ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.687.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 687/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce B. D. K. – A. 1, 3, 5 a 7 v l., zastoupeného advokátkou, proti žalované MUDr. M. F., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Ing. M. V., o zaplacení částky 28.136,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 146/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2007, č. j. 22 Co 474/2006-165, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2007, č. j. 22 Co 474/2006-165, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 3. 2006, č. j. 34 C 146/2002-131, vyjma výroku o příslušenství pohledávky se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 v pořadí druhým (opět vyhovujícím do částky 28.136,40 Kč) rozsudkem ze dne 24. 3. 2006, č. j. 34 C 146/2002-131, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 28.136,40 Kč ve stanovené lhůtě, žalobu ohledně příslušenství zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se stala členem žalujícího družstva na základě dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 17. 6. 1997, uzavřené podle §230 obch. zák., nedošlo však k uzavření písemné nájemní smlouvy mezi žalovanou a žalobcem. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná užívala družstevní byt žalobce bez právního důvodu a neuhradila mu za to odpovídající částku, posoudil soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v předchozím zrušujícím usnesení, uplatňovaný nárok (formulovaný jako nezaplacený příspěvek do fondu oprav a zálohy na služby spojené s užíváním bytu) z hlediska §451 odst. 1, 2 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení, a žalobě proto částečně vyhověl.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
19. února 2007, č. j. 22 Co 474/2006-165, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 28.136,40 Kč i ve výroku nákladovém a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaná odvolání nejsou důvodná. Soud prvního stupně opatřil v průběhu řízení pro své rozhodnutí správná a postačující skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil, náležitě se vypořádal se všemi námitkami strany žalované a věc posoudil správně i po stránce právní. Dohodou o převodu členských práv a povinností totiž zaniká nájemní vztah mezi družstvem a převodcem (§714 obč. zák.), ale nabyvatel členských práv a povinností nevstupuje do práv a povinností, které vyplývají z nájemní smlouvy uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem. Nájemní smlouvu
o nájmu družstevního bytu lze pak uzavřít za podmínek stanovených ve stanovách družstva (§685 odst. 2 obč. zák.). Určují-li stanovy, že k členským právům patří i právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne nabyvateli členských práv z dohody o převodu práv a povinností právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, splní-li další podmínky určené stanovami. Ačkoli v tomto případě nebyly ve stanovách důkladně konkretizovány podmínky, které musí člen družstva splnit, aby s ním byla uzavřena nájemní smlouva, odvolací soud neměl pochybnost, že její uzavření předpokládají. Soud prvního stupně tedy správně zjistil, že mezi účastníky nedošlo k uzavření nájemní smlouvy, a v intencích zrušujícího usnesení odvolacího soudu přiléhavě uzavřel, že žalovaná není nájemkyní družstevního bytu, a požadavek žalobce na zaplacení žalované částky je tak třeba posuzovat z hlediska §451 odst. 1 a 2 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jeho podrobným odůvodněním výše přiznané částky, označené jako příspěvek do fondu oprav a zálohy spojené s užíváním bytu, i zhodnocením námitek žalované, jimiž požadovala krácení požadované úhrady za užívání bytu, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z §237 odst. 1 písm. b) i c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam v otázce vzniku nájemního práva k bytu v souvislosti s převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu v případě, že stanovy bytového družstva neobsahují právo na uzavření nájemní smlouvy ani její podmínky, a nelze tedy použít judikatury Nejvyššího soudu České republiky citované v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Důvodnost pak dovolatelka dovozuje z §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť se domnívá, že ani jeden ze závěrů odvolacího soudu, dle nichž si soud prvního stupně opatřil pro svá rozhodnutí správná a postačující skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil, náležitě se vypořádal se všemi námitkami strany žalované a věc posoudil správně i po stránce právní, není správný.
Dovolatelka se domnívá, že soud si zásadně odporuje, když na jednu stranu argumentuje způsobem, jako by nájemní poměr mezi dovolatelkou a bytovým družstvem existoval, přičemž používá v odůvodnění ohledně přiznané částky pojem příspěvek do fondu oprav a zálohy spojené s užíváním bytu za leden, březen až říjen a prosinec 2001, avšak současně je věc posouzena jako bezdůvodné obohacení z její strany. Dovolatelka tedy poukazuje na to, že pokud nebyla nájemkyní a užíváním bytu se bezdůvodně obohacovala, pak majetkový prospěch, který jí byl uložen uhradit, musí být konstruován jinak, než aby byl ztotožněn s příspěvkem do fondu oprav a záloh tak, jak jej hradí ostatní nájemníci sousedních bytů. Odvolací soud měl vést soud I. stupně k tomu (nebo tak měl sám učinit), aby si opatřil kvalifikovaný podklad (např. znalecký posudek) pro zjištění takového majetkového prospěchu, jenž se podle názoru dovolatelky nemůže rovnat v žádném případě platbám, které platí nájemníci. Zmiňuje přitom zvláště výslovný odkaz soudu při odmítnutí námitky žalované ohledně krácení plateb, týkající se užívání výtahu a osvětlení společných prostor za dvě nezletilé děti, na právní předpis upravující způsob určení věcně usměrňovaného nájemného, na nějž v rámci kvalifikovaného podkladu pro zjištění bezdůvodného obohacení nemohlo být odkázáno.
Obdobně nebylo možné nepřihlédnout k námitce dovolatelky s odůvodněním, že odstranění koberců v bytě nad předmětným bytem nezavdávalo právo na použití §698 odst. 1 obč. zák., tj. na přiměřenou slevu z nájemného. Nesporná skutečnost, že z horního bytu byly odstraněny koberce a tento horní byt se nalézal ve stavu rozdílném od kolaudovaného, měla být posouzena jako podstatná okolnost právě při zjištění výše případného majetkového prospěchu získaného dovolatelkou užíváním bytu za absence nájemního vztahu.
Dovolatelka je přesvědčena o tom, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně jejího právního vztahu k předmětnému bytu, když mechanicky odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, která ovšem vychází ze zcela jiné skutkové situace, než byla zjištěna v tomto řízení. Má totiž za to, že stanovy dotčeného bytového družstva neobsahují žádná ustanovení o právu člena družstva na uzavření nájemní smlouvy a nestanoví ani jiné podmínky v tomto směru. Dovolatelka pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn.
29 Odo 440/2001 ze dne 29. 4. 2002, z něhož vyplývá, že nájemní smlouva je dvoustranný právní úkon a, jestliže nejde ze stanov dovodit její podmínky, pak nelze ani vyloučit, že jedna ze stran, např. pronajímatel – bytové družstvo, stanoví pro uzavření nájemní smlouvy takové podmínky, jež pro druhou stranu – člena družstva budou nepřijatelné. To se stalo i v daném případě, a soudy měly dostatek důkazního materiálu k tomu, aby dospěly k závěru, že nájemní smlouva nebyla dovolatelkou uzavřena pouze proto, že se subjektivně nemohla ztotožnit s návrhem pronajímatele. Podle názoru dovolatelky nelze připustit takovou soudní praxi, dle níž by vznik nájemního práva občana, který se stal členem bytového družstva, jež nemá ve svých stanovách uvedeno právo na uzavření nájemní smlouvy ani její podmínky, na základě platně uzavřené dohody o převodu členských práv a povinností, byl ponechán na jednostranně stanovených podmínkách bytovým družstvem. To se totiž podle dovolatelky zcela vymyká smyslu zákona. Dovolatelka se tedy domnívá, že právní názor uplatněný odvolacím soudem, dle něhož převodem členství dosavadní nájemní vztah zanikne
a novému členovi automaticky nájemní právo nevznikne, lze připustit pouze za skutkové situace, že stanovy bytového družstva právo na uzavření nájemní smlouvy členovi výslovně přiznávají a současně stanoví i podmínky pro jejich uzavření. Jiný výklad by byl v rozporu se záměrem zákonodárce i právním názorem soudu Nejvyššího soudu České republiky. Z těchto důvodů navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů
a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je i důvodné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. V posuzovaném případě tak přicházela v úvahu pouze přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS, sv. 2, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS, sv. 2, C 103 a 111).
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19).
Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že dohodou o převodu členských práv a povinností zaniká nájemní vztah mezi družstvem a převodcem (§714 obč. zák.), ale nabyvatel členských práv a povinností nevstupuje do práv a povinností, které vyplývají z nájemní smlouvy, uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem, přičemž nájemní smlouvu o nájmu družstevního bytu lze pak uzavřít za podmínek stanovených ve stanovách družstva
(§685 odst. 2 obč. zák.).
Soudní praxe se totiž ustálila v názoru, že na základě dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, tj. na základě dohody uzavřené podle §229 odst. 1, věty první, a §230 obch. zák., nevstupuje nabyvatel členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu do práv a povinností, které vyplývají z nájemní smlouvy, uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem. Právním důsledkem dohody o převodu členských práv
a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je, že předložením dohody bytovému družstvu (resp. pozdějším dnem uvedeným v dohodě či předložením písemného oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemného souhlasu nabyvatele členství) se nositelem členských práv a povinností spojených s členstvím
v bytovém družstvu (nikoliv však práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy, kterou bytové družstvo uzavřelo s dosavadním členem) stává nabyvatel a dosavadní člen (převodce členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) tato práva a povinnosti pozbývá. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích
z 29. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001, z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, z 18. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 330/2005, a dále např. v usnesení ze dne
31. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1531/2002. V usnesení ze dne 18. srpna 2005, sp. zn.
29 Odo 330/2005, pak Nejvyšší soud dovodil, že určují-li stanovy, že k členským právům patří i právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, pak zánikem členství převodce v bytovém družstvu zanikne podle ustanovení §714, věty první, obč. zák. jeho nájem bytu a nabyvateli členských práv vznikne na základě dohody o převodu práv a povinností právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, splní-li další podmínky určené stanovami. Dohodou o převodu členských práv a povinností však nepřechází právo nájmu k družstevnímu bytu. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že již v rozhodnutích ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006, a ze dne 26. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1101/2006, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že členskými právy a povinnostmi převáděnými dohodou podle §229 a §230 obch. zák. jsou jednak individuální práva a povinnosti určená stanovami vztahující se ke konkrétnímu bytu, která jsou převoditelná jako celek, a jednak práva, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. Převede-li člen družstva členská práva a povinnosti vztahující se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru na jinou osobu, stává se tato osoba členem družstva se všemi právy a povinnostmi, které příslušejí každému členu.
Pokud dovolatelka oproti závěru odvolacího soudu zastává názor, že právo na uzavření nájemní smlouvy ze stanov družstva nelze dovodit, či shledává obsah podmínek uzavření nájemní smlouvy ve stanovách nedostačující, pak se zde jedná
o skutkové námitky za posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž skutkový základ věci tak, jak byl zjištěn nižšími instancemi, nemůže být zejména s ohledem na ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Dovolací soud je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – viz též konstantní výklad k ustanovení §243a
o. s. ř. Dovolací soud proto nemohl k těmto námitkám přihlížet.
Nejvyšší soud se rovněž ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že žalovaná není nájemkyní družstevního bytu a požadavek žalobce na zaplacení žalované částky je tak třeba posuzovat z hlediska §451 odst. 1 a 2 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení. Peněžitá náhrada musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. Pokud její výše není stanovena právním předpisem, určí ji soud na základě znaleckého dokazování nebo podle své úvahy (§136 o. s. ř.). Tato úvaha se však musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám, vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného.
Nejvyšší soud se proto již nemohl ztotožnit s právním posouzením odvolacího soudu, pokud jde o zvolený způsob, který odvolací soud použil k určení výše bezdůvodného obohacení na straně žalované, když při určení této částky vycházel z příslušných evidenčních listů (jako soud prvního stupně) či příspěvků do fondu oprav a záloh tak, jak jej hradí ostatní nájemníci sousedních bytů, což přiléhavě namítala
i dovolatelka ve svém dovolání. Výši bezdůvodného obohacení je třeba posuzovat v tomto případě, jak bylo výše uvedeno, z hlediska úhrady, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného objektu, tedy tržnímu nájemnému (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. 8. 2000, č. j. 26 Cdo 84/99-152, nebo obdobně rozsudek téhož soudu ze dne
30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, publikovaný v Právních rozhledech pod 21/2006, str. 795). Odvolací soud tak v dalším řízení určí výši bezdůvodného obohacení na straně žalované s ohledem na cenu obvyklou, přičemž nepřehlédne žádnou z relevantních okolností dané věci, což se týká především námitek žalované vztahujících se ke kvalitě bydlení v bytě žalobce.
Nejvyšší soud z těchto důvodů napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, a odst. 3, věty první
a druhé, o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu