ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.1078.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1078/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2009 dovolání obviněné S. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 55 To 1/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 193/2005, a rozhodl takto:
Dovolání S. K. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 11. 2006 byla obviněná S. K. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, za který byla podle §250b odst. 4 tr. zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazena do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona jí byl uložen trest propadnutí věci, a to PC – notebook zn. ASUS M2400, který je v současné době veden jako příloha trestního spisu Okresního soudu Česká Lípa sp. zn. 2 T 193/2005.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že S. K. spolu s dalšími 144 obviněnými v období od srpna do prosince 2004 v Č. L. v prodejně mobilních telefonů, kde provozovala svou podnikatelskou činnost, jako fyzická osoba, jednotliví níže uvedení obvinění (v rozsudku soudu prvního stupně uvedení ad 2 – 144) za pomoci obviněného M. R., který v součinnosti s nimi jako žadateli o úvěr vyplňoval potřebné údaje do žádosti o poskytnutí spotřebních úvěrů i vlastních úvěrových smluv, tak aby úvěr byl schválen, i když si byl vědom toho, že kromě pravdivých údajů týkajících se zejména osobních údajů obviněných uvádí do žádosti rovněž nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající se zejména zaměstnání, výše příjmu, bydliště nebo účelu poskytnutých spotřebních úvěrů sloužící k tomu, aby obvinění mohli získat požadovaný spotřební úvěr, i když nesplňovali požadavky stanovené pro úspěšné poskytnutí spotřebních úvěrů, obviněná S. K. na základě uzavřených smluv, jménem Č. s. a.s., se sídlem O., P., H. C. a.s., se sídlem M. n., B. a C. ČR a.s., se sídlem L., P., (dále jen jménem věřitelů), činila právní úkony směřující k uzavření úvěrových smluv včetně podepisování úvěrových smluv s níže uvedenými obviněnými (dlužníky), přičemž věděla, že do žádostí o úvěr i vlastních úvěrových smluv jsou obviněnými (dlužníky) za pomoci obviněného M. R. uváděny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající se zejména jejich zaměstnání, výše příjmu, bydliště nebo účelu poskytnutých spotřebních úvěrů, i když níže uvedení obvinění jako dlužníci nesplňovali požadavky stanovené věřiteli pro úspěšné poskytnutí spotřebních úvěrů, neboť dlužníci zejména byli bez zaměstnání nebo neměli dostatečný finanční příjem potřebný ke splácení úvěrů a i když byla jako účel úvěru v úvěrové smlouvě deklarována koupě spotřebního zboží (zejména mobilních telefonů a fotoaparátů), dlužníci takto zakoupené zboží obratem prodali za účelem získání peněz v hotovosti, přičemž tímto způsobem došlo k uzavření níže popsaných úvěrových smluv se společnostmi Č. s., a.s., H. C., a.s. a C. ČR, a.s. a takto věřitelům vznikla značná škoda (Č. s. ve výši 2.867.850,- Kč, H. C. ve výši 233.594,- Kč, společnosti C. ve výši 10.000,- Kč, úhrnem pak 3.111.444,- Kč), a tohoto jednání se dopustili dílčími jednáními dále popsanými ve výroku tohoto rozsudku s dále uvedenými obviněnými, přičemž někteří obvinění se dopustili i dalších samostatných jednání.
Proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 2T 193/2005, podala obviněná v zákonné osmidenní lhůtě odvolání, které projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2009 Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Svým rozsudkem z téhož dne sp. zn. 55 To 1/2008, odvolání obviněné S. K. podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Obviněná podala ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e tr. řádu prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 55 To 1/2008, dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a písm. g) tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu spatřuje v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce - přísedící J. S., přičemž tuto okolnost namítala již v rámci podaného odvolání. Skutečnost, že J. S. je přísedícím soudu v její trestní věci, zjistila až při hlavním líčení dne 22. 11. 2006 ve fázi své závěrečné řeči, neboť dříve využila svého práva, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti a hlavního líčení se osobně neúčastnila. Odvolací soud její námitky vůči přísedícímu označil za pouhou spekulaci a neshledal je důvodnými, když nebyl předložen relevantní důkaz o tom, že by soudce přísedící informoval o trestním stíhání obviněné zaměstnavatele a jen samotný fakt, že soudce přísedící má stejného zaměstnavatele jako obviněná, nebyl podle odvolacího soudu případem, který má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu. Dovolatelka s tímto závěrem odvolacího soudu nesouhlasila a poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1558/96 ze dne 4. 5. 1999 s tím, že toto rozhodnutí vychází z úpravy podjatosti v civilním řízení, ale mělo by se vztahovat rovněž na řízení trestní.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dále uvedla, že naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřuje v tom, že jí bylo postupem orgánů činných v trestním řízení odňato základní právo zakotvené v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dle jejího tvrzení k tomu mělo dojít tím, že soud učinil rozhodnutí o vině na základě důkazů – výpovědí spoluobviněných, které byly opatřeny ještě před tím, než jí bylo sděleno obvinění. Výslechy ostatních spoluobviněných v přípravném řízení vyjma spoluobviněného R. byly činěny vždy v samostatných trestních řízeních, na které byly vedeny jednotlivé spisy, přičemž tyto výslechy byly činěny po zahájení trestního stíhání jednotlivých spoluobviněných, vždy však před zahájením trestního stíhání dovolatelky pro ten který skutek. Podle jejího názoru důvodu nemohly tyto úkony sloužit jako základ pro uznání její viny. Pokud spoluobvinění v hlavním líčení odmítli vypovídat nebo hlavní líčení bylo konáno v jejich nepřítomnosti, mohl soud jejich výpověď přečíst v souladu s ustanovením §207 odst. 2 tr. řádu, avšak tento důkaz mohl soud použít jen pro posouzení viny těchto spoluobviněných, nikoliv však k posouzení viny dovolatelky. Současně upřesnila, kterých skutků dle rozsudku soudu prvního stupně se její výše uvedená námitka týká. U zbývajících skutků byli ostatní spoluobvinění vyslechnuti poté, co pro tyto skutky bylo vůči obviněné zahájeno trestní stíhání, vznesla však námitku, že o konání těchto výslechů nebyl řádně vyrozuměn její obhájce.
Dovolatelka nesouhlasila rovněž se závěry odvolacího soudu, u něhož shodné námitky uplatnila již v odvolacím řízení. Podle něj důvod pro rozšíření trestního stíhání podle §160 odst. 5 tr. řádu vznikl až po takto provedených výsleších dalších spoluobviněných a proto důkaz, který byl podkladem pro rozšíření trestního stíhání, je použitelný i v řízení pozdějším, tedy i v řízení před soudem a lze jej proto i přečíst v případech, kdy ostatní spoluobvinění buď odmítnou vypovídat a nebo pokud se hlavní líčení koná v jejich nepřítomnosti. Podle dovolatelky však pouze v případě, pokud orgán činný v trestním řízení přesvědčivě doloží, že jde o neodkladný či neopakovatelný úkon, lze za důkaz použít i výpověď spoluobviněného učiněnou ještě před sdělením obvinění obviněné, přičemž je vždy nutno odůvodnit neodkladnost či neopakovatelnost úkonu. Podle jejího názoru však ani jedna podmínka v jejím případě splněna nebyla a jestliže měly orgány činné v trestním řízení dostatek důkazů pro zahájení trestního stíhání jednotlivých spoluobviněných, měly současně i dostatek důkazů k zahájení jejího stíhání, neboť okruh těchto důkazů je zcela totožný.
Dovolatelka dále uvedla, že si je vědoma toho, že by skutečnosti, které uvedla jako naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemusely být při restriktivním výkladu tohoto ustanovení uznány jako důvody pod tento dovolací důvod zařaditelné a že tedy současně s ohledem na tuto skutečnost podává podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Nicméně vyjádřila přesvědčení, že ústavně konformním výkladem ustanovení §265b tr. řádu je takový výklad, který chrání její ústavně zaručená základní práva.
V petitu svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc přikázal Okresnímu soudu v České Lípě k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K té části dovolání, v níž obviněná odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokládá uplatněné námitky v této části obsažené pouze za zpochybňující proces dokazování, resp. hodnocení důkazů a tudíž tato část dovolání se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem, jakož i s ostatními zákonnými dovolacími důvody. Pokud jde o tu část dovolání, ve které obviněná uplatnila dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, poukázal státní zástupce na vnitřní rozpornost tvrzení obviněné, kdy na jedné straně zdůrazňovala aktivity J. S. po podání obžaloby na jejich společném pracovišti, na druhé straně však tvrdila, že o jakékoli jeho účasti v řízení nevěděla a zjistila ji až při osobní účasti v posledním hlavním líčení konaném dne 22. 11. 2006. Státní zástupce označil námitky obviněné obsažené v této části dovolání za nedůvodné a dovolání jako celek tedy jako zjevně neopodstatněné navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest a soudem druhého stupně byl zamítnut její řádný opravný prostředek. Obviněná je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opřela, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b), písm. g) tr. řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V posuzovaném případě je v této části podané dovolání s uvedeným zákonným dovolacím důvodem v souladu, neboť dovolatelka tvrdí, že ve věci rozhodl vyloučený orgán (soudce přísedící) s tím, že tato skutečnost byla dovolatelkou před rozhodnutím soudu druhého stupně namítnuta.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v té části, ve které se dovolatelka na tento dovolací důvod odkazuje, její mimořádný opravný prostředek v souladu se zákonným dovolacím důvodem není.
Uvedenou formulací totiž zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatelka s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nezaložila svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamovala, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhala přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů na podkladě jí tvrzených procesních pochybení orgánů činných v trestním řízení. Tyto námitky týkající se způsobu získávání důkazů a postupu při jejich provádění však pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, neboť nejde o námitky směřující vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení. Nejvyšší soud má za to, že dovolatelka si ostatně byla této skutečnosti vědoma, když připustila, že její námitky uplatněné s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by byly spíše uplatnitelné v rámci stížnosti pro porušení zákona, ke které dala podnět.
Obdobně nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit ani výše zmíněnou námitku dovolatelky, že o výsleších některých spoluobviněných nebyl vyrozuměn její obhájce. Jde o námitku, kterou obviněná uplatnila již v rámci svého řádného opravného prostředku, kde především zpochybnila způsob, jakým měl být v jednotlivých případech obhájce vyrozumíván. I touto námitkou obviněné se soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a neshledal ji důvodnou. Z hlediska podaného dovolacího důvodu se zjevně nejedná o námitku směřující k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, i když byla dovolatelkou uplatněna s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatelka ostatně ani tuto námitku neuplatňuje jako námitku z pohledu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V posuzovaném případě nejde ani o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatelky založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněné.
Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je obecně v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na svůj výklad citovaného zákonného ustanovení, který je ústavně konformní a odmítá apriorně uplatněné výtky o restriktivnosti takovéhoto výkladu, když kriteriem ústavnosti je zjevně výklad dovolatelky.
Z výše uvedených důvodů se tedy Nejvyšší soud námitkami dovolatelky obsažené v té části jejího dovolání, ve které se odkazuje na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, věcně nezabýval. Pokud by dovolání obviněné S. K. obsahovalo pouze tyto námitky, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného než ze zákonného dovolacího důvodu.
Jelikož však podané dovolání je částí svého obsahu v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, zabýval se Nejvyšší soud otázkou opodstatněnosti dovolání v této části.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněné S. K. již v rámci řízení před soudem prvního stupně byly známy skutečnosti, o nichž tvrdí, že jsou důvodem k vyloučení soudce přísedícího J. S. O tom svědčí mimo jiné skutečnost, na kterou poukázal ve výše zmíněném stanovisku i státní zástupce, že totiž tvrzení obviněné v tomto ohledu jsou vnitřně rozporná, když obviněná na jedné straně poukazovala na aktivity J. S. po podání obžaloby na jejich pracovišti, na druhé straně však tvrdila, že o jakékoli jeho účasti v řízení nevěděla a zjistila ji až při osobní účasti v posledním hlavním líčení dne 22. 11. 2006. Obviněná však námitku v tomto směru před soudem prvního stupně nevznesla a učinila tak až v rámci řádného opravného prostředku. Je sice pravdou, že z pohledu společného zaměstnavatele byl mezi obviněnou a J. S. určitý vztah daný touto skutečností, ovšem tato skutečnost pro aplikaci ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu nestačí, resp. existence takového formálního vztahu jeho účinnost nijak nezakládá. Obviněná ani jako důvod k vyloučení J. S. neuvedla žádný jiný bližší vztah (například vztah nadřízenosti a podřízenosti), který by bylo možno za určitých okolností považovat za vztah způsobilý negativně či pozitivně ovlivnit nestrannost rozhodování J. S. Z těchto důvodů tedy ani nemohlo být rozhodnuto o vyloučení v souladu s ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu.
Soud druhého stupně za tohoto stavu věcí nemohl postupovat jinak, než považovat tuto námitku za námitku odvolací. V důsledku postupu samotné obviněné o vyloučení z důvodů uvedených v §30 tr. řádu již nemohl rozhodovat orgán uvedených v §31 odst. 1 tr. řádu rozhodnutím, proti němuž by byla podle §31 odst. 2 tr. řádu přípustná stížnost, o níž by v souladu s ustanovením §31 odst. 3 tr. řádu rozhodl orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal.
Pokud jde o věcné posouzení důvodů vyloučení, je nutno dát dovolatelce za pravdu v tom, že právní úprava pro civilní i trestní řízení je obdobná, avšak její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1558/1996, není s ohledem na jeho obsah na místě. Zatímco uvedené rozhodnutí řeší pochybnosti odvíjející se od dlouhodobého kolegiálního vztahu soudců posuzujících konkrétní občanskoprávní věc s kolegyní téhož soudu, která byla snachou a švagrovou žalovaných, nadto žalobce v této věci byl v náhlosti sám soudcem krajského soudu, a z toho se odvíjející možnosti vzbudit pochybnost o nepodjatosti rozhodujícího senátu, o takovýto případ se v posuzované věci nejedná. Dovolatelka ani nepoukázala na kolegialitu s přísedícím, a charakteru kolegiality v intencích citovaného judikátu nesvědčí jen pouhý fakt, že jak dovolatelka tak přísedící pracují u téhož zaměstnavatele.
Z podaného dovolání a námitek uplatněných dovolatelkou již v rámci jejího řádného opravného prostředku vyplývá, že dovolatelka považuje za důvod vyloučení poměr soudce přísedícího J. S. k ní jako účastnici řízení. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že i tento soud námitku obviněné z tohoto pohledu hodnotil a dospěl k závěru, že námitka není důvodná. Nejvyšší soud jako soud dovolací sice není vázán tímto názorem soudu druhého stupně, neboť se nejedná o skutkové zjištění ve vztahu k meritu věci, nicméně v posuzovaném případě neshledal žádné důvody, pro které by měl vyslovit se závěrem odvolacího soudu nesouhlas a označit v této části dovolání za opodstatněné. Námitky dovolatelky jak v rámci řádného opravného prostředku, tak i v rámci dovolání spočívají toliko v rovině jejích tvrzení a závěr, že poměr J. S. k obviněné vzbuzuje důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti, není ničím doložen, ani skutečností, že byl zaměstnancem stejné společnosti jako dovolatelka.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že s námitkami obviněné týkající se této věci se soud druhého stupně jako námitkami odvolacími vypořádal odpovídajícím způsobem a v této části je i dovolání obviněné nutno považovat za zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání v té části, jejíž obsah odpovídá dovolacímu důvodu, na který dovolatelka odkazuje, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněné S. K. odmítá.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á