ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.527.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 527/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2009 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 8 To 166/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 1 T 6/2008, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 30. 1. 2008 v době mezi 01.10 hod. – 01.30 hod. v P., v Č. ulici před domem vyprovokoval konflikt s poškozeným M. M., který spal ve svém vozidle zde zaparkovaném, tov. zn. VW Transporter, hrubě mu nadával, což vyústilo ve vzájemnou fyzickou potyčku, při které poškozený na svoji obranu proti útočícímu obžalovanému použil dva teleskopické obušky a zasadil mu jimi nejméně dvě rány, po nichž obžalovaný upadl, bezprostředně poté obžalovaný poškozeného v úmyslu usmrtit jej třikrát bodnul nožem zn. Schrade+Irland s čepelí dlouhou 8 cm a způsobil mu tři bodné rány, a to nad pravou lopatkou, na přední ploše pravého stehna a bodnou ránu vpředu na hrudníku v dolní třetině, s dučejí protínající chrupavčité připojení 7. žebra, osrdečníkový vak a pravou komoru srdeční, v místě ostré hrany s průnikem do dutiny pravé srdeční komory, do přední plochy dolního laloku levé plíce do poplicnice, přičemž v důsledku této rány došlo k zakrvácení dutiny hrudní a osrdečníkového vaku, což vedlo ke smrti poškozeného, kterou nebylo možno odvrátit ani vhodnou a včasnou lékařskou pomocí“. Za uvedený trestný čin byl podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to zavíracího nože zn. Schrade+Irland s čepelí dlouhou 8 cm.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008 podal obviněný odvolání. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 8 To 166/2008, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného M. P. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., přestože dle obviněného o trestný čin nešlo, neboť jednal v nutné obraně ve shodě s §13 tr. zák., a že závěry nalézacího i odvolacího soudu o úmyslném zavinění vraždy jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, k nimž tyto soudy došly. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak spatřoval ve skutečnosti, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle §256 tr. ř. zamítl odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, přestože napadený rozsudek Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého dovolání obviněný namítl, že podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Od počátku trestního řízení uvádí, že se při incidentu pouze bránil intenzivnímu a trvajícímu úroku ze strany poškozeného, který jej napadl údery teleskopickými obušky směřujícími na hlavu. Po druhé ráně směřující do horní části hlavy upadl na zem a dostal strach o svůj život, proto, když vstával ze země, vytáhl nůž a snažil se poškozeného dostat dál od sebe, přičemž mu zřejmě způsobil bodná zranění popsaná ve výroku rozsudku. Má za to, že útok poškozeného proti jeho osobě je prokázán jak objektivně zjištěnými zraněními, tak i videozáznamy z bezpečnostních kamer, které však v žádném případě neodůvodňují závěry, které z nich nalézací a odvolací soud učinily. Obviněný brojí proti odmítnutí jeho obhajoby o nutné obraně s tím, že pokud jde o tzv. vyprovokovaný útok, pak i kdyby připustil, že incident vyvolal, nelze reakci poškozeného, který jej napadl teleskopickými obušky, považovat za přiměřenou obranu poškozeného proti neozbrojenému iniciátorovi konfliktu. Dodává, že stávající judikatura nevylučuje možnost kvalifikovat jako nutnou obranu ani tzv. „vyprovokovaný“ útok, který obránce zavinil. Obviněný dále uvádí, že pokud jde o argumentaci, že poškozený na obviněného po sražení na zem neútočil, tato nemá oporu v provedených důkazech a odmítá soudem provedené vyhodnocení záznamů z bezpečnostních kamer, maje za to, že soudem popisované skutečnosti z těchto záznamů nevyplývají, neboť s ohledem na nízkou kvalitu obrazu nelze kromě úvodu, kdy jej poškozený srazil na zem, další průběh událostí zřetelně rozpoznat. Obviněný dále popsal, jak celou situaci tehdy vnímal on, především zdůraznil, že se strachoval o svůj život, Vrchní soud v Praze bagatelizoval újmu, která mu hrozila, a především že jednal v nutné obraně. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok odrazila, tedy musí být silnější než útok, proto se obviněný domnívá, že použití nože s 8 cm čepelí není zjevně nepřiměřené ke kovové tyči v délce 70 cm, kterou měl v držení poškozený, jenž navíc ovládal bojová umění. Obviněný má za to, že závěry soudů obou stupňů o úmyslném zavinění vraždy jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, jelikož oba soudy pro své závěry o minimálně nepřímém vražedném úmyslu nemají žádný přímý důkaz a tyto závěry dovozují toliko z důkazů nepřímých, a to z charakteru nože, z intenzity útoku vedeného tímto nožem, jakož i z předpokladu, že si obviněný uvědomoval, že může svým konáním způsobit smrtelná zranění. Tyto závěry o vražedném úmyslu obviněný odmítá jako neodůvodněné spekulace a proto namítá použití právní kvalifikace trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. jako zcela chybnou, minimálně pro nedostatek subjektivní stránky. Na závěr obviněný vytýká soudům, že se nezabývaly obviněným uvedenou možností dané jednání kvalifikovat pro případ, že by jeho jednání bylo posouzeno jako překročení mezí nutné obrany, jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák, tedy s nedbalostním následkem smrti.
Obviněný z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodnutí soudů obou stupňů podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a věc vrátil podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Současně ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. požádal o odklad či přerušení výkonu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 1 T 6/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 8 To 166/2008.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že ačkoli je dovolání podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ústřední námitkou obviněného je, že jednal v nutné obraně, ve skutečnosti podstatná část námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Státní zástupce neshledal po přezkoumání žádné obviněným namítané extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními. Ačkoli námitku obviněného o tom, že ačkoli obviněný vyprovokoval incident, poškozený se stal poté sám útočníkem, jelikož obviněného napadl teleskopickými obušky a obviněný proti němu jednal za použití nože v nutné obraně, zhodnotil jako relevantní, úvahu obviněného o nezbytnosti vyšší účinnosti obrany proti útoku neshledal v konkrétních souvislostech případu správnou. Pokud musí být obrana účinnější než útok, je s ohledem na nepatrná zranění obviněného nepochybné, že poškozený se bránil toliko takovou intenzitou, která byla k odražení útoku nezbytná, aniž by přitom byl útočník, tedy obviněný, významněji zraněn. Jednání poškozeného tedy bylo nutnou obranou podle §13 tr. zák. a jejím uplatněním se poškozený nestal útočníkem. Přímým důkazem vražedného úmyslu je toliko doznání pachatele a při absenci takového doznání je třeba vražedný úmysl dovodit na základě nepřímých důkazů, což soud dle státního zástupce učinil a výsledky dle něho lze akceptovat jako správné. K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že s ohledem na neopodstatněnost námitek ve vztahu k předchozímu řízení, je tento dovolací důvod též neopodstatněným.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky (týkající se výroku o vině) směřují převážně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (především namítá, že argumentace, že poškozený na něho po sražení na zem neútočil, nemá oporu v provedených důkazech, že ze soudem provedeného vyhodnocení záznamu bezpečnostních kamer rozhodně nevyplývají soudem popisované skutečnosti, které vedou k závěru, že obviněný chtěl poškozeného zbavit života, a závěry soudu o úmyslu odmítá jako neodůvodněné spekulace, které nejsou skutkově podložené). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže by tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak by soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku obviněného, že jednal v nutné obraně, aby odvrátil hrozící útok na jeho život, resp. že obviněný relevantně namítá, že ačkoliv nalézací soud učinil skutková zjištění, že to byl obviněný, kdo vyprovokoval celý incident, v situaci, kdy byl obviněný při tomto konfliktu dosud neozbrojen a poškozený měl dva teleskopické obušky, kterými jej následně napadl, stal se poškozený sám útočníkem a obviněný proti němu jednal za použití nože v nutné obraně, tedy v souladu s §13 tr. zák. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena touto namítanou právní vadou a shledal, že tomu tak není.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
V návaznosti na výše rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný nacházející se ve stavu silné podnapilosti nejdříve poškozeného vzbudil tím, že kopal do karoserie vozidla, ve kterém poškozený spal, a hlasitě mu vulgárně nadával, čímž přiměl poškozeného k vystoupení z vozu, Městský soud v Praze nepochybil, označil-li obviněného za iniciátora konfliktu. Poškozenému se musel jevit jako nebezpečný útočník a bylo zcela v mezích nutné obrany, jestliže jej poškozený srazil k zemi za použití teleskopických obušků, které, jak nutno poznamenat, podle charakteru povrchových zranění nalezených na těle obviněného, zjevně nebyly použity s nepřiměřenou intenzitou, ale byly použity s rozmyslem, čemuž odpovídá i skutečnost, že poškozený po pádu obviněného na zem zůstal stát a neučinil vůči obviněnému, který ležel na zemi, žádný další výpad. Pokud bezprostředně poté, co se zvedl ze země, obviněný vytáhl nůž a poškozeného třikrát bodnul, nejednalo se o odvrácení přímo hrozícího útoku, tedy nešlo o nutnou obranu, ale naopak tímto jednáním obviněný bezpochyby naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
V neposlední řadě je třeba přisvědčit též závěrům odvolacího soudu v tom smyslu, že i při akceptaci tvrzení obviněného, že byl napaden poškozeným, a to dvěma teleskopickými obušky, kterými mu poškozený zasadil nejméně dvě rány, po nichž obviněný upadl, není možné jednání obviněného posoudit jako nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zák. (resp. ani jako exces z nutné obrany), jelikož obviněný jednal tak, jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti je třeba upozornit na skutečnost, že poškozený jednal v nutné obraně, tedy přiměřeně hrozícímu útoku, a ve chvíli, kdy jej odvrátil, neučinil vůči obžalovanému žádný další výpad. Naproti tomu obviněný měl možnost celý konflikt ukončit ve chvíli, kdy ležel na zemi, a poškozený stál od něho dostatečně daleko a nečinil žádné další útoky a ani pokusy o ně, tedy měl možnost dát najevo, že v konfliktu nechce pokračovat. Obviněný však namísto toho vytáhl nůž a bezprostředně poté, co se zvedl ze země, poškozeného tímto nožem bez jakéhokoliv varování třikrát bodnul, tedy až v situaci, kdy ze strany poškozeného již žádný útok netrval a ani žádný útok nehrozil. K námitce obviněného o nutné obraně je třeba též podotknout, že nutná obrana proti nutné obraně není přípustná (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek š. 9/1980).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Je tak třeba přisvědčit státnímu zástupci, že úvahu obviněného o nezbytnosti vyšší účinnosti obrany proti útoku nelze v konkrétních souvislostech případu shledat správnou. Pokud musí být obrana účinnější než útok, je s ohledem na nepatrná zranění obviněného nepochybné, že poškozený se bránil toliko takovou intenzitou, která byla k odražení útoku nezbytná, aniž by přitom byl útočník, tedy obviněný, významněji zraněn.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně poznamenat následující.
Trestného činu vraždy se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a)chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b)věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.
To znamená, že úmysl přímý je dán tehdy, jestliže pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt. Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu srov. například rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Obviněný bez bližšího rozvedení uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval v převážné části námitky uvedené v odvolání obviněného za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2009
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata