ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1110.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1110/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2009 o dovolání obviněného pplk. Ing. P. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 4. 2009, č. j. 14 To 95/2009-296, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 157/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 4. 2009, č. j. 14 To 95/2009-296, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 1. 2009, č. j. 2 T 157/2008-272, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák., trestným činem urážky mezi vojáky podle §277 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §215a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, když výkon tohoto trestu byl obviněnému podmíněně podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen, a to na zkušební dobu v trvání dvou let. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v případě trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. není shoda ve skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a skutku, pro který byla podána obžaloba a byl odsouzen, neboť v rozsudku i obžalobě je nesprávně místem spáchání trestného činu uváděno K., zatímco správně mělo být K. V souvislosti s formálními znaky tohoto trestného činu poukazuje na to, že soudy zcela pominuly skutečnost, že obviněný sám se stával poškozeným v důsledku protiprávního jednání poškozené, která ho fyzicky napadala a donutila přerušit styky s rodinou. Dále nesouhlasí ani se zjištěným skutkovým stavem, neboť sama poškozená začínala hádky před dětmi, připouští, že manželství se mohlo pro ostatní jevit jako značně divoké, ale v žádném případě se nejednalo o formu domácího násilí. Pokud jde o trestný čin urážky mezi vojáky podle §277 odst. 1 písm. b) tr. zák., pak podle mínění obviněného jeho jednání nenaplňuje formální znaky tohoto trestného činu, neboť v kritickém okamžiku s poškozenou řešil osobní věci, týkající se manželství, tudíž nemůže být pro nedostatek subjektivní stránky pro uvedený trestný čin odsouzen, neboť zde není úmyslné zavinění vztahující se k pohnutce i k motivu jednání pachatele. V souvislosti s trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. soudům vytýká, že „k události nedošlo tak, jak ji manželka popisuje, k žádnému vyhrožování vůbec nedošlo, žádnou obavu v ní nemohl vyvolat, protože již bydleli každý v jiném místě“. Dále vytýká soudům, že nebyly provedeny důkazy, které byly v průběhu trestního stíhání obstarány, což vedlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a dále byly bezdůvodně zamítnuty návrhy na provedení dalších důkazů. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, považuje za nepřezkoumatelný. Vzhledem k uvedeným okolnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ale také rozsudek Okresního soudu v Chrudimi a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v obsáhlém vyjádření k dovolání obviněného rozvádí své úvahy k jednotlivým námitkám obviněného, kterými tento brojí proti závěrům soudů ohledně skutků, kterými byl uznán vinným, aby konstatoval, že dovolání obviněného je třeba odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e)tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, event. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. (za předpokladu zjištění rozdílné adresy v rozsudku a usnesení o zahájení trestního stíhání v případě trestného činu podle §215a odst. 1 tr. zák.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání především znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. V této souvislosti lze odkázat na dovolání, kde obviněný soudům vytýká, že neprovedly výslechy svědků plk. J. R. a O. L. Výhrady vznáší také proti zpracovanému znaleckému posudku, který označil za nepřezkoumatelný. Také další námitky obviněného, že „soudy pominuly skutečnost, že on sám se stával osobou poškozenou v důsledku protiprávního jednání poškozené“, „nesouhlasím se zjištěným skutkovým stavem, že jsem poškozenou napadal před dětmi“, „manželství se mohlo jevit jako značně divoké, ale v žádném případě se nejednalo o formu domácího násilí“ apod., jsou námitkami, kterými obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu, jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř., zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám uplatněným k trestnému činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě musí Nejvyšší soud uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době v období nejméně od měsíce února 2007 do 7. 10. 2007, v místě společného faktického bydliště, tedy v obytných místnostech rodinného domu v obci K., okres C., opakovaně ve vícero případech, v nepravidelných intervalech a se zvyšující se intenzitou – postupně několikrát fyzicky napadl, zejména údery pěstí a otevřenou dlaní do různých částí těla svoji manželku H. Ř., když minimálně v jednom případě po tomto útoku poškozená omdlela, dále ji i několikrát týdně slovně urážel a ponižoval vulgárními výrazy a to i před nezletilými dětmi, vyhrožoval jí, že zařídí, aby jí byla odebrána bezpečnostní prověrka nutná pro výkon jejího zaměstnání, vyčítal jí narození tří dcer a žádného syna, kontroloval její e-mailovou korespondenci ve společném počítači, navázal mimomanželský vztah, který před manželkou neskrýval a vychloubal se jím a zdůrazňoval její nedostatky jak v citovém, tak v intimním životě, opakovaně i přes její zřetelný a zcela vážně míněný odpor, nabízel provozování sexuálních praktik společně s další ženou, přičemž poškozená ze strachu s tímto souhlasila, ale podařilo se jí utéci a následně u ní došlo ke zhoršení akutního psychického stavu, kdy dne 7. 10. 2007 byla nucena vyhledat a následně absolvovat odbornou psychiatrickou pomoc doprovázenou hospitalizací od 7. 10. do 11. 10. 2007 s indikací tlumících psychofarmak a do současné doby poskytovanou pomoc I. c. C.“
Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo žijící s pachatelem ve společně obývaném domě nebo bytě, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které tato osoba považuje za těžké příkoří. Z popisu skutku je patrno, že jednání obviněného mělo gradující tendenci a obviněný takto jednal od února do 7. 10. 2007. Jednání obviněného spočívalo v citelném ponižování, psychickém deptání a fyzickém napadání, které bylo prokázáno nejen výpovědí poškozené, ale také výpověďmi další osob, event. listinnými důkazy. Jestliže objektem uvedeného trestného činu je zejména ochrana klidného soužití osob, které bydlí společně, pak jednání obviněného popsané ve výroku rozsudku spolu s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně (str. 4 - 7), stejně jako odůvodněním usnesení soudu odvolacího (str. 5 - 6), svědčí jednoznačně pro právní kvalifikaci jednání obviněného, která byla zvolena soudem prvního stupně. Námitka obviněného ohledně místa páchání trestné činnosti je sice důvodná, avšak sama o sobě nemůže vést k závěru, který dovozuje obviněný. V této souvislosti musí Nejvyšší soud poznamenat, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání a následku (srovnej přiměřeně rozh. č. I/96-I. Sb. rozh. tr.).
Skutková podstata trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci (§197a odst. 1 tr. zák.), je vymezena: „kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, bude …“ Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně (odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil) ke skutkovému zjištění, že „obviněný dne 22. 1. 2008 v době od 15.30 do 16.20 hodin poblíže obce D., okres P., v telefonickém rozhovoru, který vedl během jízdy svým vlastním motorovým vozidlem ze svého mobilního telefonu, po odmítnutí žádosti o urovnání manželské krize, verbálně vyhrožoval své manželce H. Ř., že ji zabije, pokud se nevrátí s dětmi do společné domácnosti a zároveň jí nadával vulgárními výrazy, opakovaně svým vozidlem dojížděl vozidlo řízené poškozenou, kdy opakovaným najížděním do její jízdní dráhy nutil poškozenou k riskantním úhybným manévrům a prudkému brzdění, poté, co do vozidla v obci K. nastoupila dcera K. Ř., pokračoval ve svém nebezpečném a ohrožujícím způsobu jízdy a v průběhu telefonického rozhovoru, který vedl s dcerou, jí opakovaně sděloval, že se neuvidí, což i poškozená slyšela, následně svým vozidlem na zúženém úseku vozovky zahradil jízdní dráhu vozidla řízeného poškozenou, vystoupil a pokusil se do vozidla vniknout, což se mu pro její aktivní odpor nepodařilo, vzbudilo to však u ní důvodné obavy z uskutečnění jeho výhrůžek“. Obviněný v této souvislosti v dovolání zdůrazňuje, že „k události nedošlo tak, jak ji manželka popisuje, k žádnému vyhrožování vůbec nedošlo, žádnou obavu v ní nemohl vyvolat, protože již oba bydleli každý v jiném místě“. Všechny shora uvedené námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, zmíněný dovolací důvod nenaplňující, a proto ve vztahu k tomuto trestnému činu by přicházelo odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Námitka obviněného, že „žádnou obavu v ní nemohl vyvolat, protože každý bydlel v jiném místě“, je zcela mimo znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným.
V případě trestného činu urážky mezi vojáky podle §277 odst. 1 písm. b) tr. zák. dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, že „ dne 5. 11. 2007 v době kolem 10.00 hodin v kanceláři v kasárenském objektu V. z. P., H., P., v době výkonu svého služebního zařazení náčelníka operačního oddělení útvaru v hodnosti majora, po vzájemné hádce fyzicky napadl svoji manželku pprap. H. Ř., služebně zařazenou do funkce pracovnice počítačové komunikace a bezpečnosti štábu útvaru a nepodléhající tak jeho velení, a to tak, že ji chytil svojí pravou rukou zepředu pod krkem v oblasti hrtanu a prudce ji přitiskl zády na skříň, kdy poškozená se tak udeřila hlavou o skříň, během svého útoku jí nadával vulgárními výrazy, kdy svého jednání zanechal až pod pohrůžkou poškozené, že začne křičet, čímž jí způsobil podvrtnutí krční páteře doprovázené bolestivostí svalstva podél krční páteře s omezením na běžném způsobu života na 3 dny.“ Obviněný poukazuje na to, že pro nedostatek subjektivní stránky, kdy s poškozenou v kritické době řešil věci týkající se jejich manželství, nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty citovaného trestného činu. Trestného činu urážky mezi vojáky podle §277 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí, ten „kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí urazí podřízeného nebo nižšího“. Ze skutkového zjištění, stejně tak i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, vyplývá, že obviněný byl v uvedené době v hodnosti majora, poškozená v hodnosti podpraporčice. Subjektivní stránka předpokládá úmyslné zavinění. Uvedené ustanovení chrání vojenskou čest, vojenskou podřízenost a z popisu skutku je nepochybné, že jednání obviněného chránící uvedené zájmy proti těmto směřovalo. V souvislosti s tímto trestným činem je pak podstatné to, že oba obvinění pracovali jako vojáci z povolání jednoho vojenského útvaru a k napadení poškozené došlo v prostorách tohoto vojenského útvaru (kanceláři). Svědek A. slyšel hluk a hádku, posouvání nábytku, svědkyně P. pak běžet uplakanou poškozenou po chodbě a všimla si zarudnutí na krku poškozené – viz str. 7 rozsudku. Z hlediska subjektivní stránky vzhledem k tomu, že obviněný znal své zařazení i zařazení poškozené a vzhledem k několikaleté službě v armádě, kdy mu nepochybně jsou známy předpisy týkající se chování vojáků, jednal úmyslně pokud poškozenou pprap. Ř. fyzicky napadl (zde pak není podstatné, že obviněný poškozenou napadl z důvodů osobních). V neposlední řadě je třeba poukázat na hodnotící úvahy odvolacího soudu (viz str. 7 - 8 usnesení), kdy tento k subjektivní stránce mj. uvedl, že „obviněný prokazatelně zneužíval svého funkčního zařazení, když pod různými pracovními záminkami se snažil poškozenou přivolat do své kanceláře, kde chtěl většinou řešit osobní a manželské problémy“.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann