ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2444.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2444/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Z. M., a b) E. M., zastoupených advokátem, proti žalovanému L. L., zastoupenému obecnou zmocněnkyní E. S., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 17 C 350/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 11 Co 653/2006-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 20. června 2006, č. j.
17 Co 350/2005-56, zamítl žalobu na určení, že „žalobci vlastní ve společném jmění manželů nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu M. k., katastrální pracoviště T., na LV č. 225 pro katastrální území a obec H., a to rodinný dům čp. 233 stojící na pozemku p. č. st. 320, garáž (bez čp./če.), postavenou na pozemkové parcele st. 687, a dále pozemkové parcely st. 320-zast. pl. a nádvoří, p. č. 687-zast. pl. a nádvoří, p. č. 981/1-trvalý travní porost, p. č. 982-trvalý travní porost, včetně venkovních úprav, trvalých porostů a hospodářské budovy postavené na parcele č. st. 320“, (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení.
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2006, č. j. 11 Co 653/2006-85, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V rámci způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř. žalobci otevřeli dovolacímu přezkumu posouzení otázky, zda vzhledem k okolnostem případu lze chování žalovaného, který, ačkoli se v darovací smlouvě zavázal darované nemovitosti po dobu života dárců nezcizit, je nabízel k prodeji, kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení nastolené otázky, zda byla naplněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe; úvaha, zda chování obdarovaného (zde žalovaného) lze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuelně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Navíc výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, jenž je významný z hlediska aplikace §630 obč. zák., jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle uvedeného ustanovení, podal dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí
ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod
C 276/ 3, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru pod
C 1883/ 25, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru pod C 2503/28, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich konstatoval, že přestože občanský zákoník ani jiný právní předpis nedefinuje pojem dobré mravy, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost §630 obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárců totiž není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud, který stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalovaného, jež směřovalo pouze k nabízení nemovitostí k prodeji, aniž by k jejich zcizení skutečně došlo, nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., rozhodl v intencích uvedeného výkladu. Opodstatněnou proto není výtka žalobců, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou námitky žalobců, které vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř. (soudy neprovedly jimi navržené důkazy), neboť k těmto vadám, jakož i
k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud může přihlížet jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu