ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.791.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 791/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2009 dovolání, které podal obviněný P. V., stíhaný jako uprchlý podle §320 tr. ř., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2009, sp. zn. 3 To 84/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 48 T 11/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 48 T 11/2008, byl obviněný P. V. uznán vinným trestným činem krácení daně a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, 2, 4 tr. zák., jehož se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v postavení jednatele a jediného společníka společnosti V. – A., s.r.o., se sídlem P., D. – a., a v postavení bývalého akcionáře společnosti M., a.s., se sídlem P., S., neboť nejméně do 20. 12. 1999 vlastnil z celkem 30 kusů akcií této společnosti, 21 kusů akcií vydaných na majitele, přičemž i po uvedeném datu vystupoval při jednáních s jinými osobami jako zástupce společnosti M., a. s., a za situace, kdy byl jedinou osobou oprávněnou disponovat s prostředky na účtech společnosti M., a. s., a to účtu, vedené u H. B. C. R., a. s., který byl oznámen Finančnímu úřadu pro P., se sídlem P., T., jako účet pro účely daňového řízení, dále na účtu, vedeného u Č., a. s., a do 13. 3. 2002 rovněž jedinou osobou oprávněnou disponovat s prostředky na účtu, vedené u K. b., a. s., se záměrem ve vztahu k bodu I. a II. výroku o vině zmíněného rozsudku Městského soudu v Praze neoprávněně vylákat plnění na odpočtu daně z přidané hodnoty a ve vztahu k bodu III. a IV. téhož výroku se záměrem neoprávněně zkrátit daň z přidané hodnoty vystavoval za společnost V. – A., s. r. o., faktury za plnění údajně poskytnutá společnosti M., a.s., jako odběrateli, ačkoli věděl, že plnění je fiktivní, neboť nebylo uskutečněno, a tyto faktury vystavoval s vědomím, že budou společností M., a. s., použity při registrování daně z přidané hodnoty u Finančního úřadu pro P., přičemž společnost M., a. s., na základě těchto obviněným vystavených faktur, konkrétně popsaných ve výroku o vině zmíněného rozsudku Městského soudu v Praze, prostřednictvím daňového poradce Ing. Z. Z., zastupujícího také nejméně od 16. 10. 2000 majoritního akcionáře, spol. s r. o. D. vlastnícího 21 kusů akcií společnosti M., a. s., uplatnila v daňovém řízení nároky, kterými se obviněný jednak pokusil vylákat nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty ve výši 1.310.869,- Kč a jednak zkrátil daň z přidané hodnoty o celkovou částku 7.480.170,- Kč.
Za tento trestný čin a sbíhající se trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců (5 a ½ roku), k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele obchodní společnosti, a to na dobu pěti let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 10.000,00 Kč se současným stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou týdnů podle §54 odst. 3 tr. zák. Rovněž podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 5 T 339/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 6 To 469/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2009, sp. zn. 3 To 84/2008, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného P. V. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu podal obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že „závěry orgánů činných v trestním řízení neodrážejí skutečný stav věci, jelikož v uvedeném jednání nelze spatřovat trestný čin, a to ani v případě, že by v důsledku dalších okolností byla zjištěna dodatečná či vyšší daňová povinnost na straně zúčastněných společností jako plátců DPH“. Obviněný uvedl, že existují rozdíly mezi řízením před správcem daně, které je založeno na inkvizičním principu, vychází ze zásady objektivní odpovědnosti a tudíž nezkoumá otázku zavinění, a řízením trestním, kde je klíčovou otázkou pro posouzení vzniku trestní odpovědnosti otázka zavinění, a to spolu s posouzením materiální stránky trestného činu. Obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, a na stanovisko civilního úseku soudu prvního stupně. Obviněný též poukazoval na závěry Ústavního soudu, především pak nález ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 603/99, a dále nález I. ÚS 677/03. Dle obviněného „není napadené rozhodnutí v souladu s rozhodovací praxí, neboť soudy obou stupňů fakticky převzaly závěry příslušného Finančního úřadu a stav jím zjištěné dokumentace, přičemž zjištěnou objektivní odpovědnost směřující k úhradě daňové povinnosti transformovaly bez dalších důkazů, a za nedostatečně zjištěného skutkového stavu“.
Obviněný dále poukázal na vady dokazování a neúplně zjištěný skutkový stav. Uvedl, že nebyly předloženy žádné důkazy, které by odůvodňovaly závěr soudů obou stupňů, že dané plnění bylo fiktivní. Byla opomenuta souvislost s dalším řízením vedeným Policií ČR, Útvar pro odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality SKPV, expozitura Ústí nad Labem. Obviněný navrhoval důkazy ke zjištění skutkového stavu, především výslech svědka Ing. F. B., a listinné důkazy. Rovněž požadoval doplnit dokazování kompletními spisy Finančního úřadu, neboť byl přesvědčen, že závěr odvolacího soudu, dle kterého neměl podávat daňová přiznání, nelze podložit žádnými důkazy, když daňová přiznání za uvedená zdaňovací období podána byla, byť opožděně. Těmto návrhům však nebylo ze strany soudu vyhověno. Námitky vznesl obviněný i proti způsobu, kterým byla zjišťována výše způsobené škody, a to s ohledem na výše tvrzenou skutečnost, že daňová přiznání podána byla, přičemž tato skutečnost nebyla zjištěna v důsledku nepřipojením dvou aktuálních spisů Finančního úřadu. Předmět plnění a jeho existence nebyly dle obviněného u řady faktur vůbec zjišťovány. Ze skutečnosti, že obviněný měl dispoziční právo k účtu společnosti M., a. s., dle jeho mínění nelze presumovat možnost ovlivňovat účetnictví společnosti. Navíc nebylo zjišťováno, které další osoby toto dispoziční oprávnění měly či jakou má tato skutečnost souvislost s předmětem obvinění. Z výše uvedených důvodů měl obviněný za to, že odvolací soud věc nesprávně hmotněprávně posoudil a rovněž nevzal v úvahu všechny předložené a navrhované důkazy, kdy jednou z příčin tohoto nesprávného hmotněprávního posouzení věci je neúplně zjištěný skutkový stav.
Obviněný též zpochybnil řádné doručení rozsudku odvolacího soudu, maje za to, že k řádnému doručení dojít nemohlo, když jeho právní zástupce, který jej zastupoval ve věci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, byl v té době dlouhodobě hospitalizován z důvodu úrazu při dopravní nehodě.
Ze shora uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2009, sp. zn. 3 To 84/2008, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně připomněl rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a zrekapituloval dovolací námitky obviněného, uvedl, že pokud jde o argumentaci obviněného, v jejímž rámci tvrdí údajnou nedostatečnost dokazování a především v rámci níž dovozuje jiný průběh skutkového děje, než jaký byl zjištěn soudy činnými dříve ve věci, tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem, a i s dovolacími údaji ostatními, byť neuplatněný. Dovolání coby mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody, proto se jím nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Předpokladem uplatnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, jejich hodnocení či vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy práva procesního. Státní zástupce uvedl, že v daném případě se neuplatní ani výjimka spočívající v existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění).
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (námitka, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny předložené a navrhované důkazy, kdy obviněný konkrétně poukazuje na soudem dle jeho mínění neučiněný a jím namítaný rozdíl mezi řízením před správcem daně a řízením trestním, zpochybňuje použití vysvětlení podaného Finančnímu úřadu jako důkazu v trestním řízení, zároveň soudu vytýká omezení přejímání dalších listin či vyjádření jako důkazu i pro účely trestního řízení a nepřipuštění jím navrhovaných důkazů - výslech svědka Ing. F. B. a dalších listin na podporu jím tvrzených skutečností, především pak doplnění dokazování kompletními spisy Finančního úřadu) a vadná skutková zjištění (která považuje za nesprávná a neúplná, s tím, že závěry orgánů činných v trestním řízení dle jeho mínění neodrážejí skutečný stav věci, konkr. se neztotožňuje se závěry soudů obou stupňů o tom, že se jednalo o fiktivní plnění, a že daňová přiznání za společnost V. – A., s. r. o., nebyla z jeho strany předána), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (především namítá, že daňová přiznání byla za společnost V. – A., s. r. o., podána, a to za celé období popsané v napadeném rozsudku a rozsudku prvního stupně, což by mělo za následek i jiné posouzení činnosti obviněného, s čímž souvisí i namítaný nesprávný způsob a určení výše škody, vytýká soudu opomenutí souvislosti s dalším řízení, z jehož spisu dle jeho mínění vyplývá, že obviněný sám zpracovával software a používal subdodávek ze strany dalších osob, mimo jiné odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Námitku, že ve skutkové větě popsané jednání není trestným činem, resp. že nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nicméně, ačkoli obviněný namítá, že ve skutkové větě uvedené jednání není trestným činem, a to ani v případě, že by v důsledku dalších okolností byla zjištěna dodatečná či vyšší daňová povinnost na straně zúčastněných společností jako plátců DPH, tedy, že uvedené jednání není vůbec trestné, činí tak způsobem neregulérním. Pokud v dovolání namítá, že ve skutkové větě uvedené jednání není trestným činem, ve svém důsledku namítá, že skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů, neodpovídá tomu, jak je uvedené jednání označeno v trestním zákoně za trestný činy. V daném případě je však nesporné, že ačkoli obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení jeho jednání, jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové (viz. výše), jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil.
Z těchto důvodů je obviněným námitka, že ve skutkové větě popsané jednání není trestným činem, v důsledku uplatněna na procesním a nikoli hmotně právním základě, a z tohoto důvodu ji pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obviněný v dovolání zpochybnil řádné doručení napadeného rozsudku, resp. namítl, že k řádnému doručení napadeného rozsudku doposud nedošlo - nemohlo dojít, když jeho právní zástupce, který jej zastupoval ve věci odvolání proti rozsudku prvního stupně byl v té době dlouhodobě hospitalizován z důvodu úrazu při dopravní nehodě. Z obsahu spisu se podává, že plná moc advokáta JUDr. P. F. je založena na č. l. 1193. Z doručenky na č. l. 1221 se podává, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo řádně doručeno dne 2. 4. 2009 na adresu advokátní kanceláře JUDr. P. F.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného P. V. odmítl.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata