ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.248.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 248/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2009 o dovolání obviněného P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 3 To 324/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 32/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 3 T 32/2008, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 27. 4. 2007 okolo 16.00 hod. v B., během návštěvy v bytě R. P., na ulici Z., využil její nepozornosti a odcizil mobilní telefon zn. SIEMENS A50 v hodnotě asi 600,- Kč náležející jejímu synovi R. H., a z peněženky odložené v předsíni bytu hotovost z majetku poškozené ve výši 800,- Kč, čímž poškozené R. P., způsobil odcizením škodu ve výši 800,- Kč, přičemž pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 4 T 96/2005, byl odsouzen pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, z jehož výkonu byl dne 22. 11. 2006 propuštěn a dále rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 5 T 34/2007, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2007, byl odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který dosud neodpracoval.
Za uvedené jednání byl obviněný P. B. odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené R. P. škodu ve výši 800,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená R. P. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 3 T 32/2008, podal obviněný odvolání, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 3 To 324/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněnému za projednávaný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za sbíhající se trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 14 T 120/2007, uložil podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 18 měsíců a podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 14 T 120/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Následně obviněný P. B. podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 3 To 324/2008, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že dle jeho názoru je mu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců trestem nepřiměřeným a nepřípustným, neboť se dopustil drobné majetkové trestné činnosti a trest, který mu byl uložen, neodpovídá společenské nebezpečnosti jeho jednání v posuzované věci. Obviněný se domnívá, že vzhledem k tomu, že nepodmíněný trest odnětí svobody a trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu lze považovat za dva různé druhy trestu, je nepodmíněný trest odnětí svobody nepřípustným druhem trestu, když mu soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoli tak v konkrétní věci rozhodnout neměl.
V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §265k tr. ř. dovoláním napadený rozsudek zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného P. B. se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že ve vztahu k výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) je v zásadě možno napadnout rozhodnutí dovoláním pouze z jediného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to toliko v případě, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný ve svém dovolání namítl /s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu, jeho argumentace však především směřuje proti přísnosti uloženého trestu. V návaznosti na uvedené skutečnosti státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství konstatovala, že důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /případně ani v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud jde o výrok o trestu/ nebyl naplněn, proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný P. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však namítá, že mu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřípustným druhem trestu a rovněž trestem nepřiměřeným. Z obsahu dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný po věcné stránce důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, neboť jeho argumentace směřuje především proti přísnosti uloženého trestu.
Otázkou, zda přiměřenost či nepřiměřenost uloženého trestu může být úspěšně namítána v dovolání prostřednictvím některého z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., se Nejvyšší soud České republiky při své rozhodovací činnosti již zabýval a dospěl k závěru, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikováno též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003 tr.).
Ve vztahu k výroku o trestu (vyjma trestu odnětí svobody na doživotí) je tedy v zásadě možno podat dovolání pouze z důvodu uvedeného v ustanovení §§265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Aplikace citovaného zákonného ustanovení je však v případě projednávané trestní věci vyloučena, neboť obviněnému byl uložen podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, tedy v rámci zákonné trestní sazby.
Z výše citované judikatury Nejvyššího soudu České republiky vyplývá, že proti výroku o trestu lze uplatnit námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen výjimečně, a to v případech, kdy posuzování skutkové okolnosti má význam z hlediska hmotného práva. Aby uložený trest byl schopen splnit účel trestu, soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry musí přihlížet k tomu, zda uložený druh trestu odpovídá hlediskům uvedeným v §31 odst. 3 tr. zák.; při ukládání trestu odnětí svobody ve smyslu §39 odst. 2 tr. zák. pro dosažení účelu trestu je třeba posoudit, zda vzhledem k osobě pachatele by nepostačovalo uložení trestu jiného. Z toho je zřejmé, že podstata zásady soudní individualizace trestu podle §31 odst. 1 tr. zák. tkví v hodnocení osoby pachatele, jehož těžiště je nutno hledat v řízení u nalézacího soudu. Odporovalo by povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku provádět přezkum obdobný přezkumu prováděnému v řízení o řádném opravném prostředku. K nápravě skutkových vad totiž není určen ani jeden z dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. Jinými slovy řečeno, pokud by ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňovalo přezkoumat jakýkoliv výrok o trestu pro jeho nepřiměřenost z hlediska ustanovení hmotného práva, odporovalo by koncepci dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., kdyby vedle citovaného dovolacího důvodu zákon připouštěl podat dovolání ještě z jiného důvodu. Existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by byla z tohoto pohledu zcela nadbytečná.
K námitce obviněného, že mu soud měl namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody uložit trest s podmíněným odkladem, Nejvyšší soud České republiky poznamenává, že odvolací soud postupoval v souladu s trestním zákonem, když u obviněného shledal podmínky pro uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Rozhodující soud v odůvodnění napadeného rozsudku vylíčil všechny okolnosti, kterými se při úvaze o výši trestu řídil. Zejména je třeba v dané souvislosti poukázat na skutečnost, že obviněný se dopustil trestné činnosti přesto, že byl již vícekrát soudně trestán, z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn dne 22. 1. 2006 a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 3 let. Krajský soud v Brně proto podle názoru Nejvyššího soudu České republiky učinil správný závěr, že k tomu, aby bylo u obviněného dosaženo účelu trestu, musí být uložený trest odnětí svobody nepodmíněný.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání obviněného P. B. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., neboť prostřednictvím žádného v daném ustanovení uvedeného dovolacího důvodu není možno namítat uložení určitého druhu trestu proto, že je nepřiměřeně či příliš přísný.
Ačkoliv obviněný formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky po obsahové stránce nejsou způsobilé tento dovolací důvod naplnit. Proto Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, aniž by postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2009
Předseda senátu: JUDr. J. P.