ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1550.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1550/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2009 o dovolání podaném obviněným L. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 7 To 241/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 149/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 10 T 149/2007, byl obviněný L. Š. uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. v souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterých se dopustil tím, že „dne 18. 10. 2006 kolem 05:45 hodin jel v P. po vozovce F. ulice v levém jízdním pruhu pro odbočování do B. ulice ve směru od ulice U P. do centra města jako řidič vlastního motocyklu zn. MZ ETZ 150, v prostoru před křižovatkou ulic F. x U L., porušil ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a nedodržel dostatečnou bezpečnostní vzdálenost za před ním jedoucím osobním automobilem zn. Nissan Almera, který řídila L. I. B., a která jela stejným směrem, s tímto automobilem se střetl v okamžiku, kdy řidička I. B. před uvedenou křižovatkou vlivem situace v silničním provozu zastavovala, přičemž při této dopravní nehodě nebylo hlášeno zranění osob ani technická závada na vozidlech, požití alkoholu řidiči nebylo zjišťováno, neboť dopravní nehoda byla nahlášena dodatečně dne 26. 10. 2006, a vzniklá hmotná škoda přesahuje částku 10.000,- Kč, přičemž L. Š. byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 8 T 40/2005, ze dne 29. 6. 2005, který nabyl právní moci dne 12. 10. 2005, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců, v důsledku čehož pozbyl dle §94a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. řidičské oprávnění“.
Za to byl obviněný podle §180d tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák., §45 odst. 1, 2 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře čtyři sta hodin. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří roků. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – motorového vozidla zn. Ford Escort a 2 klíčů od zámku a zapalování včetně přívěšku ve tvaru koně. Současně s uložením souhrnného trestu byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 10 T 37/2007-41, ze dne 3. 7. 2007, který nabyl právní moci dne 11. 9. 2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni, č. j. 9 To 347/2007-60, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené A. p., a. s., škodu ve výši 25.361,- Kč.
O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 7 To 241/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním směřujícím proti všem výrokům rozsudku nalézacího soudu, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho odůvodnění uvedl, že nemůže souhlasit se závěry soudů obou stupňů, neboť je přesvědčen, že soudy řádně nezhodnotily veškeré důkazy, v řízení nebyly dodrženy základní právní principy a byla tak krácena práva obviněného. Dále namítl, že se odvolací soud řádně nevypořádal se všemi jeho námitkami a že v řízení bylo postupováno v rozporu se zásadou zjištění objektivního stavu věci, když došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Soudům zejména vytkl, že se odmítly zabývat znaleckým posudkem, který si nechal dovolatel zpracovat, a že bez jakýchkoli důkazů dovodily, že v mezidobí si mohl nechat motocykl opravit. Poukázal na to, že ani stav vozidla poškozené nebyl zdokumentován bezprostředně po nehodě. K nesprávnému rozhodnutí došlo podle něj vinou vadného postupu soudu. Další námitka dovolatele se týká způsobu provedení fotorekognice, která podle jeho názoru nebyla provedena v souladu s trestním řádem. Dovolatel uzavřel, že ohledně skutkových otázek existují důvodné pochybnosti a soud tak nemohl vyslovit závěr o jeho vině.
S ohledem na výše uvedené pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 7 To 241/2008, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje výlučně proti neúplnosti dokazování a zejména pak proti hodnocení provedených důkazů, takže napadá soudem učiněná skutková zjištění. Dále brojí proti údajným vadám provedené fotorekognice, které však s žádným dovolacím důvodem dle §265b trestního řádu nekorespondují. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiným dovolacím důvodem dle §265b tr. ř. být nemohou a nemůže jím být ani namítaná vada fotorekognice.
Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby toto rozhodnutí za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky nejdříve konstatoval, že obviněný L. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je v dovolání výslovně odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není v zásadě možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku či odůvodnění rozsudku) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutků, ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé důkazy, zejména výše zmiňovaný znalecký posudek a výpověď poškozené. Zbývající námitky obviněného byly ryze procesního charakteru (namítaný postup soudu v rozporu se zásadami presumpce neviny, in dubio pro reo, pravdivého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a namítaná vada fotorekognice).
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 3 a 4) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 7 až 9) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily závěr o jeho vině a právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. v souběhu s trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Tyto závěry soudy ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Na tomto místě je k námitkám dovolatele třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jak bylo konstatováno výše, beze zbytku splňuje.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. je mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, avšak zcela odlišných od těch, které soudy vzaly po vyhodnocení provedených důkazů při svém rozhodování v úvahu.
Nutno zdůraznit, že prvostupňový soud velmi podrobně vysvětlil, z jakých důkazů vycházel, rozvedl jejich obsah a logicky je zhodnotil s přesvědčivým zdůvodněním míry jejich věrohodnosti.
Přitom právě klíčové posuzování oné míry věrohodnosti bylo odvislé od zhodnocení rozporů mezi nimi. Jestliže byla konstatována možnost obžalovaného opravou motocyklu odstranit stopy po střetu s vozidlem poškozené, ověřenou dobou ošetření u oční lékařky byla vyloučena verze obžalovaného a svědků obhajoby, že v době nehody byl doma a spal, jednoznačným a logicky nezpochybnitelným způsobem dal obžalovaný poznat na místě nehody svou totožnost, pak skutečně nebyl důvod pochybovat o pravdivosti výpovědi poškozené svědkyně L. I. B. Bylo by v rozporu s logikou aby ověřenou věrohodnost jmenované svědkyně bylo možno pominout při hodnocení právní korektnosti provedené rekognice. Není však předmětem dovolacího řízení znovu se zabývat obsahem či hodnocením provedených důkazů, když nebylo shledáno, že by soudy obou stupňů extrémně vybočily ze zákonného rámce, upravujícího proces dokazování a proces hodnotící.
Z hlediska Ústavy České republiky, základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, jakož i mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 449/03). V případě obviněného L. Š. tak bylo dovolání uplatněné na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký