ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.397.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 397/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2009 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. 4 To 406/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 63/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2008, sp. zn. 12 T 63/2008, byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištěním spáchal tím, že v době od 1. 12. 2006 do 10. 3. 2008 v B. úmyslně nepřispíval na výživu svého syna O. H., a od stejné doby do 31. 8. 2007 nepřispíval na výživu dcery T. H., která se v té době připravovala na budoucí povolání, a to přesto, že vyživovací povinnost mu ukládá zákon o rodině a rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 40 P 35/95, ze dne 28. 6. 2004 je zavázán přispívat na výživu syna měsíčně částkou 2.500,- Kč a rovněž částkou 2.500,- Kč byl zavázán přispívat na výživu dcery vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky dětí V. H., za uvedené období tak na výživném dluží celkovou částku 60.000,- Kč. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. 4 To 406/2008, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 1. 12. 2006 do 10. 3. 2008 v B. úmyslně nepřispíval na výživu svého syna O. H., a od 1. 12. 2006 do 31. 8. 2007 nepřispíval na výživu své dcery T. H., která se v té době připravovala na budoucí povolání, a to přesto, že vyživovací povinnost mu ukládá zákon o rodině a rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 40 P 35/95, ze dne 28. 6. 2004 je zavázán přispívat na výživu syna měsíčně částkou 2.500,- Kč a rovněž byl zavázán přispívat částkou 2.500,- Kč na výživu dcery, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky O. H. – V. H. a k rukám dcery T. H., která v uvedeném období již dosáhla 18-ti roků a za uvedené období tak na výživném dluží k rukám V. H. částku 37.500,- Kč a k rukám T. H. částku 22.500,- Kč. Za tento trestný čin jej podle §231 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. 4 To 406/2008, podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s odůvodněním, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že v jeho případě došlo k pochybení poštovního úřadu, který dne 21. 11. 2008 uložil zásilku a na výzvě k jejímu vyzvednutí nevyznačil do kolika dnů je třeba zásilku vyzvednout. Uvedl pouze, že zásilku lze vyzvednout do 1. 12. 2008, což obviněný k tomuto datu učinil, nicméně mu bylo oznámeno, že zásilka byla již vrácena zpět na Krajský soud v Brně. Neprodleně proto zaslal doporučeným dopisem ze dne 2. 12. 2008 žádost o zpětné doručení zásilky. Soud však již dne 2. 12. 2008 rozhodl v jeho nepřítomnosti, čímž dle názoru obviněného došlo k pochybení odvolacího soudu, který jednal, ačkoli mu byla zásilka vrácena jako nedoručená.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný s tím, že v případě jeho přítomnosti při odvolacím řízení by doložil soudu, že se bezezbytku vypořádal se svojí povinností plnění výživného, neboť k datu odvolacího jednání svůj dluh na výživném uhradil. Uvedl též, že si je vědom, že v jeho případě nelze použít ustanovení §214 tr. zák., neboť povinnost platit výživné nebyla splněna před rozhodnutím soudu prvního stupně, nicméně zdůrazňuje, že neplacení výživného nebylo úmyslné, ale toliko způsobené nezajištěním pracovního místa na trhu práce.
Ze shora uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. 4 To 406/2008, a to jak výrok o vině, tak i výrok o trestu, a to v plném rozsahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. 4 To 406/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Dovolací argumentaci, kterou obviněný uplatnil ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je třeba považovat za právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. („v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává“) vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu předloženého trestního spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u jednání odvolacího soudu podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány, vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Nejvyšší soud z předloženého spisu zjistil, že v posuzované trestní věci odvolací soud nařídil veřejné zasedání o podaném odvolání obviněného na 2. 12. 2008, přitom vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání (z předkládací zprávy založené na č. l. 72 spisu je zřejmý pokyn k použití vzoru 7 - vyrozumění o veřejném zasedání podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. dubna 2004, č. j. 20/2004-Org., o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) bylo obviněnému doručeno s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. Vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo obviněnému doručováno na adresu B., D., kterou obviněný v přípravném řízení uvedl jako adresu pro účely doručování (viz protokol o výslechu obviněného na č. l. 8 spisu), ovšem vzhledem k tomu, že obviněný nebyl zastižen, byla předmětná zásilka uložena na příslušném poštovním úřadu a posléze, když si ji obviněný ve stanovené lhůtě nevyzvedl, byla zaslána zpět odvolacímu soudu (viz doručenka na č. l. 73 spisu). Nutno dodat, že v předmětném spisovém materiálu není založen žádný přípis obviněného či záznam o jeho sdělení, kterým by soudu oznámil změnu adresy pro účely doručování jeho osobě. Z protokolu o veřejném zasedání, jež se konalo dne 2. 12. 2008 (založen na č. l. 74 spisu), pak vyplývá, že obviněný se k tomuto jednání nedostavil, že soud druhého stupně vyhlásil usnesení v tom smyslu, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, a posléze rozsudkem rozhodl o odvolání obviněného.
Nejvyšší soud k tomu dále připomíná, že o způsobu vyrozumění zákon nic bližšího nestanoví. Vyrozumění bude zpravidla písemné s uvedením termínu veřejného zasedání, místa a předmětu jednání a popřípadě s poučením o právech vyrozumívané osoby. Z obsahu doručenky na č. l. 73 spisu se podává, že vyrozumění o veřejném zasedání bylo obviněnému doručováno zásilkou na adresu jím uvedenou jako adresou určenou pro doručování, a to s poznámkou „uložit jen 3 dny“. Z daného vyplývá, že vyrozumění o veřejném zasedání nebylo obviněnému doručováno do vlastních rukou, ale toliko obyčejnou poštovní zásilkou, tedy nepřichází zde v úvahu ustanovení §64 tr. ř. vztahující se na doručování do vlastních rukou, ale ustanovení §63 odst. 1 tr. ř., které říká, že „nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení“.
Dle §46 odst. 3 občanského soudního řádu, se písemnost, která nemá být doručena do vlastních rukou doručí „vhodné fyzické osobě bydlící, působící nebo zaměstnané na témže místě nebo v jeho okolí, která adresáta zná a souhlasí s tím, že mu písemnost odevzdá; není-li možno ani takto doručit, písemnost uloží. Bez předchozího pokusu o doručení písemnosti na adresu uvedenou v odstavci 1 lze písemnost uložit, jestliže o to fyzická osoba předem písemně požádá doručující orgán a jestliže podpis na žádosti byl úředně ověřen“. Podle ustanovení odst. 6 §46 občanského soudního řádu, „byla-li písemnost doručována na adrese, která je vedena podle zvláštního právního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby, nebo na adrese, kterou fyzická osoba sdělila soudu a požádala o doručování na ni, anebo na adrese, kterou fyzická osoba jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže fyzická osoba soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení“.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyl-li adresát zásilky zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. V daném případě byla zásilka uložena dne 21. 11. 2008 a dne 24. 11. 2008 (tj. po uplynutí třídenní lhůty pro její vyzvednutí) zaslána zpět Krajskému soudu v Brně, kam dle razítka podatelny došla dne 26. 11. 2008. Obviněný uvedl, že na výzvě k vyzvednutí zásilky bylo nesprávně uvedeno, že poštovní zásilka bude vrácena odesílateli, nebude-li vyzvednuta nejpozději dne 1. 12. 2008, tedy v den, kdy se obviněný k jejímu vyzvednutí dostavil. Ačkoliv je nepochybné, že v daném případě došlo ze strany poštovního úřadu k chybnému vyznačení dne, do kdy je možno si zásilku vyzvednout, a je doloženo, že obviněný neprodleně zažádal o nové doručení zásilky (č. l. 77), tato vada nemůže pozměnit závěr, že vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání obviněného dne 2. 12. 2008 bylo obviněnému doručeno podle §63 odst. 1 tr. ř., resp. §46 odst. 6 občanského soudního řádu, fikcí, neboť za situace, kdy odvolací soud obviněnému toto vyrozumění doručoval na adresu, kterou sám obviněný pro účely doručování jeho osobě označil a kdy soudu žádnou změnu této adresy neohlásil, je skutečnost, že se obviněný v době doručování předmětné zásilky zdržoval mimo své bydliště a že na výzvě k vyzvednutí zásilky bylo nesprávně vyznačeno datum, do kdy je možno si předmětnou zásilku vyzvednou, irelevantní.
Není proto možno odvolacímu soudu vytýkat, jestliže konal veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti. Za popsaného stavu totiž nelze dovodit porušení nejen příslušných ustanovení trestního řádu, ale ani čl. 38 odst. 2 Listiny.
K tomu je namístě dodat, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh obviněnému. Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.
Se zřetelem k těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolacím námitkám obviněného vztaženým k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze přiznat žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje s tím, že v případě jeho přítomnosti při odvolacím řízení by byl s to doložit soudu, že se s povinností platit výživné bezezbytku vypořádal (ačkoliv si je vědom, že v daném případě nepřichází v úvahu použití ustanovení §214 tr. ř. o účinné lítosti) a že neplacení výživného nebylo úmyslné, ale toliko důsledkem nezajištění pracovního místa na trhu práce, tedy namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. ř.
Trestného činu zanedbání povinné výživy se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 94/1963, o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon o rodině“) a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona. Vyživovací povinnost rodičů k dětem tak není založena rozhodnutím soudu, zpravidla se tedy nevyžaduje její předchozí určení soudem, neboť vyplývá přímo ze zákona a trvá po celou dobu, po kterou děti nejsou schopny se samy živit. Znak ,,zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného“ v ustanovení §213 odst. 1 tr. zák. je tzv. normativním znakem skutkové podstaty. Právní omyl týkající se takového znaku se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu.
Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Povinnost rodičů vyživovat své děti upravuje ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině tak, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Ustanovení §85 odst. 3 zákona o rodině stanoví, že při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zákona o rodině. V tomto ustanovení jsou obsažena hlediska pro určení výše výživného (odůvodněné potřeby oprávněné osoby, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného), což má zásadní význam i při rozhodování o odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy. Soud totiž při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného.
Po subjektivní stránce lze tento trestný čin spáchat úmyslně i z nedbalosti. O trestný čin podle §213 tr. zák. může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové povinnosti, které je soustavné a trvá po delší dobu. Zpravidla by mělo jít o dobu šesti měsíců, i když není vyloučeno, že v závislosti na okolnostech případu budou znaky tohoto trestného činu naplněny i při době kratší, která by se však době šesti měsíců měla blížit (srov. č. 49/1992 Sb. rozh. tr.). V řízení o trestném činu zanedbání povinností výživy podle §213 tr. zák. není soud vázán časovými údaji uvedenými v obžalobě ohledně doby, po kterou obviněný neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost, ale při zachování totožnosti skutku je vzhledem k ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. konečnou časovou mezí doby jeho páchání okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému.
Předpokladem trestnosti tedy je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Při rozhodování o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. soud posuzuje samostatně a jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. rozsah vyživovací povinnosti a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (srov. rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.). Soud musí také nezávisle na občanskoprávním rozhodnutí řešit otázku, zda vyživovací povinnost nezanikla, zejména v důsledku toho, že oprávněná osoba je sama schopna se živit (§85 odst. 1 zák. o rodině). Za rozhodující je třeba přitom považovat, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem má dítě skutečně možnost se samo živit (srov. č. 10/1977 Sb. rozh. tr.). Je namístě připomenout, že podle §96 odst. 2 zák. o rodině výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Dluh pachatele trestného činu podle §213 tr. zák. spočívající v nezaplaceném výživném, není dluhem ze škody způsobené trestným činem, nýbrž dluhem z nesplnění zákonné povinnosti, jejíž porušení je samo trestným činem, nikoli jako u škody následkem trestného jednání. Z tohoto důvodu nepřichází v úvahu uplatnit dlužné výživné podle §43 odst. 2 (nyní odst. 3) tr. ř. v trestním řízení (č. IV/1968 Sb. rozh. tr.).
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného, spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich, že v období od 1. 12. 2006 do 10. 3. 2008 obviněný M. H. neplnil vyživovací povinnost ke svému nezletilému synovi O., a od 1. 12. 2006 do 31. 8. 2007 nepřispíval na výživu své zletilé dcery T., a to ve výši 2.500,- Kč měsíčně na každého z nich, ačkoliv mu tato vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně mimo jiné poukázal na svědeckou výpověď V. H., ze které zjistil, že v předmětném období obviněný na výživném nic nezaplatil. Pokud jde o starostlivost o děti, syn O. i dcera T. ve svědeckých výpovědích shodně uvedli, že obviněný výživné neplatí a neprojevuje zájem se s nimi stýkat. S obviněným se nevídají, syn uvedl, že se s otcem viděl naposledy asi před třemi měsíci u babičky, matky obviněného, dcera vypověděla, že s otcem se viděla naposledy asi před třemi roky.
Soud prvního stupně provedeným dokazováním taktéž zjistil, že obviněný není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce B.-m. a ani není zabezpečován dávkami sociální péče v hmotné nouzi, ačkoliv dle sdělení Úřadu práce B.-m. měl obviněný možnost získání zaměstnání a dosažení takové mzdy, ze které by byl schopen platit výživné ve stanovené výši. V otázce možnostech a schopnostech obviněného platit v předmětném období výživné ve stanovené výši 2.500,- Kč na každé z dětí tak dospěl k závěru, že uvedená výše výživného byla v možnostech a schopnostech obviněného, který však tuto vyživovací povinnost neplnil poměrně dlouhou dobu a neprojevil ani sebemenší snahu uhradit na výživném alespoň část. S těmito závěry se plně ztotožnil také soud odvolací.
Nezájem obviněného získat práci prostřednictvím úřadu práce a následné neplnění vyživovací povinnosti soud prvního stupně posoudil jako úmyslné jednání. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že obviněný jednal úmyslně, vycházel i odvolací soud, označil je za správné a ani dovolací soud nemá důvod tento právní závěr zpochybnit. Jak již bylo výše uvedeno, vyživovací povinnost rodičů vůči dětem vyplývá ze zákona o rodině, její výše pak byla obviněnému určena rozhodnutím soudu a je tedy zřejmé, že obviněný o této své povinnosti vůči svým dětem věděl a úmyslně ji neplnil. Obviněný sám při svém výslechu v přípravném řízení dne 10. 3. 2008 uvedl, že si je své vyživovací povinnosti vůči svým dětem vědom. Je nutno též zdůraznit skutečnost, že obviněný byl pro nesplnění vyživovací povinnosti opakovaně stíhán, když byl pravomocně odsouzen pro totožný trestný čin, kterého se dopustil vůči stejným oprávněným v období od ledna do listopadu 2006.
Zákonnou vyživovací povinnost k dětem mají oba rodiče, tedy vedle matky také obviněný jako otec dětí. Plnění výživného spočívá v poskytování pravidelně se opakujících peněžních dávek. Může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení a zabezpečování osobní péče o osobu oprávněného a o společnou domácnost), pokud jsou jimi zajištěny a včas kryty všechny odůvodněné potřeby dítěte (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 114/2001). Za ty je nutné ve smyslu §96 odst. 1, věty první, zákona o rodině považovat potřeby obvyklé (pravidelně se vyskytující) i nahodilé (vyskytující se např. o letních či zimních prázdninách). Účelem výživného je uhrazování všech běžných potřeb oprávněného, které jsou prospěšné pro jeho všestranný vývoj. Na základě těchto kritérií je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny jeho potřeby spojené s jeho řádným vývojem zdravotním, sociálním, výchovným a kulturním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1324/2006). Hrazení výživného je tak jednou ze základních rodičovských povinností a za situace, kdy se obviněný žádným jiným způsobem nepodílí na výchově dcery a syna, jde i o povinnost jedinou. Obviněný výživné nehradil po značně dlouhou dobu, kdy výše jeho dluhu dosáhla poměrně vysoké částky. Matka dětí tak zajišťuje výchovu a výživu dětí prakticky sama. Pouze nad rámec dovolání je nutno podotknout, že pokud by obviněný neplněním vyživovací povinnosti vydal oprávněné nebezpečí nouze, bylo by nutno o takové okolnosti v daném případě uvažovat jako o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §213 odst. 3 tr. zák.
K námitce obviněného, že se „bezezbytku vypořádal se svojí povinností plnění výživného“, neboť ke dni jednání odvolacího soudu svůj dluh na výživném zcela uhradil, Nejvyšší soud podotýká, že možné uplatnění ustanovení §214 tr. zák. o účinné lítosti nelze v daném případě použít, jak také správně obviněný v podaném dovolání uvedl, jelikož základní podmínkou je, že pachatel dodatečně splní svou vyživovací povinnost v celém rozsahu a ke splnění této povinnosti dojde dříve, než soud prvního stupně začne vyhlašovat rozsudek. Jakékoli pozdější splnění vyživovací povinnosti je tak nadále bezpředmětné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že čin obviněného byl správně právně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a správně bylo shledáno zavinění ve formě úmyslu. Námitky obviněného v tomto směru nemohou obstát, neboť jsou zjevně neopodstatněné.
Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. zda v jeho případě čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Jednání obviněného je nebezpečné pro společnost, neboť úmyslně porušilo zájem chráněný trestním zákonem, kterým je zákonem uložená povinnost rodiče vyživovat své děti, jež v daném případě nebyla plněna po delší dobu. Rovněž nelze přehlédnout, že za stejný trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. byl obviněný M. H. odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 11 T 20/2006, k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců (č. l. 34 až 35 spisu), a rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 92 T 1/2007, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře třistapadesát hodin. Skutečnosti, které by stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost snižovaly do té míry, aby ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. nešlo o trestný čin, soudy obou stupňů důvodně neshledaly a z provedeného dokazování ani nevyplývají.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata