ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4771.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4771/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně S. K., bytem v L., zastoupené Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Pozemní stavby Liberec, se sídlem v Liberci, Mlýnská 611, o neplatnost výpovědi z nájmu nebytových prostor a o zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 630/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. května 2008, č.j. 35 Co 1014/2007-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 6. 2003, č. j. 22 C 630/98-34, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že je neplatná výpověď, kterou jí dal žalovaný z nájmu nebytových prostor přípisem ze dne 24. 11. 1997, a jíž dále požadovala, aby jí žalovaný zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku částku 50.000,- Kč s úrokem z prodlení od 29. 6. 1998 do zaplacení ve výši 26 % (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o soudním poplatku (výrok III.).
Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že mezi žalovaným jako pronajímatelem (který má v předmětu podnikání pronájem svých nebytových prostor jiným subjektům) a mezi žalobkyní (která měla živnostenské oprávnění k výkonu kadeřnické, kosmetické a podobné činnosti) byla dne 26. 2. 1991 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou 6 měsíců, že následně byla mezi nimi uzavřena dne 26. 2. 1995 smlouva o nájmu nebytových prostor na dobu od 1. 3. 1995 do 31. 12. 1999, kterou byla předchozí smlouva zrušena, že nebytový prostor byl pronajat žalobkyni k provozování kadeřnictví, že dopisem ze dne 24. 11. 1997 žalovaný vypověděl dřívější smlouvu ze dne 26. 2. 1991 a oznámil žalobkyni, že následnou smlouvu považuje za neplatnou, že poté vybídl žalobkyni k uzavření nové smlouvy, případně k vyklizení nebytových prostor, že si žalobkyně obstarala nájem jiných prostor, že na jejich úpravu k podnikání vynaložila částku 28.500,- Kč a že do vyklizených nebytových prostor investovala částku 21.500,- Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že je neplatná pro neurčitost v pořadí druhá smlouva o nájmu nebytových prostor, a proto jí nemohla být nahrazena původní nájemní smlouva. Nájemní poměr z původní smlouvy zanikl výpovědí a žalobkyně byla povinna nebytové prostory vyklidit. Uplatněné peněžité nároky posoudil jako právo na náhradu škody a dovodil, že nebyly splněny předpoklady pro vznik tohoto práva.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, č. j. 35 Co 1014/2007-52, zastavil odvolací řízení (v důsledku zpětvzetí odvolání) ve věci určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 50.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 29. 6. 1998 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o soudním poplatku (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že žádné z obou nájemních smluv nepředcházel souhlas magistrátu města Liberce a že k investicím žalobkyně do vyklizovaných nebytových prostor došlo počátkem roku 1992.
Po právní stránce uzavřel, že obě smlouvy o nájmu nebytových prostor jsou pro nedostatek souhlasu magistrátu města Liberce ve smyslu §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999 (dále jen zákon č. 116/1990 Sb.), neplatné podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. Požadavek na zaplacení částky 28.500,- Kč posoudil jako nárok na náhradu škody, která měla vzniknout porušením povinností žalovaného umožnit žalobkyni užívání pronajatých prostor ve smyslu §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala předpoklady pro vznik práva na náhradu škody (neprokázala porušení právní povinnosti žalovaným ani příčinnou souvislost mezi její povinností nebytové prostory vyklidit a mezi náklady investovanými do jiných obstaraných nebytových prostor). Další požadavek na zaplacení 21.500,- Kč posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. Na základě zjištění, že žalobkyně provedla investice počátkem roku 1992 (nejpozději do 31. 1. 1992), dovodil, že jí poté běžela tříletá objektivní promlčecí doba (§107 odst. 2 obč. zák.) k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení u soudu. Ta uplynula dnem 31. 1. 1995. Žalobkyně podala žalobu až dne 29. 8. 1998 a žalovaný vznesl námitku promlčení. Odvolací soud uzavřel, že podle §100 odst. 1 obč. zák. jí nelze promlčený nárok přiznat.
Žalobkyně sice podala dovolání výslovně do celého výroku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto jednak o nároku na náhradu škody a dále o nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Podle obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“) však napadla jen výrok, jímž bylo rozhodnuto o nároku z bezdůvodného obohacení. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a podpůrně o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítala, že ačkoliv odvolací soud formuloval své rozhodnutí jako potvrzující, obsahově posoudil práva a povinnosti účastníků odlišně a jde tedy o měnící rozhodnutí. Jako dovolací důvody uplatnila, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Vytýkala odvolacímu soudu, že aplikoval ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. (týkající se neplatnosti nájemních smluv nebytových prostor pro nedostatek souhlasu obce), přestože se jednalo o „dlouhodobě nerespektované ustanovení neodpovídající ekonomickým a právním poměrům ve společnosti“ , které bylo posléze zákonem 302/1999 Sb., kterým se změnil zákon č. 116/1990 Sb., zrušeno. Namítala také, že akceptace námitky promlčení ze strany soudu je „v příkrém rozporu“ s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Vytýkala odvolacímu soudu rovněž, že jí v přítomnosti žalovaného poučil o možnosti posoudit uplatněný nárok – z titulu investic do majetku žalovaného – jako nárok z bezdůvodného obohacení, že tak poskytl žalovanému příležitost vznést námitku promlčení a že se dotazem na žalovaného ujistil, že takovou námitku vznesl. Podle ní odvolací soud tímto postupem žalovaného cíleně vedl k uplatnění námitky promlčení. Tím překročil svou poučovací povinnost a porušil rovnost účastníků při řízení. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ohradil proti tomu, že byl postupem odvolacího soudu naveden ke vznesení námitky promlčení odvolacím soudem. Uvedl, že byl zastoupen zkušeným právníkem s třicetiletou praxí a námitku promlčení by beztak uplatnil. Kromě toho namítal, že dovolání se týká rozhodnutí v obchodní věci, kde výše peněžitého plnění nepřevyšuje částku 50.000,- Kč. Navrhl proto, aby bylo dovolání jako objektivně nepřípustné „zamítnuto“.
V posuzované věci dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení (bezdůvodného obohacení) 21.500,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 26 % za dobu od 29. 6. 1998 do zaplacení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. 5. 2008, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí ve věci samé.
Dovolací soud se nejprve – s ohledem na argumentaci žalobkyně v dovolání – zabýval posouzením, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (shodně srov. též důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 47 a 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a 1999). Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a shodně s ním žalobkyni nepřiznal uplatněný nárok. Odvolací soud posoudil po obsahové stránce práva a povinnosti účastníků shodně, jeho rozsudek není (ani zčásti) rozsudkem měnícím, a proto přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dána.
Dovolací soud nemohl přisvědčit ani žalovanému, že přípustnost dovolání je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V posuzované věci byl požadavkem na úhradu nákladů 21.500,- Kč, vynaložených na úpravu pronajatých nebytových prostor, primárně uplatněn nárok podle §667 obč. zák., opírající se o smlouvy o nájmu nebytových prostor, a uvedený právní důvod plnění je primárně i předmětem dovolacího řízení. Obě smlouvy o nájmu nebytových prostor (ze dne 26. 2. 1991 a ze dne 26. 2. 1995) se řídí zákonem č. 116/1990 Sb., jehož existenci předpokládá občanský zákoník v ustanovení §720, a na právní vztahy těmito smlouvami založené se kromě zákona č. 116/1990 Sb. podpůrně použije občanský zákoník (i když byly uzavřeny mezi podnikateli). Z hlediska roztřídění závazkových vztahů na obchodněprávní a na občanskoprávní provedeném v ustanoveních §261 a §262 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen „obch. zák.“), jsou obě uvedené smlouvy tzv. absolutním neobchodem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 774/2007, popřípadě odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 451/2006, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007). V daném případě tedy nejde, pokud je předmětem dovolacího řízení nárok, opírající se o tyto smlouvy a dovozovaný z ustanovení §667 obč. zák., z hlediska procesního o obchodní věc.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka však přehlédla, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Namítla-li tedy dovolatelka existenci vady podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka uplatnila i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnila závěr odvolacího soudu o neplatnosti obou nájemních smluv pro nedostatek souhlasu obce.
Rozdílná rozhodovací praxe soudů, týkající se neplatnosti nájemních smluv pro nedostatek předchozího souhlasu národního výboru (nyní obecního úřadu) byla sjednocena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 7/2005. V něm byl vysloven jednoznačný závěr, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná. Okolnost, že ustanovení §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., vyžadující předchozí souhlas pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy, bylo zrušeno zákonem č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění právních následků, jež v důsledku nesplnění této náležitosti nastaly. K tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 687/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, již Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 212/08. Právní posouzení odvolacího soudu, že jsou obě nájemní smlouvy neplatné pro nedostatek souhlasu obecního úřadu, je tedy v souladu již s ustálenou judikaturou a tedy hmotným právem.
Dovolatelka dále prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. poukazovala na to, že je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud se námitkou promlčení pohledávky z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nezabýval. Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu ani nelze úspěšně vytýkat, neboť žalobkyně existenci příslušných právně významných skutečností ani netvrdila. Skutečnost, že žalovaný byl (stejně jako žalobkyně) v omylu o existenci předchozího souhlasu obce k nájemním smlouvám a skutečnost, že namítl promlčení až bezprostředně poté, kdy se dostalo žalobkyni poučení o jiném možném právním posouzení věci, nejsou z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. právně významné. Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) pak dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu