytu ze dne 22. listopadu 1989, která na citované rozhodnutí navazovala. Uvedl, že toto rozhodnutí sice bylo v závislosti na uplynutí času skartováno, avšak neznamená to, že nebylo vydáno a že dohoda o užívání bytu ze dne 22. listopadu 1989 byla uzavřena bez předchozího rozhodnutí o přidělení bytu; ostatně ani žalobkyně původně existenci takového rozhodnutí nepopírala. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že na základě dohody o užívání bytu ze dne 22. listopadu 1989 uzavřené po předchozím rozhodnutí ze dne
11. srpna 1989 vzniklo žalované právo osobního užívání bytu na dobu neurčitou (§155 odst. 1 ve spojení s ustanovením §154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 1991), následně transformované na právo nájmu bytu na dobu neurčitou (§871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 1992). Poté – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalované svědčí ve vztahu k předmětnému bytu stále nájemní poměr na dobu neurčitou, a proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že na základě nájemní smlouvy ze dne 27. ledna 1994 se původně sjednaný nájemní poměr na dobu neurčitou nemohl změnit (podle §516 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) na nájemní poměr na dobu určitou (a nájemním poměrem na dobu určitou nemohl být ani nahrazen – §570 odst. 1 obč. zák.), neboť v nájemní smlouvě ze dne 27. ledna 1994 není zřetelně a jednoznačně projevena vůle směřující k této změně, resp. ke zrušení původního nájemního vztahu na dobu neurčitou a k jeho nahrazení nájemním vztahem novým (na dobu určitou); nájemní smlouva ze dne 27. ledna 1994 je totiž koncipována jako smlouva „nová“, tj. jakoby šlo o první smlouvu, kterou žalovaná ohledně předmětného bytu uzavřela, a z jejího obsahu „nevyplývá, že by touto smlouvou měl zaniknout stávající právní vztah žalované ke spornému bytu a že by měl být nahrazen novým právním vztahem s trváním na dobu určitou“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především namítla, že z provedených důkazů existence rozhodnutí o přidělení bytu nevyplynula. Namítla, že za důkaz o existenci takého rozhodnutí nemůže sloužit dohoda o užívání bytu ze dne
22. listopadu 1989, v níž se rozhodnutí o přidělení bytu pouze cituje; navíc žádná skartace dokumentů nebyla prokázána a kromě toho tato rozhodnutí se vždy pečlivě archivovala. Nelze ani přehlédnout, že v dohodě o užívání bytu je nesprávně uvedeno jméno uživatelky, není zde uveden ani rok jejího narození a bydliště v rozhodné době; ani číslo jednací rozhodnutí o přidělení bytu neodpovídá tehdejší praxi, neboť tehdy bývala součástí takového čísla zkratka „byt“, nebo „OBH“. Ve prospěch neexistence rozhodnutí o přidělení bytu svědčí podle dovolatelky i to, že dne 15. října 1992 byla mezi E. K. a R. a M. M. uzavřena smlouva
o nájmu předmětného bytu. Z toho podle dovolatelky vyplývá, že žalovaná měla ve vztahu k předmětnému bytu uzavřen „jediný“ nájemní poměr (na základě nájemní smlouvy ze dne 27. ledna 1994), který skončil uplynutím doby, na níž byl uzavřen.
I kdyby žalované již v předchozí době svědčil nájemní poměr na dobu neurčitou, má dovolatelka za to, že na základě nájemní smlouvy ze dne 27. ledna 1994 se – z důvodů specifikovaných v dovolání – změnil na nájemní poměr na dobu určitou v trvání deseti let. V této souvislosti dovolatelka zejména zdůraznila význam výkladového pravidla podle §35 odst. 2 obč. zák. a uvedla, že z nájemní smlouvy ze dne 27. ledna 1994 nelze než dovodit, že nájemní poměr k bytu se změnil z doby neurčité na dobu určitou, „i když změna nájmu není výslovně v písemné nájemní smlouvě vyjádřena“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť odvolací soud ve zrušujícím usnesení „jen vyslovil pokyny k dalšímu postupu v řízení po stránce procesní a takové pokyny nejsou právním názorem, kterým by byl soud prvního stupně omezen v posouzení věci“. I kdyby dovolání přípustné bylo, nemůže být podle žalované důvodné. Zde se ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem i s právními názory, které na jeho základě odvolací soud zaujal. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Současně dovodil, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – vyhovujícím – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (týkajícím se aplikace ustanovení §516 odst. 1 a §570 obč. zák. v právních vztazích nájmu bytu, jímž se soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku řídil), který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka v dovolání mimo jiné namítla, že odvolací soud vyšel při posouzení věci z existence rozhodnutí ze dne 11. srpna 1989, ačkoli z provedených důkazů existence tohoto rozhodnutí nevyplynula. Tím – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, tj. dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – zastává názor, že jde-li
o existenci rozhodnutí ze dne 11. srpna 1989, nelze odvolacímu soudu nic vytknout, neboť vzal v tomto směru v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly
a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly v tomto ohledu provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové zjištění odvolacího soudu o existenci rozhodnutí ze dne 11. srpna 1989 je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.) a námitky dovolatelky nejsou způsobilé jeho správnost zvrátit; lze pouze dodat, že zjištění o existenci určitého rozhodnutí může – v závislosti na charakteru provedených důkazů – vyplynout i z jiného důkazu než je důkaz samotným rozhodnutím. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu především o posouzení správnosti právního názoru, že dosavadní nájemní poměr na dobu neurčitou svědčící žalované ve vztahu k předmětnému bytu se na základě nájemní smlouvy ze dne 27. ledna 1994 nemohl změnit na nájemní poměr na dobu určitou a že nájemním poměrem na dobu určitou nemohl být ani nahrazen.
Z výkladu uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že na základě dohody o užívání bytu ze dne 22. listopadu 1989 uzavřené po předchozím rozhodnutí ze dne 11. srpna 1989 vzniklo žalované právo osobního užívání předmětného bytu na dobu neurčitou následně transformované na právo nájmu bytu na dobu neurčitou.
Podle §516 odst. 1 obč. zák. mohou subjekty závazkového vztahu dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti, tj. obsah daného vztahu (tzv. kumulativní novace); mohou se též dohodnout, že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem novým – §570 obč. zák. (tzv. privativní novace).
Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
6. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod č. C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení §516 odst. 1 a §570 obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující
(§685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu a ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rovněž rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč. zák. (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 893/2000, z 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2481/2003, a z 16. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 125/2004). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V projednávané věci odvolací soud učinil svůj skutkový závěr o tom, k čemu směřovala vůle účastnic nájemní smlouvy ze dne 27. ledna 1994, na základě zjištění
o obsahu listiny tuto smlouvu obsahující. Z obsahu této listiny (nájemní smlouvy ze dne 27. ledna 1994) nevyplynulo žádné ujednání účastnic o tom, že by tato nájemní smlouva měnila či rušila a nahrazovala jiným stávající nájemní vztah žalované (založený dohodou o užívání bytu ze dne 22. listopadu 1989 uzavřenou po předchozím rozhodnutí ze dne 11. srpna 1989 a transformovaný na právo nájmu bytu na dobu neurčitou) k předmětnému bytu, jinak řečeno není v ní obsaženo žádné ujednání, že namísto dosavadního nájemního vztahu na dobu neurčitou nadále půjde o nájemní vztah na dobu určitou. Za tohoto stavu je správný i právní názor, že žalované stále svědčí právo nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (neboť existence právní skutečnosti, která by mohla způsobit jeho změnu či zánik, nebyla v řízení tvrzena, natož prokázána). Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu