ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.531.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 531/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. srpna 2009 o dovolání obviněného Ing. K. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 7 To 389/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 267/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 1 T 267/2007, byl obviněný Ing. K. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „dne 25. 2. 2003 v P. v době, kdy již věděl, že celý objem zboží nebude dodán najednou, simuloval v úmyslu nezaplatit za dodané zboží, jako jednatel společnosti E.D., s. r. o., se sídlem P., S., jejím jménem uzavření kupní smlouvy se Z. d. V. Č., se sídlem Č., L., jejímž předmětem bylo dodání 50 tun máku setého v 1. jakosti, přičemž dne 15. 4. 2003 společně s dalším jednatelem a současně svým synem A. R., na základě této smlouvy odebral v Ch., okres D., 32,28 tun máku setého, které byly k dispozici v první jakosti, odebrané zboží téhož dne prodal společnosti G. spol. s r. o., vystavené faktury č. 23/2003 a č. 10016 na částky 705.600,- Kč a 243.432,- Kč včetně DPH v době splatnosti do 28. 4. 2003 neuhradil, přestože společnost E.D. s. r. o. kupní cenu ve výši 1.000.000,- Kč obdržela 15. 4. 2003 a následně bezdůvodně spolu s A. R. odmítal převzít zbylou část zboží s poukazem na jeho špatnou kvalitu, ačkoli Z. V. Č. dne 19. 6. 2003 předložilo analýzu akreditované společnosti o tom, že dodávaný mák je první jakosti, a vyzval jednatele společnosti E.D. s. r. o. k odběru zbylého množství máku, přesto s odvoláním na nedodání zbylé části máku dle smlouvy nezaplatil ani částečnou dodávku a neustále poukazoval na nesplnění povinnosti ze strany Z. V. Č., čímž způsobil Z. V. Č., se sídlem Č., L., škodu ve výši 949.032,- Kč“, tedy ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem značnou škodu. Za to byl obviněný Ing. K. R. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a nad obviněným byl vysloven dohled. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu obchodních společností a družstev za účelem podnikání na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby zaplatil Z. V. Č., se sídlem Č., L., částku 949.032,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 1 T 267/2007 podal obviněný Ing. K. R. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 7 To 389/2008, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného Ing. K. R. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení provedených důkazů, a současně že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V odůvodnění svého dovolání obviněný napadl usnesení odvolacího soudu co do jeho odůvodnění s tím, že se odvolací soud toliko omezil na obecné konstatování správnosti závěrů soudu prvního stupně, aniž by vyložil proč a v čem jsou odvolací námitky chybné či nedůvodné, čímž se usnesení jeví zcela nesrozumitelné. Namítl, že k odvolacím námitkám není v písemném vyhotovení usnesení odvolacího soudu žádná konkrétní reflexe a obsah odůvodnění napadeného usnesení se jeví jako všeobecné odůvodnění, které lze aplikovat na neurčitý počet jiných případů tam, kde soud nevyhoví odvolání. Uvádí, že v trestním řízení je třeba při posuzování subjektivní stránky trestného činu vzít v úvahu obsah smlouvy z pohledu práva obchodního, kdy chování stran je podřazeno smluvní volnosti vyjádřené v obsahu smlouvy a dalším okolnostem, a vytýká soudům, že obsah smlouvy vůbec nebyl zkoumán, a pokud by byla smlouva simulována, jednalo by se o absolutně neplatný právní úkon, který strany nezavazuje, čímž by neobstála argumentace uvedená v obžalobě, která stojí na principu smlouvy a smluvního vztahu.
Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že konstrukce trestného činu podvodu je postavena na základním a chybném dogmatu, že od počátku věděl, že celý objem zboží nebude dodán najednou, tedy vytýká soudu prvního stupně, že neprokázal, že by od počátku jednal v úmyslu za dodané zboží nezaplatit, resp. zboží v plné výši nepřevzít. Z tohoto důvodu považuje konstrukci uvedenou ve skutkové větě za zavádějící, neboť z ní vyplývá, že právě proto, že věděl, že se nejedná o odběr zboží v plné výši, simuloval obchod (v další části dovolání však uvádí, že z kupní smlouvy vyplývá, že odběry máku budou postupné podle požadavku kupujícího, nikoliv, že se bude jednat o jednorázový odběr). K podpoře své argumentace odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), konkr. na usnesení ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1164/2005. Nabízí vlastní skutkovou verzi celého případu, ve které zpochybňuje tvrzení soudu o jednání v úmyslu i jednotlivé svědecké výpovědi (Ing. M. a především A. R., jehož výpověď detailně rozporuje). Dále vytýká soudu, že nepřipustil výslech J. V., účetní a sekretářky obviněného, čímž mu bylo znemožněno prolomit výpověď A. R. a další nepravdivé skutečnosti, a též svědkyně Ing. Z., daňové poradkyně, která měla prokázat, jakým způsobem bylo nakládáno s prostředky firmy, resp. objasnit pozici obviněného ve firmě a též svědka A. R. Soudu prvního stupně též vytýká, že nepřipustil ani důkaz zprávou ohledně výběru finančních prostředků z účtu firmy, přičemž ve svém odůvodnění neuvedl důvody, které jej vedly k nepřipuštění těchto navrhovaných důkazů. Nepřipuštěním těchto důkazních návrhů mu nebylo umožněno prokázat, že se nikterak neobohatil, ani cokoliv z tohoto obchodu získal, a přestože soud konstatoval, že se tak stalo údajným podvodem, v průběhu řízení toto nebylo žádným způsobem prokázáno. Dle jeho názoru nevzal soud v úvahu povahu vztahů v obchodních kruzích a klade mu za vinu skutečnosti, které nemohl ovlivnit ani předvídat, především pak proto, že zahraniční obchody vyřizoval A. R. a nikoli on, když navíc od listopadu 2003 za společnost nejednal, obchody nevedl, jelikož byl v nemocnici s mozkovou mrtvicí, a v době, kdy byl podán návrh na konkurz již nebyl jednatelem společnosti. Soudům obou stupňů obviněný vytýká, že se v rozhodnutí nezabývaly odůvodněním skutečností, jakým způsobem společnost Z. V. uvedl v omyl, resp. jakým způsobem simuloval uzavření kupní smlouvy. Ve výroku abstinuje v popisu skutku alespoň stručný popis způsobu, jakým bylo simulováno uzavření kupní smlouvy, tj. jak naplnil objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu, tedy jak měl uvést někoho v omyl.
Dne 23. 4. 2009 doplnil obviněný prostřednictvím faxového podání své dovolání (písemné vyhotovení došlo soudu prvního stupně dne 24. 4. 2009 – č. l. 310). V doplnění namítl závažnou chybu ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, maje za to, že skutková věta neodpovídá listinným důkazům ani skutkovým zjištěním, a následně rozepsal důvody, které jej vedly k tomuto závěru.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný Ing. K. R. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil, a to včetně předcházejícího řízení před soudem prvního stupně, a postupem podle §265l tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby v případě vrácení věci k soudu prvního stupně Nejvyšší soud nařídil podle §265l odst. 3 tr. ř., aby věc byla projednána soudem v jiném složení senátu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že doplnění dovolání ze dne 20. 4. 2009, které bylo Okresnímu soudu v Prostějově odesláno faxem dne 23. 4. 2009, za stavu, že běh lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. započal nejpozdějším datem doručení napadeného rozhodnutí, kterým bylo datum jeho doručení obviněnému dnem 20. 2. 2009, uplynula dovolací lhůta na jeho straně dne 20. 4. 2009. Jelikož však obviněný jeho prostřednictvím nezměnil původní směřování co do napadených výroků, které nezpochybnil jinými, než doposud použitými dovolacími důvody (viz NS ČR pod sp. zn. 6 Tdo 251/2003), pak nevybočil z rozsahu svého původního dovolání, a proto je možno k jeho doplněné dovolací argumentaci přihlížet, neboť za daného stavu věci splňuje podmínku přípustnosti.
Státní zástupkyně poté, co stručně připomněla rozhodnutí odvolacího soudu, uvedla, že část použité dovolací argumentace směřuje nepřípustným způsobem (§265a odst. 4 tr. ř.) proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, především proto, že námitky napadají způsob, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly jak s rozsahem provedeného dokazování, tak i se způsobem jeho vyhodnocení. Obviněný polemizuje s dílčími skutkovými zjištěními bez odpovídající návaznosti na právní závěry z nich plynoucí – námitky jsou tak ryze skutkové povahy a deklarovaným dovolacím důvodům neodpovídají. Z rámce přípustnosti vybočují i námitky, které ve svém důsledku vybízejí ke zvážení podmínek trestní odpovědnosti jeho syna A. R.
Státní zástupkyně dále uvedla, že námitku, že mu nebylo prokázáno, že by od počátku jednal v úmyslu za dodané zboží nezaplatit, tedy týkající se vnitřního rozporu výroku o vině, lze pod dovolací důvod podřadit, a přestože ji obviněný podepřel vlastním rozborem provedeného dokazování, tento nedostatek napravil v doplnění svého dovolání ze dne 20. 4. 2009, kde uvedl, že tzv. skutková věta neodpovídá ani listinným důkazům ani skutkovým zjištěním při posuzování subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, t.j. zavinění.
Státní zástupkyně uvedla, že skutkovým zjištěním nalézacího soudu, rozvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, je třeba se přiklonit. Dovolatelovo povědomí o neuskutečnění jednorázové dodávky nasmlouvaného máku, kdy coby jednatel uzavíral se Z. V. Č. kupní smlouvu, je zřejmé z jeho kompatibilního způsobu jednání jak se zástupcem uvedeného dodavatele, tak i se zástupcem dalšího kupujícího subjektu G., s.r.o. Obviněný tak s využitím nedůslednosti dodavatelské smluvní strany předstíral jinou, než skutečnou dohodu obchodních partnerů. K námitce týkající se vzniku splatnosti kupní ceny státní zástupkyně uvedla, že podle věty třetí čl. III kupní smlouvy ze dne 10. 2. 2003, byla kupní cena splatná do 14 dnů od vystavení faktury. Je tedy zřejmé, že obviněného platební povinnost nebyla vázána na dodávku celého dohodnutého množství zboží, a to ani za stavu, že by bylo možno vycházet ze znění čl. I. o závazku Z. V. Č. k dodání máku uvedené specifikace v množství 50 t. V daném směru je taktéž dostatečně vypovídající, že faktury poškozeného č. 29/2003 a 1116 byly vedeny v účetní evidenci jím zastupovaného odběratele jakožto „nezaplacené po lhůtě splatnosti“. Bez významu není ani odkaz nalézacího soudu na příjmy obchodní společnosti E.D., s.r.o., která nebyla schopna hradit své splatné závazky a návrh na prohlášení konkurzu na majetek firmy musel být pro nedostatek majetku zamítnut. Podmínky splatnosti kupní ceny dodaného množství máku tak byly obviněnému známy a zakotvení celkové dodávky 50 t máku do znění předmětné kupní smlouvy v době, kdy věděl, že taková dodávka nemůže být jednorázově a v termínu tam uvedeném uskutečněna, mělo sloužit pouze jako účelové zdůvodnění tvrzeného nedostatku nabytí splatnosti účtované kupní ceny, a to za stavu platební neschopnosti jím zastupovaného odběratele, jakož i jeho vysoké zadluženosti u dalších obchodních subjektů, vedoucí až k již konstatovanému postupu podle zákona o konkurzu a vyrovnání. K námitce zpochybňující odkaz nalézacího soudu na korespondenci mezi A. R. a Z. V. Č. státní zástupkyně uvedla, že sice vybočuje z jinak akceptovatelných úvah nalézacího soudu, kterými podepřel svůj právní závěr o podvodném záměru obviněného, nicméně nelze ji vytrhávat z kontextu, jelikož obstrukční způsob korespondence ohledně dodávky zbylého množství máku, vedené již výhradně druhým jednatelem E.D., s.r.o. A. R., nemůže zbavit obviněného odpovědnosti za splnění podmínek kupní smlouvy, ke kterému se svým podpisem zavázal. K výhradám týkajících se vlastnického práva podmíněného úplným zaplacením kupní ceny a zakotveným v čl. II. kupní smlouvy, pak státní zástupkyně uvedla, že i přes odlišný způsob vyhodnocení obsahu předmětné kupní smlouvy ze strany nalézacího soudu lze souhlasit s tím, že otázka případné výhrady vlastnického práva nemá vztah k subjektivní stránce jednání obviněného, kterážto byla naplněna již výše zdůrazněnými okolnostmi jeho jednání.
Z části státní zástupkyně přisvědčila námitce obviněného, že žádným způsobem nebylo prokázáno, že by se jakkoliv obohatil, a to s odpovídající připomínkou, že obohacením sebe nebo jiného je trestný čin podvodu dokonán. V této části trpí výrok o jeho vině vnitřní rozporností skutkové a právní věty o tom, jakým konkrétním způsobem došlo k obohacení – zda v rovině osobních majetkových poměrů obviněného či statutárního zástupce odběratelského obchodního subjektu, jelikož v popisu skutkové věty není zřetelně rozlišeno mezi takovouto konečnou motivací obviněného a jeho úmyslem, který za uvedených okolností jeho vědomého jednání mohl objektivně pokrýt pouze trestný následek obohacení jím zastupovaného obchodního subjektu a tedy obohacení jiného, a pokud nalézací soud uvedl, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe, tedy firmu E.D., s.r.o., obohatil, pak obě zákonné varianty způsobení trestného následku nepřípustně sloučil. Nicméně výše konstatovaná rozpornost právního závěru o povaze způsobeného trestného následku jednání obviněného a skutkových zjištění k němu se vztahujících, však v předmětném trestním řízení nemůže změnit podstatným způsobem jeho právní postavení z hlediska jinak akceptovatelného výroku o jeho vině a tudíž ani poznamenat okolnosti rozhodné pro ukládání trestu natolik, že by byla na místě úvaha o zmírnění jeho trestního postihu.
Vzhledem k těmto skutečnostem a dále též k tomu, že potřeba judikatorního řešení dané problematiky v předmětném případě aktuálně nenastala, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. K. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.).
Dále bylo třeba posoudit, zda obviněný podal předmětné dovolání včas. V souvislosti s posuzováním této otázky je na místě připomenout, že podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. V souladu s ustanovením §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
K běhu dovolací lhůty je třeba ještě poznamenat, že podle §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty.
Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátu obviněného dne 18. 12. 2008 (č. l. 272), obviněnému pak dne 20. 2. 2009 (č. l. 273). Obviněnému tedy počala běžet lhůta k podání dovolání od okamžiku tohoto doručení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž poslední den lhůty k podání dovolání (obviněného) tak připadl na den 20. 4. 2009 (pondělí). Dovolání bylo podáno nejprve prostřednictvím faxového podání dne 17. 2. 2009 (č. l. 278), písemné vyhotovení podepsané advokátem bylo soudu prvního stupně doručeno dne 19. 2. 2009 (č. l. 285), tedy ve lhůtě určené k podání dovolání. Následně bylo podané dovolání doplněno. Doplnění dovolání bylo datováno 20. 4. 2009, z kopie faxového podání však vyplývá, že bylo zasláno soudu prvního stupně dne 23. 4. 2009, a následujícího dne byl jeho originál doručen soudu prvního stupně (č. l. 310).
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že doplnění dovolání obviněného bylo podáno až po uplynutí lhůty pro podání (doplnění) dovolání stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. a že tato lhůta nebyla zachována ani za použití ustanovení §265e odst. 2, odst. 3 tr. ř. Navrácení zmeškané lhůty k podání dovolání přitom není podle §265e odst. 4 tr. ř. přípustné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů v řádně a včas podaném dovolání.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. K. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Co se týče výhrad dovolatele lze konstatovat, že v úvodní části dovolání tyto směřuje nepřípustným způsobem proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, případně proti formulaci usnesení o sdělení obvinění. Rovněž námitky brojící proti způsobu, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly jak s rozsahem provedeného dokazování, tak i se způsobem jeho vyhodnocení, případně, ve kterých polemizuje s dílčími skutkovými zjištěními bez odpovídající návaznosti na právní závěry z nich plynoucí (body V. až VIII.), deklarovaným dovolacím důvodům neodpovídají, neboť se jedná o námitky ryze skutkové povahy, kterými se v řízení o dovolání věcně zabývat nelze. Z tohoto rámce taktéž vybočují i námitky, které se netýkají popisu dovolateli přisouzeného skutku, jakožto jediného předmětu označeného trestního řízení, ale vybízejí ke zvážení podmínek trestní odpovědnosti u jeho syna A. R.
Na tomto místě je třeba uvést, že shora uváděné námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou doslova totožné s námitkami, které uplatnil v odvolání a jimiž se zabýval soud druhého stupně (i soud prvního stupně) a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. B., ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Jiná situace je v případě námitek uvedených pod bodem IV., kde kvalifikovaně namítl, že žádným způsobem nebylo prokázáno, že by se jakkoliv obohatil, a to s odpovídající připomínkou, že obohacením sebe nebo jiného je trestný čin podvodu dokonán.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně částky 500 000 Kč. Zákon v §89 odst. 12 věty první tr. zák. zakotvuje, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Pokud byl obviněný uznán vinným, že v postavení jednatele společnosti E.D., s.r.o. jednal přisouzeným způsobem v úmyslu nezaplatit za dodané zboží ke škodě dodavatelského obchodního subjektu Z. V. Č., pak takto uvedené skutkové okolnosti jeho jednání, vyjádřené v popisu tzv. skutkové věty, neodpovídají větě právní o vlastním obohacení. K takto vyjádřenému trestnému následku nemohlo dojít, neboť majetkový prospěch z dovolatelova klamavého jednání v postavení statutárního zástupce odběratelského obchodního subjektu objektivně mohl nastat pouze v majetkové sféře posledně jmenovaného právního subjektu, oddělené od roviny jeho osobních majetkových poměrů. Proto v daném případě došlo k naplnění znaku obohacení jiného.
V této části trpí výrok o jeho vině vnitřní rozporností skutkové a právní věty
o tom, jakým konkrétním způsobem došlo ze dvou zákonem nabízených variant k dokonání podvodného jednání. Přestože veškerá opatřená skutková zjištění vypovídají o tom, že dovolatel jako jednatel a z 50% podílník obchodního podílu s.r.o. E.D. nejednal tzv. sám za sebe v postavení fyzické osoby a že podvodným jednáním skrze tento podnikatelský subjekt sledoval v konečné fázi svého trestného záměru vlastní obohacení z okamžitého prodeje odebraného a neuhrazeného zboží, není v popisu skutkové věty zřetelně rozlišeno mezi takovou jeho konečnou motivací a jeho úmyslem, který za uvedených okolností jeho vědomého jednání mohl objektivně pokrýt pouze trestný následek obohacení jím zastupovaného obchodního subjektu a tedy obohacení jiného. Co se týká odpovídající části vyhodnocení uvedeného zákonného znaku na č.l. 7 zdola odůvodnění odsuzujícího rozsudku, je zřejmé, že pokud nalézací soud uvedl, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe, tedy firmu E.D., s.r.o., v níž je společníkem spolu s A. R. obohatil, pak obě zákonné varianty způsobení trestného následku nepřípustně sloučil.
Odvolací soud v rámci svého „všeobecného odůvodnění“ výsledků odvolací přezkumné činnosti takovou rozpornost výroku o dovolatelově vině nikterak nekomentoval a ani ji nenapravil tak, aby v uvedeném směru uvedl znění tzv. skutkové věty výroku o vině s větou právní do jejich vzájemného souladu.
V rámci nyní prováděného dovolacího přezkumu je však zapotřebí uvést, že výše konstatovaná rozpornost právního závěru o povaze způsobeného trestného následku dovolatelova jednání a skutkových zjištění k němu se vztahujících, však v předmětném trestním řízení nemůže změnit podstatným způsobem jeho právní postavení z hlediska jinak akceptovatelného výroku o jeho vině a tudíž ani poznamenat okolnosti rozhodné pro ukládání trestu natolik, že by byla na místě úvaha o zmírnění jeho trestního postihu.
Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo v jiných případech pochybnosti či větší obtíže, tzn. že potřeba judikatorního řešení dané problematiky v předmětném případě aktuálně nenastala.
Konečně pokud v dovolání (pod bodem III.) obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku s tím, že mu nebylo prokázáno, že by od počátku jednal v úmyslu za dodané zboží nezaplatit, opírá tuto námitku o vlastní rozbor provedeného dokazování. Výhrada, že nebylo prokázáno, že by od počátku jednal v úmyslu za dodané zboží nezaplatit, je sice otázkou právní, ovšem není uplatněna primárně, nýbrž teprve druhotně poté, co ji obviněný založil na svém vlastním tvrzení popisu průběhu děje neodpovídajícím zjištěnému a ve výroku soudů popsanému skutku. Takovéto argumenty na označený dovolací důvod nedopadají, neboť směřují nikoli do oblasti právní, ale do procesních pravidel podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Skutkovou povahu namítaného nedostatku zavinění obviněný následně napravil v doplnění svého dovolání ze dne 20. 4. 2009, kde (pod bodem II.) obecně uvedl, že tzv. skutková věta neodpovídá ani listinným důkazům ani skutkovým zjištěním při posuzování subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, t.j. zavinění. Na takto poněkud kvalifikovaněji vznesenou námitku sice navazují námitky dílem skutkové povahy (podobně jako při odůvodnění původního dovolání), tyto však v podstatě splněnou podmínku kvalifikovanosti již namítnutého vnitřního rozporu výroku o vině nikterak neoslabují.
Ve vztahu k tomuto doplnění předmětného dovolání však bylo nutno vyřešit otázku jeho přípustnosti.
Jak již bylo uvedeno shora námitky dovolatele, které ve svém včas podaném mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, z převážné části deklarovaným dovolacím důvodům neodpovídaly, neboť se jednalo o námitky ryze skutkové povahy, kterými se v řízení o dovolání věcně zabývat nelze. Jiná situace byla v případě námitek uvedených pod bodem IV., kdy kvalifikovaně namítl, že žádným způsobem nebylo prokázáno, že by se jakkoliv obohatil, a to s odpovídající připomínkou, že obohacením sebe nebo jiného je trestný čin podvodu dokonán. Jde o námitku právní povahy a dovolání obviněného tudíž odpovídá kritériím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem lze konstatovat, že dovolatel prostřednictvím doplnění svého dovolání nezměnil jeho původní směřování co do napadených výroků, které nezpochybnil jinými, než doposud použitými dovolacími důvody (viz NS ČR pod sp. zn. 6 Tdo 251/2003), a nevybočil tak z rozsahu svého původního dovolání, který lze podle §265f odst. 2 tr. ř. měnit jen po dobu plynutí lhůty k podání dovolání. Za takového stavu věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je možno k odvolatelově doplněné dovolací argumentaci přihlížet, neboť za daného stavu věci splňuje podmínku přípustnosti.
Pro úplnost je potřeba uvést, že pokud by dovolatel v řádně podaném dovolání uplatnil námitky, které by deklarovaným dovolacím důvodům neodpovídaly, což by znamenalo odmítnutí dovolání z důvodů uvedených v ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a teprve v doplněném dovolání by splnil kritéria deklarovaného dovolacího důvodu (taxativně vymezená v §265b tr. ř.) nebylo by možno k doplněné argumentaci přihlížet (§265f odst. 2 tr. ř.).
Pokud obviněný namítal, že ve skutkové větě vymezené okolnosti jeho jednání neodpovídají přijatému právnímu závěru o jeho zavinění, pak opatřená skutková zjištění v uvedeném duchu, blíže rozvedená v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, takový závěr rozhodně nepodporují. Naopak ke správnosti tam uvedených hodnotících úvah, splňujících parametry ust. §125 odst. 1 tr. ř. se lze pro jejich naprostý vnitřní soulad, logiku a přesvědčivost jen přiklonit.
Dovolatelovo povědomí o neuskutečnění jednorázové dodávky celého nasmlouvaného množství 50 t máku modrého setého již z doby, kdy v postavení jednatele odběratelské obchodní společnosti E.d., s.r.o. uzavíral se Z. V., Č. kupní smlouvu o tomto předmětu plnění, je zřejmé z jeho způsobu jednání jak se zástupcem uvedeného dodavatele Ing. V. M., tak i se zástupcem dalšího kupujícího subjektu G., s.r.o. Ing. J. K. Z výpovědi svědka M. vyplynulo, že informace o tom, že nebude dodáno celé nasmlouvané množství předmětné komodity, sice šla současně s odsouhlaseným návrhem kupní smlouvy, avšak doprovázeným logickým odůvodněním, že část máku již musela být vyskladněna a že k odběru zbývalo toliko množství 40 t, které podle výpovědi svědka K. měl s dovolatelem také osobně nasmlouváno, a to včetně jejich odběru dvěma kamiony o ložní kapacitě cca 24 t. Ostatně o tom, že zboží nebude odebráno naráz hovoří v podaném dovolání sám obviněný při výkladu kupní smlouvy.
Za daného stavu věci a tedy při rozporu v množství formálně smluvené dodávky máku oproti jejímu ústně dojednanému množství je zřejmé, že dovolatel s využitím nedůslednosti dodavatelské smluvní strany v uvedeném směru předstíral jinou, než skutečnou dohodu obchodních partnerů. Přitom takový závěr nelze vztáhnout na předmětné smluvní ujednání jakožto celek, jak je v popisu přisouzeného skutku nepřesně vyjádřeno, jinak by následně použitý odkaz na vznik splatnosti kupní ceny dodaného zboží postrádal při popisu skutkových okolností dovolatelova jednání svůj právní význam z hlediska posouzení jeho zavinění. Právě na takovéto simulaci části smluvního ujednání dovolatel zcela účelově postavil tvrzenou překážku úhrady kupní ceny za dodané množství máku, k níž se za dojednaných smluvních podmínek písemně zavázal, ačkoliv takový závazek neměl v úmyslu splnit.
Pokud nalézací soud v této souvislosti poukázal na znění čl. III. kupní smlouvy č. 009/03 ze dne 10. 2. 2003, pak tak z hlediska doby vzniku splatnosti kupní ceny odebraného množství máku učinil zcela důvodně, neboť podle věty třetí uvedeného smluvního ustanovení byla jeho kupní cena splatná do 14 dnů od vystavení faktury. Je tedy zřejmé, že dovolatelova platební povinnost nebyla vázána na dodávku celého dohodnutého množství zboží, a to ani za stavu, že by bylo - bez ohledu na výše uvedená svědectví dovolatelových obchodních partnerů - možno vycházet ze znění čl. I. o závazku Z. V. Č. k dodání máku uvedené specifikace v množství 50 t. Konečně také fakt, že faktury poškozeného dodavatele Z. V. Č. pod č. 29/2003 a 1116 byly bez ohledu na uskutečněný rozsah splnění předmětné kupní smlouvy v souladu s podmínkou nabytí jejich splatnosti v souladu se zněním čl. III. dovolatelem parafované kupní smlouvy vedeny v účetní evidenci jím zastupovaného odběratele jakožto „nezaplacené po lhůtě splatnosti“, je v uvedeném směru dostatečně vypovídající. Bez významu není ani ten odkaz nalézacího soudu, který se dotýká aktuálního stavu účtu dovolatelem zastupované obchodní společnosti E.D., s.r.o., která kromě hotovostního inkasa ve výši 1.000.000,- Kč za mák, prodaný firmě G., nedisponovala žádnými významnými příjmy. Navíc již delší dobu nebyla schopna hradit své splatné závazky (jak ostatně vypověděl jak dovolatel, tak i druhý její jednatel a společník A. R.), když stav jejího finančního propadu se také následně odrazil ve způsobu rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkurzu na její majetek.
Ve světle výše nastíněných skutečností je tedy možno konstatovat, že dovolatelem uplatněným námitkám, že ve skutkové větě vymezené okolnosti jeho jednání neodpovídají přijatému právnímu závěru o jeho zavinění, nelze přisvědčit.
Obviněný bez bližšího rozvedení uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jeho první alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V posuzované věci však bylo odvolání obviněného Ing. K. R. v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení odvolatele v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že byť napadené rozhodnutí trpí zmíněnou vadou, nelze dovozovat, že by odstranění rozporností skutkové a právní věty o tom, jakým konkrétním způsobem došlo ze dvou zákonem nabízených variant k dokonání podvodného jednání, mělo vliv na právní kvalifikaci skutku, stanovení druhu trestu a jeho výměry. Nejvyšší soud proto neshledal podmínky, jež by s ohledem na existenci výše uvedené vady odůvodňovaly uložení jiného druhu trestu nebo trestu v menší výměře, než se stalo rozsudkem soudu prvního stupně. Projednání dovolání by tedy nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.
Uvedený právní názor Nejvyššího soudu na kvalifikaci zjištěného skutku pak není po právní stránce zásadního významu, neboť jde o obvyklý výklad trestného činu podvodu.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata