ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.831.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 831/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně MUDr. E. N., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 94.459,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 42/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2007, č. j. 22 Co 257/2007-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (vlastnice „domu č. p. 10 v L. u. v P.“, v jehož II. patře se nachází „nebytové prostory o výměře 40 m2 sestávající ze 2 místností, koupelny a WC, a o výměře 24 m2 sestávající z 1 samostatné místnosti“ /dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“/ a „byt č. 6, I. kategorie,
o velikosti 2+1“ /dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“/) se domáhala, aby jí žalovaný (nájemce nebytových prostor a bytu) zaplatil na dlužném nájemném z nebytových prostor (za dobu od 1. března 2005 do 15. října 2005) a z titulu dluhu na nájemném z bytu a na dlužných úhradách za služby spojené s užíváním bytu (za dobu od 1. března 2005 do 31. prosince 2005) částku 94.459,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 7 C 42/2006-109, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 94.459,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. srpna 2007, č. j. 22 Co 257/2007-143, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že dne 21. prosince 2001 uzavřeli žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor (posléze smluvně omezených pouze na nebytové prostory o výměře 40 m2 s příslušenstvím) na dobu určitou od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2002 za měsíční nájemné původně v částce 7.000,- Kč a posléze v částce 5.000,- Kč, že následně byl nájem smluvně prodloužen do 31. prosince 2003 a byl ukončen dohodou ke dni 15. října 2005. Dále rovněž zjistil, že dne 11. června 2002 uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou od 1. července 2002 do 31. prosince 2003, že ve smlouvě se žalovaný zavázal platit nájemné v částce 6.000,- Kč měsíčně a úhradu za služby spojené s užíváním bytu v částce 181,- Kč měsíčně a že nájem bytu byl ukončen dohodou ke dni 31. prosince 2005. Zjistil rovněž, že ve shora vymezeném období nezaplatil žalovaný nájemné z nebytových prostor a z bytu a úhradu za služby spojené s užíváním bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovaným jako nájemcem vznikl na základě nájemní smlouvy ze dne 21. prosince 2001 k předmětných nebytovým prostorám nájemní poměr na dobu do 31. prosince 2002, následně prodloužený do
31. prosince 2003, že poté se nájemní smlouva obnovovala (z důvodů uvedených v ustanovení §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) za stejných podmínek vždy na dobu jednoho roku a že nájemní vztah byl ukončen dohodou ke dni 15. října 2005. Dále dovodil, že rovněž nájemní poměr k předmětnému bytu uzavřený na dobu určitou se po uplynutí sjednané doby obnovoval v souladu s ustanovením §676 odst. 2 obč. zák. vždy o jeden rok a že byl ukončen dne 31. prosince 2005 písemnou dohodou účastníků. Poté se zabýval důvodností námitek započtení vznesených ze strany žalovaného. Ohledně započtení nákladů na pořízení elektrických rozvodů a elektroměru a na jejich revizi v nebytových prostorách během roku 2000 dovodil, že opravy, při nichž tyto náklady vznikly, představují opravy přesahující obvyklou údržbu a spadají pod režim §668 odst. 1 obč. zák. Uvedl, že k tomu, aby měl žalovaný nárok na jejich náhradu, bylo nezbytné provést uvedené opravy buďto se souhlasem žalobkyně (pronajímatelky), nebo až poté, co je žalobkyně sama neobstarala bez zbytečného odkladu po oznámení jejich potřeby (§669 věta první obč. zák.). Naplnění těchto podmínek odvolací soud neshledal. Zároveň konstatoval, že žalovanému nelze přiznat ani nárok na vydání obohacení podle §669 věty druhé obč. zák., a to z toho důvodu, že žalobkyně vznesla námitku promlčení. Zde uvedl, že marně uplynula promlčecí doba dvou let, běžící podle §107 odst. 1 obč. zák. ode dne, kdy se žalovaný (jeho právní předchůdce) mohl o vzniku bezdůvodného obohacení dozvědět (k čemuž podle odvolacího soudu došlo nejpozději dne 21. a 22. února 2000 po vyúčtování nákladů dodavatelem oprav). Protože v době shora vymezené neplatil žalovaný sjednané nájemné z nebytových prostor a z bytu a ani úhradu za užívání bytu, odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupen advokátem) dovolání, které následně doplnil prostřednictvím ustanoveného advokáta. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Za zásadně právně významné pokládal otázky „zániku nájemního vztahu v souvislosti s uzavřením nové nájemní smlouvy a počátku běhu promlčecí doby“. Uvedl, že „ukončení užívání pronajatých prostor prokázal nájemní smlouvou uzavřenou žalobkyní s jeho sestrou B. R. dne 1. ledna 2004“ a podpůrně rovněž dalšími důkazy tam vyjmenovanými. Měl za to, že z uvedených důkazů lze spolehlivě dovodit závěr, že „žalobkyně uzavřela novou nájemní smlouvu s novým nájemcem, protože věděla a souhlasila s ukončením nájmu ... uplynutím doby, na níž byl sjednán“. V této souvislosti pak zdůraznil, že byt i nebytové prostory vyklidil před rozhodným obdobím, a to ke dni 31. prosince 2003, a že se tudíž nájemní vztah nemohl obnovit. Domníval se, že z ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. vyplývá, že „§676 odst. 1 obč. zák. (správně §676 odst. 2 obč. zák.) na nájem nebytových prostor použít nelze“. V této souvislosti uvedl, že nesouhlasí s právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1790/2002. Dále namítl, že „promlčecí doba ohledně nákladů vynaložených na zhodnocení bytové jednotky (správně zřejmě nebytových prostor) by měla být počítána až od jejich vyklizení.“ K tomu poznamenal, že „do té doby zhodnocení bytové jednotky dle ústní dohody právních předchůdců účastníků mělo být vyrovnáno tak, že se nájemci nebude zvyšovat nájemné o inflační doložku a tímto způsobem si vynaložené náklady odbydlí“, a že proto „teprve okamžikem skončení nájmu vzniklo pronajímateli bezdůvodné obohacení, neboť bez jakékoliv protihodnoty na něj přešla neodbydlená část zhodnocení bytu provedeného se souhlasem pronajímatele“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění
(§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky obnovení nájemních vztahů k nebytovým prostorám a k bytu podle §676 odst. 2 obč. zák. a s tím související /předběžné/ otázky ukončení nájemního poměru k nebytovým prostorám
a k bytu dohodou /až k 15. říjnu 2005, resp. 31. prosinci 2005/). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Pro tyto účely dovolatel nabídl „svůj vlastní“ (doplněný, resp. odlišný) skutkový stav. Přehlédl však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.
Ustálená soudní praxe především dovodila, že ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. platí i pro nájem bytu (pro úplnost zbývá dodat, že platilo v době, o niž v projednávané věci jde, tj. v době do 30. března 2006, a od 31. března 2006 pro nájem bytu neplatí – viz §686a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb.). Nepostupoval-li pronajímatel proti nájemci, který byt dále užíval, způsobem uvedeným v ustanovení §676 odst. 2 obč. zák., nájem bytu se obnovil a nezanikl tedy uplynutím doby, na kterou byl sjednán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97, uveřejněný pod č. 10 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený závěr však bylo možno použít jen ve vazbě na ustanovení §676 odst. 1 obč. zák., tj. pouze v případě, šlo-li o nájemní poměr na dobu určitou (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 2003, sp. zn. 28 Cdo 1349/2003, a ze dne 29. března 2004, sp. zn. 28 Cdo 2253/2003 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím Ústavní soud České republiky odmítl usneseními ze dne 20. dubna 2004, sp. zn. I. ÚS 649/03, a ze dne 7. prosince 2006, sp. zn. II. ÚS 315/04/, a ze dne 29. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1555/2008).
Soudní praxe nezaznamenala odklon ani od právního názoru, že ustanovení
§676 odst. 2 obč. zák. o obnovení nájmu po uplynutí doby, na kterou byl sjednán, se za tam stanovených podmínek uplatní i v případě nájmu nebytových prostor. Pokračujícím užíváním nebytových prostor po uplynutí dohodnuté doby je i jejich nevyklizení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2002, sp. zn. 28 Cdo 1790/2002). Obecný – nijak neodůvodněný – nesouhlas dovolatele s názorem vysloveným v tomto rozhodnutí není způsobilý správnost tohoto názoru zvrátit.
Dovolatel spatřoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí rovněž
v řešení otázky počátku běhu promlčecí doby u práva na vydání obohacení za zhodnocení nebytových prostor (ve smyslu §669 věty druhé obč. zák.). Zbývá dodat, že podle ničím nezpochybněného závěru soudu prvního stupně, na nějž jako na správný odkázal i odvolací soud, na vydání obohacení podle §669 věty druhé obč. zák. se vztahuje dvouletá (subjektivní) promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák.
Již dřívější soudní praxe (srov. „Správu o zhodnotení úrovne rozhodovania súdov SSR vo veciach zodpovednosti za neoprávnený majetkový prospech podľa §451 a nasl. O. z., prejednanej a schválenej občianskoprávnym kolégiom Najvyššieho súdu SSR, Cpj 37/78 z 21. prosince 1978“, která byla uveřejněna pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979) dovodila, že plněním bez právního důvodu jsou případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval; může jít i o případy, kdy byly vynaloženy investice na cizí věc (nemovitost). Z uvedených závěrů vychází i stávající soudní praxe (srov. např. rozsudek ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, uveřejněný pod C 1672 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), která dovodila, že vlastníku nemovitosti v tom případě vzniká prospěch v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila (nikoliv v rozsahu vynaložených investic), a to k okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Okolnost, kdy osoba, která investici provedla, nemovitost vyklidí, je z tohoto hlediska bez významu. Názor, že bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu vzniká již samotným přijetím plnění, vyplývá dále též např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2005, sp. zn. 25 Cdo 2145/2004, a ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006.
Podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění byly elektrické rozvody
a elektroměr do nebytových prostor dodány a revidovány v roce 2000 a náklady s tím spojené byly dřívějšímu nájemci vyúčtovány dodavatelem zmíněných oprav ve dnech 21. a 22. února 2000. Pak lze pokládat za souladný s ustálenou soudní praxí názor, že dnem, kdy došlo k uvedeným plněním (plněním bez právního důvodu), začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. (a také tříletá objektivní promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák.).
Se zřetelem k řečenému, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu