ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3441.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3441/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. d. S., o zaplacení 272.482,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 256/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. dubna 2005, č.j. 24 Co 273/2003-155, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách
ze dne 4. března 2003, č.j. 10 C 256/98-118, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 11. dubna 2003, č.j. 10 C 256/98-126, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
11. dubna 2005, č.j. 24 Co 273/2003-155, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou proti žalovanému zaplacení částky 272.482,20 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci byli spoluvlastníky pozemků zapsaných
na listu vlastnictví č. 479 pro obec a katastrální území S. u L., přičemž spoluvlastnický podíl žalovaného k těmto nemovitostem činil ideálních pět šestin, zatímco spoluvlastnický podíl žalobce byl představován ideální jednou šestinou. Žalovaný tyto pozemky užíval výlučně sám; žalobce proto požadoval zaplacení žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení za dobu od platnosti (resp. účinnosti) zákona č 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (tj. od 24. června 1991) do 31. října 1996, kdy svůj spoluvlastnický podíl prodal žalovanému.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 4. března 2003, č.j. 10 C 256/98-118, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 11. dubna 2003, č.j. 10 C 256/98-126, ve výroku I. podle ustanovení §96 násl. občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) řízení zastavil co do žalované částky ve výši 231.107,70 Kč s příslušenstvím, výrokem II. žalobu o zaplacení částky 41.374,50 Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem III. žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení, výrokem IV. rozhodl, že se žalobce osvobozuje od soudních poplatků, výrokem V. rozhodl, že Česká republika – Okresní soud ve Svitavách nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem VI. zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal, aby mu žalovaný platil pravidelnou roční částku 295,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. dubna 2005, č.j. 24 Co 273/2003-155, výrokem I. odvolací řízení v části směřující proti výrokům I., IV. a VI. rozsudku soudu prvního stupně zastavil, výrokem II. podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ve výrocích II., III. a V. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl do 31. října 1996 vlastníkem ideální jedné šestiny pozemkových parcel č. 88/9 a 88/11 a stavebních parcel č. 136/1, 139/2, 140, 141/1, 153, 155/2, 182/2 v katastrálním území S. u L. o celkové výměře 2.293 m², a že je vlastníkem ideální jedné dvanáctiny stavební parcely č. 136 a pozemkové parcely č. 29/2 v témže katastrálním území o výměře 478 m². Žalovaný tyto nemovitosti jako vlastník ideálních pěti šestin předmětných pozemků o výměře 2.293 m² a jako vlastník ideálních jedenácti dvanáctin pozemků o výměře 478 m² výlučně užíval v období vymezeném žalobcem. Dále bylo zjištěno, že žalovaný platil žalobci za užívání předmětných pozemků minimálně v letech 1993 až 1996 úplatu ve výši 1.603,- Kč ročně.
Odvolací soud uplatněný nárok posoudil podle ustanovení §451 násl. o.z. s přihlédnutím k ustanovení §137 odst. 1 téhož zákona a konstatoval, že žalobce jakožto menšinový spoluvlastník byl oprávněn podílet se v míře odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu na užívání předmětných pozemků. Pokud tyto pozemky výlučně užíval žalovaný jako jejich většinový spoluvlastník (§139 o.z.), žalobci náleželo právo na vydání bezdůvodného obohacení (vyplývajícího z užívání spoluvlastnického podílu žalobce na uvedených nemovitostech žalovaným) získaného plněním bez právního důvodu. Žalobci náležela peněžitá náhrada ve výši odpovídající podílu žalobce na obvyklé úplatě za užívání dotčených pozemků v míře rovnající se velikosti jeho spoluvlastnických podílů (§137 odst. 1, §458 odst. 1 o.z.). Jelikož však žalovaný platil žalobci za užívání předmětných pozemků v letech 1993 až 1996 ročně úplatu ve výši 1.603,- Kč, zanikl dluh žalovaného vůči žalobci (úplata za užívání pozemků o výměře 2.293 m² za dobu od 24. 6. 1991 do 31.10.1996 ve výši 607,32 Kč) zčásti splněním ve smyslu §559 občanského zákoníku (dále jen “o.z.“) a v části týkající se úplaty za užívání parcel o výměře 478 m² za dobu od 1. 11. 1996 do 18. 3. 2002 (15,70 Kč) započtením (§580 o.z.). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, zamítl-li žalobu v celém rozsahu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 12. května 2005 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce dne 12. července 2005 vlastnoručně sepsané dovolání, doplněné podáním jeho zástupce
ze dne 10. července 2007, který mu byl z řad advokátů ustanoven usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. června 2007, č.j. 10 C 256/98-167. Dovoláním je současně výslovně napaden též rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolání podává z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Za zásadní považuje, že úprava určení výše nájmu zemědělských pozemků i pozemků stavebních je i nadále nejasná, a výklad příslušných právních předpisů je nejednotný. Má zato, že odvolací soud vycházel z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a při dokazování nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o.s.ř. Pochybení shledává v tom, že odvolací soud rozhodl shodně se soudem prvního stupně na základě vadného a neobjektivního znaleckého posudku, který nevystihuje obvyklou reálnou cenu užívání dotčených nemovitostí s přihlédnutím k užitkům, které žalovaný z pozemků dovolatele měl. Výslovně též vznesl výtky proti rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení §236 o.s.ř. lze v zákonem stanovených případech napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, o němž rozhoduje Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.). Procesní předpis nepředpokládá, že by dovoláním bylo možno napadnout též rozhodnutí soudu prvního stupně. Není-li tak k možnému přezkoumání takového rozhodnutí vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání dovolání, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podáno.
Jestliže žalobce v označené věci přesto výslovně napadl dovoláním též rozsudek soudu prvního stupně, pominul tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač - jak již bylo uvedeno - není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhoduje Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto nadán pravomocí k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp.zn. 20 Cdo 1535/99). Řízení o „dovolání“ podaném žalobcem proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách proto bylo zastaveno.
Pokud dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, pak dovolací soud vzal v úvahu, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě vymezené v §240 odst. 1 o.s.ř. Dále přihlédl k tomu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání uvedené
v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán uplatněným dovoláním, včetně obsahové konkretizace dovolacích důvodů. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tedy v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Pokud dovolatel obecně tvrdí, že předpoklady pro určení výše nájmu zemědělských pozemků i pozemků stavebních jsou i v současnosti nejasné a soudy tuto otázku vykládají nejednotně, pak je možno odkázat na četnou judikaturu dovolacího soudu zabývající se oceněním prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR: ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 942/2003, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 768/2005, resp. ze dne 28.11.2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Tato rozhodnutí vycházejí ze zásady, že výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu. Soudy obou stupňů pak z těchto zásad při svém rozhodování v dané věci vycházely.
Pokud dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která odvolací soud vzal
za základ svého rozhodnutí ve věci samé (jejichž základem byly zejména závěry znaleckého posudku), pak jde o uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který však - jak již bylo vyloženo - nepřichází v dané věci v úvahu. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu proto není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel výslovně napadá též výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který není rozhodnutím ve věci samé. Procesní předpis (§238 až §239 o.s.ř.) přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí nezakládá.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) je jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151, §146 odst. 2 a 3 o.s.ř., když žalobce jednak zavinil, že řízení o dovolání bylo zastaveno, jednak bylo jeho dovolání odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu