ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.5472.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 5472/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) J. B., b) M. H., c) T. L., d) J. L., zastoupených advokátem, proti žalovanému J.F., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 730.021,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 113/2002, o dovolaní žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2007, č. j. 19 Co 62/2006 - 236, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 2. 2007, č. j.
19 Co 62/2006-236, rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 31. 10. 2007,
č. j. 10 C 113/2002-188, kterým žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 314.388,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 10. 11. 2003 do zaplacení, dále částku 37.558,30 Kč s 8% úrokem z prodlení od 16. 5. 2001 do zaplacení, kterým řízení
o zaplacení částky 140.053,- Kč s příslušenstvím a částky 16.889,30 Kč s příslušenstvím bylo zastaveno a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, změnil jen tak, že žalobu o zaplacení 3,5 % úroku z prodlení z částky 314.388,- Kč od 10. 11. 2003 do zaplacení zamítl, jinak jej potvrdil s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 314.388,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 10. 11. 2003 do zaplacení a částku 37.558,30 Kč s 8% úrokem z prodlení od 16. 5. 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Dřívější rozsudek soudu prvního stupně v této věci ze dne 24. 2. 2004, č. j. 10 C 113/2002-106, byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2005, č. j. 19 Co 311/2004-133, ve výrocích o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 454.441,- Kč s příslušenstvím a částky 54.447,60 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení uplatněného nároku žalobcůna vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor žalovaným bez poskytnutí finančního ekvivalentu za dobu do 6. 12. 1999, když žaloba byla podána až dne 7. 12. 2001, a dále námitkou žalovaného týkající se požadavku žalobců na úhradu jimi zaplacených plateb za dodanou elektrickou energii, vodu a plyn do nebytových prostor užívaných žalovaným v nemovitostech ve vlastnictví žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroku, jímž žalobcům byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů státu, podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že výše bezdůvodného obohacení neměla být znalcem určena podle stavu v době užívání, ale podle stavu před rekonstrukcí nebytových prostor, a že „pouhé držení klíčů není bezdůvodným obohacením“. Soudům obou stupňů vytýká, že nepřihlédly k jeho námitce, že prostory herny nemohl „v rozhodném období“ užívat, neboť žalobci je uzamkli, a že se nevypořádaly s jeho tvrzením, že v období od 1. 6. 2000 do 16. 4. 2001 nebytové prostory mléčného baru a videopůjčovny užívala svědkyně A. Š. Dále nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že na jeho straně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení i v době, kdy na jeho majetek byl prohlášen konkurs, a vyslovuje názor, že bezdůvodně se naopak obohatil správce konkursní podstaty a zaměstnanci úpadce. Podle jeho názoru je řízení před soudy obou stupňů postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž existenci spatřuje v tom, že jako „účastník nebyl řádně označen“, když nemovitosti neužíval jako občan, ale jako podnikatel J. F. – F. se svými zaměstnanci, a dále, že část nebytových prostor užívaly ještě další subjekty. Postupem odvolacího soudu mu kromě toho byla odňata možnost řádného opravného prostředku, neboť ze sdělení Městského úřadu v Ú. n. O. vzal za prokázané, že souhlas s uzavřením nájemních smluv byl dán až po uzavření nájemní smlouvy mezi účastníky, a na základě toho učinil závěr o absolutní neplatnosti nájemních smluv, aniž by v tomto směru byly provedeny důkazy, které mohl předložit, pokud by k tomu byl vyzván. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl
po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadených výrocích o věci samé
k závěru, že dovolání není v uvedeném rozsahu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř., a neshledal jej přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Námitka dovolatele, že výše bezdůvodného obohacení vzniklého na jeho straně neměla být určena podle stavu v době užívání nebytových prostor v nemovitostech žalobců, nýbrž podle stavu před jejich rekonstrukcí, není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru zcela v souladu se závěry uvedenými v judikatuře dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn.
25 Cdo 845/99, ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2002, ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 26 Odo 1346/2006, ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 993/2007).
Otázka, „zda pouhé držení klíčů zakládá bezdůvodné obohacení“, je zcela
bez právního významu, neboť napadené rozhodnutí v posuzované věci vychází
ze skutkového zjištění (které není předmětem dovolacího přezkumu), že žalovaný byl v době, kdy držel klíče od prostor videopůjčovny zavázán podle soudem schváleného smíru vyklidit je do 31. 5. 2000, což však učinil až dne 16. 4. 2001, kdy též odevzdal klíče, a to poté, co byl na den 17. 4. 2001 nařízen výkon rozhodnutí vyklizením těchto prostor.
Zpochybňuje-li žalovaný též skutkový závěr soudů obou stupňů, že v období
od 1. 6. 2000 do 16. 4. 2001 nemohl užívat prostory herny, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl, a namítá-li, že v době konkursu nebytové prostory v nemovitostech neužíval a že se soud nevypořádal s jeho tvrzením, že v období od 1. 6. 2000 do 16. 4. 2001 nebytové prostory mléčného baru a videopůjčovny užívala svědkyně A. Š., a další prostory též jiné subjekty a dále, že nebytové prostory neužíval jako fyzická osoba, nejedná se o námitky nesprávného řešení otázky právní, ale o námitky nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; tento dovolací důvod však přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání
po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání podle
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž v uvedeném rozsahu přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004), přičemž o situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebyla žalovanému způsobena žádná újma, neboť v tomto rozsahu bylo jeho procesnímu návrhu
na zamítnutí žaloby vyhověno; k podání dovolání proti tomuto výroku proto žalovaný není subjektivně oprávněn (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura, v sešitě 3/1998 pod číslem 28, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2002, sp. zn.
29 Odo 579/2001). Nejvyšší soud je proto v této části podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení
ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, která mají povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 až §239 o. s. ř.), bylo dovolání žalovaného směřující proti těmto výrokům podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003, a v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř., §224 odst. 1 a §151 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu