ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.896.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 896/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. L., proti žalovanému O. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 24.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 146/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2006, č. j. 22 Co 263/2006-161, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 12. září 2006, č. j. 22 Co 263/2006-161, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 9. ledna 2006, č. j. 17 C 146/2000-133, v části zamítající žalobu o zaplacení 16 % úroku z částky 47.617,- Kč od 27. 6. 1997 do 31. 12. 1999 v celkové výši 132.696,- Kč, se odmítá.
Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 12. září 2006, č. j. 22 Co 263/2006-161, jímž Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 9. ledna 2006, č. j. 17 C 146/2000-133, ve vyhovující části tak, že se zamítá žaloba do částky 24.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení, se zamítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.128,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 9. ledna 2006, č. j. 17 C 146/2000-133, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 40.256,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 7.361,- Kč (výrok II.), jakož i co do 16 % úroku z částky 47.617,- Kč od 27. 6. 1997 do 31. 12. 1999 v celkové výši 132.696,- Kč (výrok III.) a co do 16 % úroku z prodlení z částky 140.057,- Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení, 4% úroku z prodlení z částky 40.256,- Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení a 16 % úroku z prodlení z částky 7.361,- Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení (výrok IV.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky V. a VI.) a o soudním poplatku (výrok VII.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2006, č. j. 22 Co 263/2006-161, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. tak, že žalobu o zaplacení 24.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení zamítl; v dalším tento výrok a výroky II., III. a IV. potvrdil.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 26. 6. 1997 smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalobce žalovanému půjčil 16.775,- DEM; podle ujednání účastníků poukázal žalobce tuto částku ze svého devizového účtu na účet firmy O. E. v H. a byla z ní hrazena faktura za nákup optických přístrojů adresovaná žalovanému. Žalovaný se zavázal půjčku uhradit ve splátkách nejpozději do 30. 6. 1998. Dne 17. 3. 1999 podepsali účastníci listinu, kterou označili jako „uspořádání pohledávky“. V ní žalobce uvedl, že na úhradě půjčky trvá s tím, že její zůstatek zvyšuje o 81,93 DEM představující manipulační poplatek, který platil v souvislosti s výběrem peněz ze svého devizového účtu; v listině je označen devizový účet, na který mají být peníze z půjčky poukázány jednorázově do 1. 7. 1999. Dále je zde uvedeno, že úhradu úroků v šestnáctiprocentní roční úrokové sazbě dohodli účastníci s ročním odkladem, to je ke dni 1. 7. 2000 a že způsob úhrady a měna bude dohodnuta ústně. Na půjčku žalovaný žalobci zaplatil dne 1. 12. 1999 4.000,- DEM (74.712,10 Kč) a dne 13. 12. 1999 2.197,- DEM (41.000,- Kč). Na půjčku byla podle dohody účastníků započtena částka 154.000,- Kč, kterou žalobce zadržel dne 31. 7. 1999 na tržbách žalovaného z jeho podnikatelské činnosti. Dne 26. 6. 1997 půjčil žalovaný žalobci 20.000,- Kč a dne 9. 4. 2002 jej vyzval k vrácení této půjčky. Protože žalobce žalovanému 20.000,- Kč z půjčky nevrátil, navrhl žalovaný tuto pohledávku započíst na pohledávku žalobce. Dále navrhl na pohledávku žalobce započíst pohledávku, kterou tvořily náklady za vydání a distribuci brožury „A. D.“, které uhradil za žalobce; na započtení této pohledávky posléze již netrval s tím,
že je v důkazní nouzi. V poslední řadě navrhl k započtení svou pohledávku z titulu dlužného nájemného za užívání bytových a nebytových prostor v období od 1. 12. 1998 do 31. 3. 2000.
Soud prvního stupně dovodil, že na nedoplatek půjčky ve výši 10.660,- DEM
(z půjčených 16.857,- DEM žalovaný uhradil 6.197,- DEM) lze započíst pouze 154.000,- Kč, neboť žalovaný v řízení neprokázal, že by se s žalobcem dohodl,
za jakých podmínek a za jakou cenu vydá brožuru „A. D.“, a neprokázal ani výši nájemného za byt, který žalobci pronajal. Přiznal proto žalobci částku 40.256,- Kč představující přepočet dlužné částky na české koruny.
Odvolací soud doplnil dokazování obsahem nájemní smlouvy, kterou účastníci uzavřeli 1. 12. 1998. Z ní zjistil, že žalovaný pronajal žalobci místnost ve svém domě v O. za 1.200,- Kč měsíčně a garáž za 300,- Kč měsíčně. Tyto prostory žalobce užíval od 1. 12. 1998 do března 2000 a neplatil nájemné.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce v řízení neprokázal, že by účastníci v souvislosti s půjčkou částky 16.857,- DEM uzavřeli i dohodu o úrocích z této půjčky. Shodně se soudem prvního stupně také dovodil, že na pohledávku žalobce z titulu půjčky (§657 obč. zák.) nelze započíst částku 20.000,- Kč, kterou půjčil žalovaný žalobci 10. 4. 1998 se splatnosti do dvou měsíců, neboť tato pohledávka
je promlčená. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že na pohledávku žalobce lze započíst částku 24.000,- Kč, která představuje dlužné nájemné za dobu od 1. 12. 1998 do 31. 3. 2000 (tj. 16 měsíců po 1.500,- Kč). Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovující části tak, že žalobu zamítl co do 24.000,- Kč; jinak výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl, jako správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že „žalovaný byl zastoupen advokátem, který neměl řádné plné moci na zastupování v uvedeném řízení a takto neměl procesní způsobilost být účastníkem řízení“. Odvolací soud tudíž „rozhodoval o odvolání podaném neoprávněnou osobou a jeho rozhodnutí proto bylo v rozporu se zásadou spravedlivosti rozhodování“. Dále odvolacímu soudu vytýká, že kompenzoval náklady nájemného s dluhem žalovaného, přestože „pro to neměl důkazy“ a nevzal přitom v úvahu čestné prohlášení S. B., které je založeno ve spise. Žalobce je přesvědčen, že nájemné žalovanému nedluží, neboť bylo kompenzováno tím, že ho právně zastupoval na S. Srozuměn není ani s tím, že mu nebyly přiznány úroky z půjčky. Má zato, že soud měl vycházet z ústní smlouvy o úrocích, neboť nebyla nikdy zrušena ani zpochybněna. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný hodnotí dovolání jako nepřehledné. Pakliže dovolací soud dovodí, že směřovalo i proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, pak namítá jeho nepřípustnost, neboť žalobce ani netvrdí, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo zásadně právně významné. Dovolání proti měnícímu výroku považuje za nedůvodné. Připomíná, že spis neobsahoval toliko substituční plnou moc, plná moc advokátky, která jej v řízení zastupovala, byla a je založena ve spise; tato zástupkyně za něho podala řádně a včas odvolání. Polemika žalobce s hodnocením důkazů nemůže obstát a nové důkazy, které žalobce nyní nabízí, již nemohou být provedeny a právní posouzení věci ve skutečnosti zpochybněno není.
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobcem) při splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Bylo proto namístě zabývat se nejprve jeho přípustností.
Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky.
Podle obsahového vymezení směřuje dovolání žalobce v prvé řadě proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobní návrh o zaplacení 16 % úroků z částky 47.617,- Kč od 27. 6. 1997 do 31. 12. 1999 v celkové výši 132.696,- Kč.
Dovolání proti tomuto výroku může být přípustné výhradně podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno; při úvahách o přípustnosti dovolání musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem. Výtka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, není způsobilá sama o sobě (i kdyby byla dána) přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Pokud jde o žalobní požadavek na zaplacení smluvních úroků z půjčky, soudy obou stupňů uzavřely, že žalobci se v řízení nepodařilo prokázat, že si účastníci sjednali úroky z půjčky, neboť ani smlouva o půjčce ze dne 26. 6. 1997, ani její dodatek ze dne 17. 3. 1999 neobsahují ujednání o úrocích (v dodatku je sice zmínka o 16 % roční úrokové sazbě, avšak nemá charakter smluvního ujednání). Žalobcem tvrzenou ústní dohodu o úrocích z půjčky žalovaný popřel a její existence nebyla provedenými důkazy zjištěna. Žalobce brojí proti správnosti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající požadovaného sjednaného úroku, výhradně výtkou, že soudy „nevycházely z ústní dohody účastníků o úrocích, přestože nebyla nikdy zrušena, ani zpochybněna“. Tato výhrada směřuje proti skutkovému zjištění, z něhož soudy vycházely, a nemůže přípustnost dovolání - jak bylo již výše vyloženo – založit
(k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn.
III ÚS 1970/07). Dovolacímu soudu nezbylo než dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobci částku 40.256,- Kč s příslušenstvím (s úrokem z prodlení) tak, že žalobu o zaplacení 24.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení, zamítl, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalovanému dluží nájemné za dobu od 1. 12. 1998 do 31. 3. 2000 (tj. 16 měsíců po 1.500,- Kč). Tento závěr byl významný pro úvahu, zda je oprávněný požadavek žalovaného na započtení částky 24.000,- Kč, kterou mu žalobce dluží na nájemném vůči žalobou uplatněné pohledávce.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Zjištění, že žalobce žalovanému dluží nájemné za období od 1. 12. 1998 do 31. 3. 2000 v celkové výši 24.000,- Kč, učinil odvolací soud z výpovědi žalovaného, ale zejména z písemné nájemní smlouvy, kterou účastníci uzavřeli 1. 12. 1998. Z ní zjistil, že žalovaný žalobci pronajal k užívání místnost ve svém domě v O. za nájemné 1.200,- Kč měsíčně a garáž za nájemné 300,- Kč měsíčně. Sám žalobce připustil, že tyto bytové i nebytové prostory užíval od 1. 12. 1998 nejméně do března 2000 a nájemné neplatil. Tvrzení, že si s žalovaným sjednali, že částky nájemného budou započteny proti odměně za zastupování jeho obchodní společnosti, žalobce nepodpořil žádnými důkazy a odvolací soud této jeho obraně neuvěřil. Logicky a náležitě zdůvodněný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce žalovanému dluží 24.000,- Kč na nájemném, má oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn právem.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobce vytýká odvolacímu soudu, že projednal odvolání žalovaného, ačkoli bylo podáno neoprávněnou osobou, resp. advokátem, který neměl k dispozici plnou moc žalovaného.
Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaný byl již v řízení před soudem prvního stupně na základě plné moci ze dne 18. 9. 2000 zastoupen advokátkou. Této zástupkyni žalovaného byl také soudem prvního stupně doručen jeho rozsudek a tato zástupkyně podepsala jak odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 4. 2006, tak jeho doplnění ze dne 30. 4. 2006. Pokud se jednání u odvolacího soudu dne 12. 9. 2006 namísto R. J. zúčastnil V. V., advokát, doložil písemnou substituční plnou mocí ze dne 12. 9. 2006, že k tomu byl zástupkyní žalovaného zmocněn.
Podle §25 odst. 1 a 2 o. s. ř. zástupcem si účastník může zvolit vždy advokáta. Advokátu lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení (dále jen „procesní plná moc“). Advokát je oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem, nebo s výjimkou případů, v nichž je zastoupení advokátem podle tohoto zákona povinné, advokátním koncipientem nebo svým zaměstnancem jako dalším zástupcem.
Z uvedeného vyplývá, že výhrada žalobce k postupu odvolacího soudu je lichá, neboť vytýkanou vadou řízení nezatížil.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 5.690,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., v platném znění) s připočtením částky 1.138,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu