ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2011.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2011/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. R. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 356/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2008, č. j. 56 Co 657/2007-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2008, č. j. 56 Co 657/2007-67, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2007, č. j. 16 C 356/2006-47, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných v žalobním návrhu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž na žalobce byla původními oprávněnými osobami na základě smluv o postoupení pohledávek postoupena práva ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“). Shodně se soudem prvního stupně vyšel z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaného pod č. 531/2005 Sb. s odůvodněním, že nedošlo ke zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a článku 6 zákona č. 253/2003 Sb. ve vztahu k postupníkům bez ohledu na to, co bylo motivem postoupení restitučního nároku. Odvolací soud zaujal názor, že pokud ze zrušovacího výroku shora citovaného nálezu Ústavního soudu ČR byly vyjmuty osoby, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob, tento postup byl odůvodněn tím, že nejde o osoby, jimž byla v minulosti způsobena křivda, kterou má zákon o půdě odstranit, nýbrž se jednalo o osoby, jež převzetím nároku od oprávněných osob jednaly jako jiné osoby v rámci běžných občanskoprávních či obchodních vztahů.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I., II.) podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, který spatřoval ve skutečnosti, že jím byly porušeny obecně závazné právní předpisy, zejména Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod a též předpisy civilního procesního práva, zejména v podobě zásady rovnosti účastníků a zásady legality. Namítal, že o stejné nebo alespoň skutkově a právně podobné věci nebylo dovolacím soudem dosud judikováno. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukazoval na skutečnost, že byl v předmětném soudním řízení poškozen na svém základním právu rovného postavení, resp. zákazu diskriminace, neboť soudy v rámci svého rozhodování vycházely z rozlišování rozdílného postavení dvou okruhů subjektů ve vztahu k zákonu o půdě, když diferencovaly postavení tzv. přímých oprávněných osob a jejich dědiců na straně jedné a postupníků na straně druhé. Podle dovolatele rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05 je třeba považovat za diskriminační. Dále namítal, že své nároky neuplatňoval spekulativním či jiným protiprávním či neetickým způsobem, neboť se snažil za účelem realizace podnikatelského záměru vytvořit podmínky pro zemědělské využití pozemků. Dovolatel důvody své diskriminace shledal především ve zvýhodnění osob nájemců pozemků v rámci jejich převodu ze správy P. f. ČR na oprávněné osoby podle zákona o půdě, dále v tom, že do data 31. 12. 2005 nenabídl oprávněným osobám P. f. ČR k převodu takové množství pozemků, aby mohly být tyto osoby ve svých majetkových nárocích uspokojeny a konečně ve výše uvedeném rozlišování dvou skupin subjektů v souvislosti se zákonem č. 253/2003 Sb. a citovaným nálezem Ústavního soudu. Poukazoval na protiústavní postup odvolacího s tím, že byl poškozen na svém právu na vlastnictví dle článku 11 Listiny. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením §11 odst. 2 a §33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle §33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31. 12. 2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u P. ú. nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.
Dovolací soud dále konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se rovněž již zabýval. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutím se nelze domáhat uspokojení práva.
Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobnou problematikou se zabýval dovolací soud též ve svém rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1122/2007; ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1443/2007; ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007; ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2068/2007; ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2527/2007; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2629/2007; ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2718/2007; ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 2902/2007; ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2908/2007, ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2932/2007, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3121/2007, ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4929/2007, ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4959/2007 a ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 408/2008.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu