ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1118.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1118/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2009 dovolání, které podal obviněný L. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 8 To 190/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 132/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 88 T 132/2008, byl obviněný L. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že:
dne 6. 11. 2008 mezi 03.20 hod. až 04.05 hod. v B. využil podnapilosti poškozeného O. P., se kterým se setkal v podchodu budovy H. n. Č., zavedl poškozeného do prostoru pánských toalet, při procházení okolo sprchového boxu strčil poškozeného dovnitř, vešel za ním a zavřel, a tam hrozil poškozenému fyzickým napadením od dalších osob, a proto mu poškozený vydal z peněženky částku 1.000,- Kč, obžalovaný na chvíli z boxu odešel, vzápětí se vrátil a požadoval i vydání další částky 1.000,- Kč, tomu se poškozený bránil, chtěl ze sprchového boxu odejít, přitom ho obžalovaný chytal za šaty a udeřil jednou pěstí do obličeje, čímž mu způsobil drobnou ránu na dolním rtu,
tohoto činu se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 2 T 83/2001, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2002, odsouzen za spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedm a půl roku, z jehož výkonu byl propuštěn dne 6. 8. 2008.
Takto zjištěným jednáním podle soudu prvního stupně obviněný spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., za což jej odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému O. P., škodu ve výši 1.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 8 To 190/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pokud dospěly k závěru, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista. Namítl, že v důsledku toho mu byl uložen trest odnětí svobody se zvýšenou trestní sazbou, tj. s razantním dopadem ve vztahu k druhu a výměře ukládaného trestu odnětí svobody, jakož i se zařazením do typu věznice.
Obviněný připomněl dosavadní průběh soudního řízení. Konstatoval, že odvolací soud pominul, že obviněného je možno považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu jen při splnění tzv. materiální podmínky, která se pojí s tzv. materiálním pojetím trestného činu, jež je obecně vymezeno v §3 tr. zák. Pro posouzení, zda ve vztahu k jeho osobě byla naplněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, má význam pouze zhodnocení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost, a to předchozího trestného činu, jak byl v minulosti soudem zjištěn, tak i nyní souzeného (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 701/01). Posuzováno z těchto hledisek, jde o pečlivé posouzení skutku, který byl předmětem jeho dřívějšího odsouzení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 2 T 83/2001, a skutku, jehož spáchání je mu kladeno za vinu v trestní věci téhož soudu pod sp. zn. 88 T 132/2008. Obviněný vytkl krajskému soudu, že předem nevytýčil žádná relevantní hlediska, podle nichž by s ohledem na významné znaky obou předmětných skutků posoudil, v čem spočívá míra zvláštnosti a jedinečnosti, aby po materiální stránce nyní souzený trestný čin spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista. Podle jeho mínění není z hlediska závěru, že v souzeném případě jednal jako zvlášť nebezpečný recidivista, postačující důraz soudu na zjištění, že se projednávaného trestného činu dopustil tři měsíce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a poukaz na jeho trestní minulost. Za neobjektivní označil posouzení věci včetně její konfrontace s předchozí trestní věcí, neboť nevystihlo specifičnost a jedinečnost projednávané trestní věci. Obviněný namítl, že odvolací soud, a to v souvislosti s konečnou úvahou o naplnění všech znaků zvlášť nebezpečné recidivy, přecenil trestnou činnost, které se v minulosti opakovaně dopustil, neboť šlo vesměs o skutečnosti, jež byly důvodem vzniku předchozí trestní odpovědnosti, za kterou byl postižen a uložené tresty vykonal. Poznamenal, že vícenásobná recidiva je podle ustanovení §34 písm. l) tr. zák. obecnou přitěžující okolností, která je odlišná od institutu zvlášť nebezpečné recidivy.
Při zvažování, zda skutečně byly naplněny tzv. materiální podmínky, respektive znaky zvlášť nebezpečné recidivy, nebylo podle názoru obviněného především použito hledisko charakteru skutku, kterého se v minulosti dopustil, pokud jde o jeho závažnost a způsobené následky, se skutkem, k jehož spáchání mělo dojít dne 6. 11. 2008. Závažnost a způsobené následky, které byly v rámci jeho dřívějšího odsouzení zjištěny, jsou totiž neporovnatelné se souzeným případem trestného činu loupeže, který na rozdíl od předchozího, nebyl spáchán poměrně nebezpečným způsobem, tím méně brutálním či surovým způsobem. Za podstatné hledisko obviněný označil i zhodnocení výše škody, která měla být poškozenému způsobena, zejména za situace, kdy částka 1000,- Kč jím byla vydána dobrovolně a jedná se o poměrně bagatelní škodu. Odvolací soud tudíž pochybil při úvaze, zda je naplněna závažnost následku, jako pojmového znaku svědčícího pro naplnění tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.
V dovolání obviněný vytkl soudu druhého stupně, že taktéž opomněl posoudit okolnosti případu, které se nevztahují přímo k jeho osobě jako pachateli trestného činu, nýbrž charakterizují spáchaný trestný čin samotný. V tomto ohledu mělo význam zjištěné prostředí a situace, za níž k činu došlo, zahrnujíc v to i silnou podnapilost samotného poškozeného. O fyzický kontakt s O. P. projevil prvotní zájem R. S., který podle vlastní svědecké výpovědi byl závislý na drogách a domníval se, že poškozený má u sebe drogy, které zamýšlel údajně od něho odkoupit. Tato okolnost, s níž se však odvolací soud nevypořádal, byla hlavním důvodem, proč poškozený následoval nejen obviněného, ale rovněž R. S., A. F. a T. B. do prostor sprch a toalet H. n. Č. Pokud jde o motiv činu, obviněný zdůraznil, že se inkriminovaného jednání dopustil bez jakéhokoliv předem plánovaného či připravovaného jednání, vycházeje spontánně z nastalé aktuální situace. Odvolací soud měl tedy zkoumat, zda veškeré okolnosti konkrétního případu umožňovaly shledat jeho pohnutku jako zvlášť zavrženíhodnou. Rovněž dostatečně nepřihlédl k tomu, že výrazný podíl na činu sehrála i osobnost samotného poškozeného, jmenovitě jeho naivita a nepříznivý psychický stav, způsobený silnou podnapilostí, která je soudy obou stupňů relativizována a bagatelizována. Ani aktuální stav poškozeného před činem nevykazoval specifika, která by odůvodňovala jej vyhodnotit tak, že by pro svou závažnost podstatně zvyšoval stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost. V posuzované věci proto nebyly naplněny tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, neboť krajským soudem nebyla posuzovaná problematika spojená s právním posouzením podle §41 a §42 tr. zák. řešena v celé její složitosti a šíři, především však v intencích judikatury zabývající se jejím výkladem. Hodnocení znaků zvlášť nebezpečné recidivy je tudíž neúplné a nesprávné.
Výhrady obviněný směřoval i vůči popisu skutku, a sice, zda v jeho požadavku na vydání další částky 1000,- Kč vůči poškozenému, jde o správné hmotně právní posouzení této druhé fáze skutku jako již dokonaného trestného činu loupeže podle §241 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že veškeré níže uplatněné námitky nesměřují vůči způsobu, jakým byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy, tím méně proti správnosti skutkových zjištění. Rovněž si je vědom rozdílu mezi dokonáním a dokončením trestného činu loupeže, jak bylo rozlišeno v publikované judikatuře Nejvyššího soudu (např. v rozhodnutí č. 2/1980 Sb. rozh. tr.). Podotkl, že posuzovaná věc je skutkově a právně rozdílná právě s ohledem na dvoufázovost skutků popsaných v tzv. skutkové větě od věcí, jimiž se zabývala rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Pokud v první fázi skutku, v němž mu poškozený vydal 1000,- Kč pod příslibem ochrany před ostatními osobami na místě činu se zdržujícími, nebylo jeho jednání doprovázeno projevy použití fyzické síly nebo pohrůžky bezprostředního použití fyzického násilí, tak nemohly být naplněny formální znaky trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. Za této skutkové a právní situace není možné druhou část jeho jednání spočívající v požadavku, aby mu poškozený vydal další částku 1000,- Kč, kvalifikovat jako dokonaný trestný čin loupeže, byť by i směřovalo ke zmocnění se cizí věci. Je tomu tak proto, že konečná část jednání, která je mu kladena za vinu, a sice chytání poškozeného za oděv a udeření pěstí do obličeje, se nepojí s jeho úmyslem zmocnit se cizí věci, ale spíše s bráněním poškozenému ve volném odchodu ze sprchového boxu. Podle mínění obviněného nemělo použité násilí z jeho strany vůči poškozenému již povahu prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu se záměrem zmocnit se částky 1000,- Kč, nýbrž v bránění mu ve svobodném pohybu. Vyslovil tudíž názor, že poukázaná část jeho jednání, jež je součástí popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kterou beze zbytku převzal odvolací soud, spíše svědčí pro užití přiléhavější právní kvalifikace, např. posouzení jako trestného činu omezování osobní svobody podle ustanovení §231 tr. zák., eventuálně jako trestného činu vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 8 To 190/2009, i další rozhodnutí obsahově navazující a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupkyně shrnula dosavadní průběh řízení a obsah obviněným uplatněných námitek. Konstatovala, že jeho námitky směřují jednak proti aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě a jednak proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu loupeže. Obviněný zpochybňuje existenci pohnutky jednání v popisu skutkové věty výroku o vině tvrzením, že nebyl od počátku útoku na poškozeného veden úmyslem zmocnit se jeho peněz. Rozdílně od skutkových zjištění, ke kterým po provedeném dokazování soudy dospěly, trvá na své obhajobě, že šlo o poskytnutí služby, ochrany, za kterou mu poškozený dobrovolně zaplatil. Ohledně zjištění, že poškozeného udeřil do obličeje „v druhé fázi útoku“, odmítá, že by se takto domáhal dalších peněz. V tomto směru státní zástupkyně poznamenala, že v popisu skutku v tzv. skutkové větě jsou pohnutky útoku jasně formulovány. Jednalo se o hrubou manipulaci s poškozeným směřující k jeho izolaci, dále o obviněným vyslovený požadavek vydání peněz a výhrůžku dobití do krve dalšími osobami, kterou bezprostředně útok provázel, a použití fyzického násilí, když se poškozený při požadavku o další peníze o odpor pokusil.
V návaznosti na uvedené skutečnosti státní zástupkyně připomněla, že na podkladě zvoleného a ani jiného dovolacího důvodu není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, jak svou argumentaci obviněný popsal v části dovolání, kde rozebírá okolnosti svědčící o neexistenci všech formálních znaků i subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. Podstatnou část těchto námitek, ke kterým nelze přihlížet, promítl i do výhrad o nedostatku materiální stránky při posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty.
K námitkám, které směřují proti aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., státní zástupkyně zdůraznila, že neodpovídá skutečnosti tvrzení obviněného, že by toto ustanovení soudy použily mechanicky, a to pouze na podkladě jeho dřívějšího odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Soudy dovodily existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy zejména z okolnosti, že obviněný opakoval trestnou činnost bezprostředně tři měsíce po propuštění z výkonu předcházejícího trestu odnětí svobody. Délka doby, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, je nepochybně významným, byť v zákoně výslovně neuvedeným hlediskem pro hodnocení existence materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Podle státní zástupkyně se obviněný ve své argumentaci zaměřuje na vlastní hodnocení stupně nebezpečnosti pro společnost předchozího skutku, s poukazem na to, že je výrazně nižší, než byl soudy hodnocen. Současně uvedla, že citovanou judikaturu Ústavního soudu pochopil tak, že jednání zvlášť nebezpečného recidivisty se musí vyznačovat jistou mimořádností, za kterou nelze považovat oloupení naivního, indisponovaného člověka. Za bezpředmětnou označila polemiku obviněného, kterou prosazuje svůj názor, že naivnost poškozeného snižuje míru zavinění pachatele a že předchozí potrestání – stejnorodou recidivu, jež je podle soudů dalším momentem zvyšujícím konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, nelze přeceňovat, protože jde o skutečnosti potrestané a odpykané výkonem trestu.
Dále státní zástupkyně konstatovala, že námitku, v níž obviněný vyjadřuje svůj nesouhlas s právní kvalifikací jeho činu jako zvlášť nebezpečného recidivisty, nelze akceptovat, protože při posuzování splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, tj. zda došlo k podstatnému zvýšení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost, soudy obou stupňů přihlédly mimo délky doby, která od posledního odsouzení uplynula, také např. ke způsobu provádění trestné činnosti včetně dřívější, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které k recidivě vedly. Upozornila, že podle přesvědčení soudů se jedná o osobu se zvlášť narušeným vztahem ke společnosti, postrádající úctu k druhému, jeho majetku a zdraví, u níž ani ukládání vysokých trestů odnětí svobody nevedlo k nápravě. Proto námitky obviněného, kterými zpochybnil existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, shledala zjevně neopodstatněnými.
S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Jelikož dovolání je možné podat pouze z důvodů zakotvených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný vytýká, že se nedopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., když jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 tr. zák. eventuálně jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Tuto námitku však primárně spojuje s jiným, a to pro jeho osobu příznivějším skutkovým zjištěním, než jak bylo v soudním řízení učiněno. Tvrdí, že mu „poškozený vydal 1000,- Kč pod příslibem ochrany před ostatními osobami na místě činu se zdržujícími“, tj. že jeho jednání nebylo doprovázeno projevy použití fyzické síly nebo pohrůžky použití bezprostředního fyzického násilí, přičemž v popisu skutku je naopak uvedeno, že „…hrozil poškozenému fyzickým napadením od dalších osob, a proto mu poškozený vydal z peněženky částku 1.000,- Kč…“. Jak již bylo výše řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Totéž platí i pro výhradu obviněného, jejímž prostřednictvím rovněž prvotně zpochybňuje příslušnou část skutkových zjištění tvrzením, že v druhé části skutku se chytání poškozeného za oděv a udeření pěstí do obličeje nepojí s jeho úmyslem zmocnit se cizí věci.
Obviněný rovněž v podrobnostech namítá, že nebyly splněny všechny zákonné a judikované podmínky pro aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., tj. že trestný čin spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista. Tato výtka obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Předně je potřebné uvést, že skutek, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně a rozveden v jeho odůvodnění, naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný strčil poškozeného O. P. dovnitř sprchového boxu, vešel za ním a zavřel, tam mu hrozil fyzickým napadením od dalších osob, a proto mu poškozený vydal z peněženky částku 1.000,- Kč. Obviněný na chvíli z boxu odešel, vzápětí se vrátil a požadoval i vydání další částky 1.000,- Kč, tomu se poškozený bránil, chtěl ze sprchového boxu odejít, přitom ho obviněný chytal za šaty a jednou udeřil pěstí do obličeje. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním mimo jiné uvedl: „Vzhledem ke stavu poškozeného, k denní době i k situaci, do které obžalovaný poškozeného přivedl, se jednalo zcela o věrohodnou pohrůžku bezprostředním násilím. Zároveň obžalovaný sám na poškozeného násilím působil, když do něj strčil tak, že se poškozený dostal do sprchového boxu, s poškozeným se ve sprchovém boxu zavřel, bránil poškozenému box opustit a opakovaně požadoval po poškozeném vydání peněz. Poškozený nechtěl jeho požadavku vyhovět a snažil se z boxu odejít. Přitom obžalovaný chytal poškozeného za oblečení a udeřil poškozeného pěstí do rtu. To vše obžalovaný činil se zřejmým úmyslem dosáhnout vydání finanční částky, kterou měl poškozený v té době v peněžence. Nejprve tisícikoruny, kterou mu poškozený pod vlivem pohrůžky násilím vydal a pak přímým násilím, když se poškozený snažil druhému požadavku na vydání zbytku peněz vyhnout tím, že by ze sprchového boxu odešel nebo utekl.“ I podle názoru Nejvyššího soudu, a to s poukazem na učiněná skutková zjištění, prvostupňový soud k činu obviněného oprávněně konstatoval: „…proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředním násilím v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jednání se obžalovaný dopustil v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák., protože chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, v tomto případě zájem na ochraně majetku poškozeného před neoprávněnými zásahy jiných a zájem na ochraně osobní svobody a tělesné integrity poškozeného (vše na str. 6 rozsudku městského soudu).
Podle §41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák.
Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle §41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem.
Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu – následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.
V soudním řízení bylo zjištěno, že obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 2 T 83/2001, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2002, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, který vykonal dne 6. 8. 2008.
S poukazem na skutečnosti popsané v předchozím odstavci tohoto usnesení Nejvyššího soudu, není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný se totiž v nyní posuzovaném případě dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák., ač již byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Ostatně v tomto směru ani nebyly v dovolání žádné námitky uplatněny.
Pokud jde o splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, tak Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné konstatoval: „Projednávaného trestného činu se obžalovaný dopustil tři měsíce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za zcela shodnou trestnou činnost. Není možno přehlédnout rovněž to, že obžalovaný byl v minulosti 15krát soudně trestán pro trestnou činnost majetkového i násilného charakteru. Všechna předchozí odsouzení se u obžalovaného zcela zjevně minula výchovným účinkem, když je možno konstatovat, že obžalovaný v podstatě od doby, kdy dosáhl, vzhledem ke svému věku, trestní odpovědnosti, je nepřetržitě ve výkonu trestu odnětí svobody. Intervaly mezi pácháním jednotlivých trestných činů se u obžalovaného evidentně zkracují a z hlediska stupně nebezpečnosti pro společnost, jeho trestná činnost graduje. Způsob vedení života obžalovaného jednoznačně svědčí o tom, že jeho jediným zdrojem příjmů je v podstatě páchání trestné činnosti, když mu chybí jakýkoliv náhled. Navíc ani ve výkonu trestu odnětí svobody se obžalovaný nechová řádně, což vyplývá z výchovné zprávy Vězeňské služby ČR – V. v B., která je založena na č. l. 125-126 spisu.“ (vše na str. 3 usnesení odvolacího soudu). Již předtím obdobné skutečnosti popsal soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku, kde poukázal na promyšlenost a zištný motiv v jednání obviněného (srov. argumentaci na str. 7 a 8 rozhodnutí).
Z konstatovaných skutečností je evidentní, že při posouzení, zda byl stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podstatně zvýšen, bylo u obviněného přihlédnuto jak k délce doby, která uplynula od posledního výkonu trestu odnětí svobody u jeho osoby, tak byly brány v úvahu i další uvedené okolnosti. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné tuto argumentaci doplnit. Předně je nutno připomenout vysokou společenskou nebezpečnost předchozího trestného činu loupeže. Toho se obviněný dopustil způsobem, že „…přepadl J. H. tak, že mu omotal a utáhl kolem krku blíže neurčenou smyčku s požadavkem vydání peněz, poté, kdy poškozený na chvíli ztratil vědomí, odcizil mu černou koženkovou tašku…“ a další věci, přičemž svým jednáním mu způsobil zranění, které si vyžádalo léčení a několikatýdenní pracovní neschopnost (vše v tzv. skutkové větě výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 2 T 83/2001 (č. l. 68 a 69 spisu). Závažnost nyní posuzovaného trestného činu loupeže je dána ve zjevné promyšlenosti a bezohlednosti spáchaného jednání vedeného zištným motivem, které rozhodně nelze posuzovat způsobem, jak je to činěno obviněným v dovolání. Bylo totiž využito podnapilosti poškozeného, jenž byl záměrně izolován ve sprchovém boxu, kde mu bylo vyhrožováno bezprostředním fyzickým napadením od dalších osob, pokud nevydá peníze. V této souvislosti O. P. jako svědek k činu obviněného mimo jiné vypověděl: „…vyhrožoval, že pokud mu nedá peníze, tak ho ti lidé, co čekají před boxem, zkopou, až se poškozený bude válet v rohu v kaluži krve. Potom poškozený pachateli tisícikorunu raději odevzdal“ (str. 3 rozsudku prvostupňového soudu. Přitom jednání obviněného s velmi krátkou přestávkou pokračovalo, kdy se do sprchového boxu vrátil a požadoval po poškozeném vydání dalších peněz, přičemž jej i fyzicky napadl. Při trestné činnosti obviněného byla poškozená osoba nesporně vystavena velmi stresující situaci a utrpěné trauma ji může zatěžovat i velmi dlouho po události. Z opisu Rejstříku trestů (č. l. 66 a 67 spisu) vyplývá, že kromě posuzované trestní věci, byl obviněný v minulosti soudem patnáctkrát odsouzen – z toho kromě prvních dvou odsouzení vždy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a to zejména pro trestnou činnost majetkového charakteru, ale i např. pro trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a též trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 11. 1982, sp. zn. 3 T 726/82). I když k některým odsouzením nelze přihlížet, tak je nutno vzít v úvahu, že jde o osobu, která má výrazné sklony k páchání úmyslné trestné činnosti. V případě obou trestných činů loupeže, a to v minulosti spáchaného i nyní posuzovaného, obviněný jednal ve vyšší formě zavinění – v úmyslu přímém podle ustanovení §4 písm. a) tr. zák. S ohledem na dřívější množství úmyslné trestné činnosti nelze jeho osobu hodnotit kladně. Obviněný sice byl za předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pravomocně odsouzen v roce 2002, přičemž je nutno současně zdůraznit, že z důvodu následného výkonu trestu odnětí svobody měl značně omezené možnosti další trestnou činnost páchat, když z výkonu tohoto trestu byl propuštěn dne 6. 8. 2008 a předmětné trestné činnosti se dopustil již za tři měsíce dne 6. 11. 2008. „Délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, jež uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu“ (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 6/1963 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Brně v rozporu s trestním zákonem, když v rozsudku uznal obviněného vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Shledaná speciální recidiva, celková závažnost předchozího i nynějšího trestného činu loupeže, dále vyšší míra úmyslného zavinění v protiprávním jednání, velmi krátká doba mezi propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody a spácháním dalšího (v pořadí již třetího) zvlášť závažného úmyslného trestného činu i celkově negativní hodnocení osoby obviněného, přičemž k jeho nápravě nevedly ani tak důrazné výchovné prostředky, jako je výkon trestů odnětí svobody ve věznici s ostrahou, jsou ve svém souhrnu rozhodně skutečnostmi, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pro společnost. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil Krajský soud v Brně, koresponduje ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i tzv. právní věta. Námitku obviněného, kterou v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil, tudíž není možno akceptovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k