ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1613.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1613/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce D. T., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) P. P. 2) J. P., oběma zastoupeným advokátkou, 3) L. F., zastoupené advokátkou, 4) J. B., 5) L. B., zastoupenému advokátem, 6) I. V., 7) M. D., 8) L. B., bytem tamtéž, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 167/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2007, č. j. 42 Co 185/2007-331, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem výše označeným potvrdil ve výroku I. o věci samé rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12.10.2006, č.j. 18 C 167/2002-245. Odvolacím soudem byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně, týkající se nákladů řízení mezi žalobkyní a čtyřmi ze žalovaných. Ve vztahu k nákladům odvolacího řízení bylo žalobkyni uloženo zaplatit prvním dvěma žalovaným částku 9.239,- Kč a třetí žalované částku 8.602,- Kč. V ostatních vztazích mezi účastníky nebylo nikomu přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem žaloby a potažmo potvrzujícího výroku odvolacího soudu byl - po stránce petitorní - návrh žalobkyně, aby všichni žalovaní byli jako vlastníci, resp. spoluvlastníci povinni vyklidit pozemky, které jsou zapsány na listech vlastnictví č. 206 až 223 v katastrálním území K. a obci P. u Katastrálního úřadu v N. Pozemky jsou včetně parcelních čísel a výměr podrobně identifikovány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud ve svém právním posouzení věci v podstatě převzal ty důvody (včetně odkazu na relevantní judikát Ústavního soudu), které použil ke zdůvodnění rozsudku soud prvostupňový. Odvolací soud zejména zdůraznil, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, a tak se nemůže domáhat vyklizení pozemků ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. Neprokázala totiž, že je vlastnice pozemků (nyní jde o zastavěné plochy, nádvoří, zahrady, též o dům č.p. 1104 a 1109). Žalobkyně není zapsána jako vlastnice v katastru; zapsanými vlasníky jsou naopak žalovaní. Ústavní soud navíc již dříve dovodil závazný právní závěr, že rodiče žalobkyně oprávněně náleželi do aplikační sféry dekretu č. 12/1945 Sb. Tím došlo ke konfiskaci příslušných nemovitostí účinností dekretu a bez náhrady. Podle Ústavního soudu nelze dovodit ani perzekuci těchto osob. Proti rozsudku podala žalobkyně obsáhlé dovolání. Brojila v něm v úvodu proti procesním pochybení nižších instancí. Dále tvrdila, že trvá na dokončení správního řízení zahájeného v roce 1949 (týkajícího se odvolání rodičů žalobkyně proti konfiskaci majetku). Dovolatelka dále namítá, že její rodiče vzhledem k průběhu sčítání obyvatel v letech 1930 a 1939 měli v rozhodném období českou národnost a státní příslušnost československou. Zápisy v knihovních vložkách (č. 269) pro kat. úz K. v obci P. jsou nicotné a právně neúčinné, neboť nebyly provedeny na podkladě řádných konfiskačních výměrů. Ty nebyly právoplatně vydány. Ke konfiskaci podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 tedy s právními účinky nedošlo; jestliže se zároveň odkazuje na konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., pak i této chybí ve vztahu k majetku právních předchůdců žalobkyně náležitý podklad. Matka žalobkyně byla Slovinka a nikdy se prokazatelně nepřihlásila k německé národnosti. Konfiskace majetku rodičů žalobkyně byla tedy provedena občanům české národnosti a v rozporu se zákonem. To znamená neplatnost konfiskačních výměrů, zejména výměru ze dne 4.7.1946. Ani návazné žádosti Národního pozemkového fondu v P. z roku 1950 nejsou platné. Dovolatelka poté prostřednictvím advokátky podrobně rozebírá nastíněné skutkové situace a navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala své dovolání v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že během řízení nedošlo k diformitě (neshodě) rozhodnutí soudů nižších instancí, je přípustnost dovolání vázána na podmínku, podle níž má rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam ve věci samé (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Dovolací důvody, které by v případě přípustnosti dovolání Nejvyšší soud přezkoumal, byly – podle obsahu dovolání - uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.
Dovolání však není přípustné.
V posuzované věci žalobkyně brojí proti důsledkům postupů tehdejších státních orgánů, které přistoupily ke konfiskaci majetku jejích rodičů podle dekretu č. 12/1945 Sb., případně též podle dekretu č. 108/1945 Sb. Nutno podotknout, že konfiskační výměry se datují do období před datem 25.2.1948, nelze tedy - ve smyslu restitučních zákonů a jejich výkladu Ústavním soudem - hovořit o zneužití komunistické moci (neboť restituční zákony formálně uznávají toto zneužití až od data únorového převratu). Vůči žalobkyni by přicházelo v úvahu vydání věcí (či snad vyklizení) předmětných nemovitostí jen podle zákona č.243/1992 Sb., který novelizuje zákon o půdě a jehož úvodní ustanovení, zejména §2, umožňují výjimečný restituční průlom tehdy, jestliže by oprávněná osoba či její právní předchůdce byli neprávem zbaveni státního občanství a toto bylo později navráceno (resp. státní občanství nebylo pozbyto).
V případě žalobkyně však je záležitostí důkazní, zda se zdařilo prokázat navrácení československého státního občanství jejím rodičům (či snad jeho nepozbytí). Tuto otázku nemůže již po stránce skutkové dovolací soud nyní v řízení řešit, neboť je vázán skutkovým stavem zjištěným nižšími instancemi. Přitom je třeba zdůraznit, že tato otázka byla dosud vyřešena v neprospěch žalobkyně. Je to součástí skutkových zjištění a právních závěrů nejen nižších instancí, ale i Ústavního soudu v předchozí restituční věci žalobkyně.
Ústavní soud již pod sp. zn. I. ÚS 129/99 uzavřel., že dekret č. 12/1945 se týkal všech osob maďarské a německé národnosti bez ohledu na státní příslušnost a že za osoby zmíněných národností byly považovány ty, jež se při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 přihlásily k těmto národnostem. Tvrzení, že rodiče stěžovatelky v roce 1939 nevyplnili příslušný sčítací arch sami, nelze ze spisového materiálu prokázat. Ani nelze dovodit, zda tento arch za ně vyplnila jiná osoba. Proto musel Ústavní soud vycházet z přihlášení se rodičů stěžovatelky (nyní žalobkyně) k německé národnosti.
Právní věci dovolatelky byly opakovaně ve vztahu k nejrůznějším nemovitostem rozhodovány v rámci dovolacího přezkumu. Stalo se tak mimo jiné pod sp. zn. 28 Cdo 975/2001, 28 Cdo 1464/2007, 28 Cdo 3903/2007, 28 Cdo 1470/2003, 28 Cdo 1357/2007, 28 Cdo 4208/2007, 28 Cdo 641/2007. Odečteme-li do provedeného výčtu věci jako obnovu řízení či odmítnutí dovolání z důvodu marného uplynutí lhůty, pak zejména z rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 641/2007 a 28 Cdo 1464/2007 je zřejmé že též Nejvyšší soud vycházel stran skutečností, které jsou potencionálně spojeny s aplikací zákona č. 243/1992 Sb., ze stejných závěrů jako nyní nižší instance (a Ústavní soud). Tedy z těch závěrů, že žalobkyně není oprávněnou osobou, není aktivně legitimována podle restitučních ani obecných předpisů a že se nepodařilo prokázat splnění podmínek podle §2 a následujících citovaného zákona - z důvodu na straně jejich právních předchůdců. Jestliže ke konfiskaci majetku rodičů žalobkyně došlo před rozhodným obdobím a nebyly vyvráceny skutečnosti vztahující se ke státnímu občanství těchto osob, pak ani nyní nelze dospět k závěrům jiným.
Proto ani nynější žaloba na vyklizení označených pozemků či na jejich vydání nemůže být oprávněně opřena o restituční předpisy nebo o §126 odst.1 obč. zák.
Za této právní situace nelze než shrnout, že ve věci nejde o judikatorní přesah rozsudku odvolacího soudu a že nelze ani dovodit kontradikci rozhodnutí soudů odvolacích nebo senátů soudu dovolacího. Protože odvolací soud navíc rozhodl po hmotně právní stránce správně, a nelze ani dovodit ani vytknout mu procesní pochybení s podstatným vlivem na výsledek řízení, není naplněna žádná podmínka, předpokládající povolení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Je navíc třeba – a není to zdaleka bez významu – připomenout, že má-li být dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, jak o tom ostatně poučil dovolatelku již odvolací soud, pak ze zákona vyplývá a je nezbytné, aby dovolatelka ve svém dovolání formulovala náležitým, jasným a přehledným způsobem právní otázku (otázky) zásadního významu, kterou má Nejvyšší soud zodpovědět. Taková formulace v sepsaném dovolání, ač jde o podání velkého rozsahu, naprosto absentuje. V dovolání se podává rozsáhlý rozbor celé věci ze všech možných procesních i hmotněprávních aspektů nyní přicházejících v úvahu, ale žádná náležitě vymezená právní otázka není položena. Dovolací soud tedy ani nebyl povinen se dovoláním věcně zabývat. Ohledně takto vyslovených právních názorů poukazuje senát Nejvyššího soudu na usnesení sp. zn. 21 Cdo 541/2004, 28 Cdo 2757/2006, jakož i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01 a řadu dalších.
Ze všech uvedených důvodů nezbylo než dovolání žalobkyně odmítnout podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b/ o.s.ř.
K dovolání se vyjádřili někteří žalovaní, a to J. B. (samostatně), I. V. (samostatně), L. B. (prostřednictvím advokáta JUDr. J. J.) a P. a J. P. (prostřednictvím advokátky JUDr. H. Š.). Dovolací soud však nedospěl k závěru, že by těm účastníkům, kteří se vyjádřili stručně k dovolání prostřednictvím svých advokátů, a u kterých připadalo v úvahu přiznání nákladů dovolacího řízení, měly být náklady řízení přiznány (v intencích §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Skutkový stav věci, jakož i navazující právní závěry, jsou totiž objektem opakovaných právních rozborů soudních instancí, které spory vedené žalobkyní projednávaly. Výsledky těchto analýz jsou dostatečně známy, mají svou závaznost, a nyní se proto náklady spojené s úkony některých žalovaných nejeví jako nezbytné k účelné obraně žalovaných v dovolacím řízení (§142 odst. 1 o.s.ř.). Proto bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, jak nyní ve výroku II. shora uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu