ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1401.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1401/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení výše náhrady za pozemek, který nelze vydat, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 14/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2007, č. j. 28 Co 470/2007-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 4. 2007, č. j. 12 C 14/2007-57, kterým byla zamítnuta žaloba, v níž se žalobce domáhal vůči žalovanému určení práva na převod jiného pozemku ve vlastnictví státu (tak, jak v žalobě specifikováno) za částku 1.732.605,- Kč. Žádný z účastníků neměl právo na náhradu odvolacího řízení.
Odvolací soud posoudil žalobcův nárok jako nárok oprávněné osoby na jedné straně a nárok postupníka, který získal od postupitelů, na straně druhé. Soud neshledal důvodnost naléhavého právního zájmu na žalobě o určení práva na převod jiného pozemku za nevydané pozemky. Mezi účastníky byl toliko spor o výši pohledávky. Žalobci nepříslušela změna v oceňování pozemků, kde je postup stanoven zákonem, a soudním rozhodnutím nelze tento postup nahradit nebo obejít. S ohledem na uvedené byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Nevymezil však konkrétní otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku; důvodnost odvolání spatřoval zejména v určení výše ceny (náhrady) za sporný pozemek. Domníval se taktéž, že žaloba na určení je v tomto případě důvodná. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 2503). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23, str. 203 a násl.). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu, je-li relevantní zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní-li v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Zmíněný zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro něj určující) dovolacím soudem přiznán také tehdy, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkových základem je však dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k §243a o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536).
Dovolání žalobce postrádá obsahové vymezení, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury.
Dovolací soud nad rámec dovolacího přezkumu, v němž neshledal ani hmotněprávní pochybení odvolací instance, dodává, že zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), dává oprávněným osobám nebo jejich právním nástupcům nástroj k ochraně jejich práv a to v podobě zákonné povinnosti P. f. ČR uzavřít smlouvu o převodu pozemku, pokud jsou ovšem splněny všechny zákonné předpoklady pro její uzavření.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Žalovanému nevzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. K dovolání se písemně nevyjádřil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. ledna 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu