ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.4099.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 4099/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. m. Ch., proti žalovaným 1) P. S., a 2) E. S., zastoupeným advokátem, o zaplacení 518.430,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 92/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č. j. 35 Co 530/2006-153, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č. j. 35 Co 530/2006-153, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 27 C 92/2003-93, ve znění opravného usnesení ze dne 10. srpna 2006, č. j. 27 C 92/2003-147, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
V posuzovaném případě žalovaní sice vytkli odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, z obsahu dovolacích námitek však plyne, že jejich výhrady jsou založeny výlučně na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci. Otázka, co bylo obsahem smlouvy uzavřené 7. 7. 1993 mezi žalovaným a U. A., s. r. o. (tj. které pohledávky uvedená společnost žalovanému touto s mluvou postupovala), je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Činil-li tudíž odvolací soud závěr, že ve smlouvě ze dne 7. 7. 1993 nebylo uvedeno, jaké konkrétní pohledávky jsou žalovanému postupovány, dospíval ke skutkovému zjištění. Teprve dovozoval-li z tohoto zjištění, že tato smlouva je pro neurčitost podle §37 obč. zák. neplatná, formuloval závěr právní. Tento právní závěr byl pak významný pro posouzení, zda došlo k zániku pohledávky žalobce za žalovanými v důsledku započtení. Žalovaní polemiku s právním názorem odvolacího soudu založili na své verzi výkladu smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené 7. 7. 1993. Z ní činili vlastní skutkový závěr, že žalovaný nabyl od společnosti U. A. s. r. o. pohledávku za žalobcem z nájemní smlouvy, kterou posléze (16. 9. 1998) započetl vůči pohledávce, která je žalována (nedoplatek kupní ceny). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaní žalobci zbytek kupní ceny nedluží. Ve skutečnosti tudíž žalovaní v dovolání napadli správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnili tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jak bylo výše vyloženo, založit nemůže.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce v této fázi řízení nevynaložil žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu