ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.975.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 975/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně P. B., spol. s r.o., (právní nástupkyně původních žalobkyň a/ M. G. a b/ L. K.), zastoupené advokátem, proti žalované P. V., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 61 C 62/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2006, č.j. 19 Co 108/2005-203, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2006, č.j. 19 Co 108/2005-203, se ve výrocích II., III., dále v části výroku V., kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi státem a žalovanou, a dále ve výroku VI. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 10. 2004, č.j. 61 C 62/2002-161, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. 1. 2006, č.j. 61 C 62/2002-185, uložil žalované a K. V. (původně žalovaný 2/) vyklidit byt č. 2
o velikosti 1+1 v prvním nadzemním podlaží domu čp. 568, na H. ulici or. č. 31 v B. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a vyklizený ho předat původním žalobkyním a), b) do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně měl za zjištěné, že dům čp. 568 v ulici H. or. č. 31 v B. (dále jen „předmětný dům“ nebo „dům“), v němž se nachází předmětný byt, je v podílovém spoluvlastnictví původní žalobkyně a) ze 3/8, původní žalobkyně b) z 1/8
a R. H. z 1/2 (dcery žalované), že žalovaná se nastěhovala do předmětného bytu spolu s původně žalovaným 2) (jejím synem) v roce 1986 bez rozhodnutí
o přidělení bytu vydaným příslušným národním výborem, že tak učinila na základě souhlasu tehdejších většinových podílových spoluvlastníků, že v bytě měla bydlet jen dočasně (než se vystěhuje za manželem do K.), že za užívání předmětného bytu až do prosince 1996 nic neplatila (pouze poskytla jednorázovou částku za nadstandardní vybavení koupelny V. H., který byt uvolnil), že v předmětném domě je šest bytů (z toho dva třípokojové, dva jednopokojové menších rozměrů a dva jednopokojové větších rozměrů), že mezi dřívějšími spoluvlastníky předmětného domu M. Š., M. G. a manžely J. a H. H. byla písemně uzavřena dohoda o rozdělení a užívání bytů v domě datovaná dnem 1. července 1996 (dále jen „Dohoda“), že podle ní připadl do dispozice spoluvlastnice M. Š. (mimo jiné) byt č. 1 v přízemí (z něhož se odstěhovala nájemnice M. H.) zatímco předmětný byt připadl do dispozice zbývajících spoluvlastníků, že uvedená dohoda předpokládala, že žalovaná a původně žalovaný 2) (dcera a vnuk tehdejší spoluvlastnice M. Š.) uvolní předmětný byt a nastěhují se do bytu č. 1, že ti sice obsadili byt č. 1, avšak předmětný byt neuvolnili, že odmítli uzavřít písemnou nájemní smlouvu ohledně předmětného bytu, že dřívější spoluvlastnice M. Š. převedla svůj spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 na R. H. (dceru žalované a současně sestru původně žalovaného 2/).
Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalované nevzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání ve smyslu §152 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991“) a že jí nanejvýše vzniklo právo z přenechání nemovitosti jinému k dočasnému užívání podle §397 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 (jehož předpokladem nebyla úplatnost). Vzhledem k tomu, že mezi spoluvlastníky byla posléze uzavřena dohoda o hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), která opravňovala disponovat s bytem výhradně původní žalobkyně a), b) a vzhledem k tomu, že žalovaná a původně žalovaný 2) již nemají právní titul k předmětnému bytu, soud prvního stupně je podle §126 odst. 1 obč. zák. zavázal byt vyklidit.
Usnesením ze dne 22. 5. 2006, č.j. 19 Co 108/2005-196, jež nabylo právní moci dne 26. 5. 2006, Krajský soud v Brně (odvolací soud) připustil podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), aby do řízení vstoupila na místo dosavadních žalobkyň a), b) firma P. B. spol. s.r.o. se sídlem v H., b. Č. č. 3222/9 (která na základě kupní smlouvy ze dne 18. 8. 2005 nabyla spoluvlastnické podíly původních žalobkyň).
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 8. 2006, č.j. 19 Co 108/2005-203, výrokem pod bodem I. odmítl odvolání původně žalovaného 2), výrokem pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu proti žalované zamítl a výroky pod body III. až VII. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry, které učinil soud prvního stupně, nepřevzal však zcela jeho právní závěry. Uzavřel, že v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994, než nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 267/1994 Sb., nebyla stanovena obligatorně písemná forma smlouvy o nájmu bytu
a pokud žalovaná v předmětném bytu bydlela, aniž jí v tom spoluvlastníci domu bránili, a pokud od žalované za měsíc leden 1997 převzali nájemné 377,- Kč, lze mít za to, že mezi nimi byla v uvedeném období konkludentně uzavřena smlouva o nájmu bytu. Existence nájemní smlouvy k bytu brání tomu, aby se spoluvlastnice domu mohly domáhat vyklizení žalované z předmětného bytu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výroku pod bodem II. žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvod uplatnila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu
o existenci konkludentní nájemní smlouvy k předmětnému bytu a namítala, že „lze oprávněně pochybovat o tom, že vlastníci nemovitosti a žalovaná o tomto krátkém časovém úseku věděli a právě v tomto období konkludentně nájemní smlouvu uzavřeli, když pro toto tvrzení nesvědčí ani jeden z provedených důkazů.“. Uvedla, že právní posouzení a závěry napadeného rozsudku vycházejí pouze z hypoteticky možných úkonů, o jejichž skutečné existenci však ve spise nejsou založeny žádné důkazy. Je přesvědčena, „že počátek přistěhování žalované a počátek užívání bytu č.2 je nutno podřadit pod předpisy platné v této době, zejména tedy pod občanský zákoník po novele provedené z. č. 131/1982, §493 odst. 1, který odkazuje na ustanovení obecná spojená s užíváním bytu.“. Závěrem navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku pod bodem II. a v závislých výrocích pod body III., V. a VI. zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně pro bezdůvodnost odmítnuto eventuálně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence těchto vad nebyla namítána a takové vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním závěru, že žalované svědčí nájemní právo k předmětnému bytu založené nájemní smlouvou uzavřenou konkludentně v období mezi 1. 1. 1992 až 31. 12. 1994.
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uvedený právní závěr zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Podle §685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1994 (dále opět jen „obč. zák. ve znění do 31. 12. 1994“), nájem bytu vznikal nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechával nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání; nájemní smlouva zpravidla obsahovala i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nájemní smlouva musela obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejího výpočtu. Měla též obsahovat i popis příslušenství
a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotovil se o jejím obsahu zápis (§686 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1994).
Z citovaných ustanovení vyplývalo, že smlouva o nájmu bytu byla
i v předmětném období (dvoustranným) právním úkonem, jehož účastníky byly pronajímatel a nájemce. Protože pro ni v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 nebyla stanovena písemná forma, mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z ustanovení §35 odst. 1 obč. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Za konkludentní projev však nebylo možno bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“. V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele ani zásadu, zakotvenou v ustanovení §44 odst. 1 věty druhé obč. zák., tj. zásadu, že mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (na uzavření smlouvy). Jako (dvoustranný) právní úkon musela smlouva o nájmu bytu – vedle náležitostí stanovených ustanovením §686 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1994 – splňovat i obecné náležitosti právních úkonů, normované ustanovením §34
a násl. obč. zák. Podle §34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem tedy nutně předpokládá, že zde byl – v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 – dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev vůle na straně pronajímatele i nájemce však nelze usoudit z jejich mlčení či faktického užívání bytu (obzvlášť za situace, kdy za jeho užívání nájemce nic neplatil). K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích z 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, z 25. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, z 20. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1160/2002, z 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, z 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 436/2004, ze 4. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 962/2004, a z 27. 7. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1791/2004, a sdílí je i v projednávané věci. Skutečnost, že žalovaná začala poskytovat právním předchůdcům žalobkyně (až teprve) od 1. 1. 1997 platby za užívání bytu je z hlediska projevu vůle směřujícího k uzavření nájemní smlouvy ve shora uvedeném období zcela irelevantní.
Lze jen dodat, že ještě před přijetím zákona č. 509/1991 Sb., který nabyl účinnosti 1. ledna 1992, obnovilo smluvní princip při vzniku tehdejšího práva osobního užívání bytu ve vztahu k bytům v domech v soukromém vlastnictví ustanovení §33 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jímž byl novelizován
§493 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném znění ve vztahu k majitelům domů
v soukromém vlastnictví. Uvedené změny se s účinností od 1. dubna 1991 projevily
v tom, že vlastník domu v soukromém vlastnictví mohl přenechat byt k bydlení jinému občanovi na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, aniž by této dohodě muselo předcházet rozhodnutí o přidělení bytu vydané příslušným orgánem (§154 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 60/96. Pro dohodu o odevzdání a převzetí bytu nepředepisoval obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 písemnou formu, stanovil pouze, že o dohodě se sepíše zápis (§155 odst. 2 věta první obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991); dohoda mohla být tedy platně uzavřena i ústně, případně i mlčky – konkludentně (například předáním klíčů od bytu uživateli, který se do bytu nastěhoval). I v tomto případě ale platilo, že na konkludentní projev vůle na straně vlastníka domu i uživatele bytu směřující k uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu nebylo možno usoudit z jejich mlčení či faktického užívání bytu.
Odlišné právní posouzení provedené odvolacím soudem není tedy správné.
Za této situace jej Nejvyšší soud České republiky v napadeném výroku ve věci samé ve vztahu k žalované a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu k žalované zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu