ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1146.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1146/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2009 o dovolání obviněného A. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2009, č. j. 6 To 131/2009-321, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 223/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2009, č. j. 6 To 131/2009-321, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného (ale i státního zástupce) proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2009, č. j. 9 T 223/2008-299, kterým byl A. G. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. a za to byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 2, §42 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, když pro jeho výkon byl podle §39a odst. 1 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 10. 2008, č. j. 10 T 31/2008-112, který nabyl právní moci 3. 12. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl obviněnému uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty (blíže ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) a podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák., také ochranné léčení protitoxikomanické v ambulantní formě.
Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spočívá podle jeho názoru v tom, že pokud soud prvního stupně kvalifikoval jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty (§41 tr. zák.) a s tímto názorem se ztotožnil i soud odvolací, pak podle obviněného oba soudy nesprávně z pohledu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovodily naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 747/06, a Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 768/2004. V návaznosti na zmíněná rozhodnutí dovozuje, že není splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, neboť z uvedených rozhodnutí vyplývá, že i když se v relativně krátké době po předchozím odsouzení dopustil další trestné činnosti, lze tuto okolnost svědčící v neprospěch pachatele hodnotit pouze jako obecnou přitěžující okolnost. Dále mělo být soudy vzato v úvahu, že se trestné činnosti dopouštěl nikoli s vidinou zisku, nýbrž získané prostředky měly sloužit k jeho obživě. Předchozí odsouzení nejsou podle mínění obviněného takového charakteru, aby se v jeho případě dalo dovodit, že jde o pachatele nepoučitelného, a tudíž nejsou dány materiální podmínky použití §41 odst. 1 tr. zák.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, uvedl, že výhrady obviněného směřují pouze do oblasti materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy, tudíž pouze uvedenou problematikou je třeba se zabývat. V souvislosti s argumentací obviněného poukazuje státní zástupce na charakter obviněným spáchané trestné činnosti, dosavadní život obviněného, aby dospěl k závěru, že soudy správně zjistily naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Za zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. lze považovat pachatele, který znovu spáchá zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Jak vyplývá z podaného dovolání, obviněný nezpochybňuje naplnění formálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy, brojí však proti tomu, že v jeho případě nebyl naplněn materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy. S uvedenou argumentací obviněného nelze souhlasit, a to z důvodů níže rozvedených. Již soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 7 se zabývá problematikou zvlášť nebezpečné recidivy, a s uvedenou problematikou se vypořádal i soud odvolací na str. 4 svého usnesení. Závěr obou soudů, že se obviněný dopustil předmětného jednání jako zvlášť nebezpečný recidivista, je třeba označit za správný. Obviněný v souvislosti se svými výhradami k naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy se dovolává pro něj výhodných závěrů, plynoucích z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 768/2004, či rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 747/06. Nejvyšší soud v tomto směru poznamenává, že uvedená rozhodnutí jsou mu známa a známa jsou mu i další rozhodnutí Ústavního soudu, případně Nejvyššího soudu, ve kterých tyto dospěly k závěru, že materiální znak trestného činu není naplněn, přestože jeho zjištění ve svých rozhodnutích konstatovaly soudy nižších stupňů. V rámci objektivity je však také třeba uvést, že existuje celá řada rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jednoznačnost tvrzení obviněného, uplatněného v dovolání neakceptují, stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu, kdy se tento ztotožnil se závěry obecných soudů o naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy. Konkrétně pod sp. zn. 7 Tdo 1244/2006 Nejvyšší soud konstatoval, že materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy je naplněna i tehdy, jestliže se v případě obviněného jednalo teprve o druhý případ, kdy se dopustil trestné činnosti, neboť v obou případech se jednalo o odsouzení za zvlášť závažné úmyslné činy ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák., přičemž z výkonu trestu odnětí svobody za první trestný čin byl podmíněně propuštěn, a ač si byl vědom dobrodiní podmíněného propuštění, již po uplynutí pouhé jedné čtvrtiny zkušební doby se opět dopustil rozsáhlé trestné činnosti.
V souvislosti s osobou obviněného je nepochybné, že tento byl v minulosti odsouzen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a to dne 14. 11. 2005 Okresním soudem v Karviné, sp. zn. 6 T 238/2005, pro trestné činy podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b), §188 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, když z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn dne 19. 12. 2006, se stanovením zkušební doby v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. V případě trestné činnosti výše uvedené a trestné činnosti, ve které podal obviněný dovolání, jedná se o naplňování skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Sama tato skutečnost již signalizuje, jaký byl postoj obviněného k probíhajícímu resocializačnímu programu a jaké výchovné ponaučení si z předchozího odsouzení obviněný vzal. Ze skutečnosti, kdy sám obviněný uvedl, že pervitin nepřestal brát ani ve výkonu trestu a ihned po propuštění z výkonu trestu si obstaral prostředky k výrobě pervitinu a tento začal vyrábět, svědčí pro závěr, že výchovný program, kterému se měl obviněný ve věznici podrobit, resocializační program začlenění do společnosti, neměly v případě obviněného žádný pozitivní dopad. Jestliže okamžitě po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz str. 3 rozsudku okresního soudu), kdy si obviněný musí být vědom, že je propuštěn na zkušební dobu a v případě, že se nebude chovat v souladu s celospolečensky uznávanými normami, mu bude výkon trestu nařízen, přesto však okamžitě jedná v rozporu se zájmy společnosti, pak na takového pachatele je potřebné z hlediska společenské nebezpečnosti nahlížet přísněji než na jednání pachatele, který uvedené podmínky neporušil (podmíněné propuštění). Obviněný byl uznán vinným, že se předmětné trestné činnosti dopouštěl nejméně od léta roku 2007 do 28. 7. 2008, přičemž dále v přesně nezjištěném počtu případů, v době od konce roku 2006 do srpna roku 2007 a od ledna roku 2008 do 14. 7. 2008, uvedenou psychotropní látku vyráběl. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že v době podmíněného odsouzení spáchal obviněný další trestnou činnost, a to dne 26. 12. 2007 (přibližně po roce po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody) trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a za uvedená jednání byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné dne 9. 10. 2008, pod sp. zn. 10 T 31/2008, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců. Z uvedené chronologie je patrno, že kromě zvlášť závažné trestné činnosti (v té je podáno dovolání), se obviněný v průběhu cca jednoho a půl roku dopustil zmíněné trestné činnosti, přičemž si musel být vědom dobrodiní, kterého se mu dostalo tím, že byl podmíněně z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn, přesto tohoto nedbal a prioritou se mu stal návrat k předchozímu způsobu života, který jej přivedl ke střetu se zákonem a umístěním do věznice na dobu dvou a půl roku. V kontextu těchto zjištění a okolností, které dokreslují obviněným páchanou trestnou činnost, lze jím uplatněnou obhajobu, že výroba drogy mu měla pomoci získat prostředky k obživě, označit za zcela účelovou, stejně jako obviněným proklamovaná tvrzení o založení rodiny, požádání o stanovení odvykací léčby apod., když sám uvedl, že „pervitin nikdy od svých třinácti let brát nepřestal ani ve výkonu trestu“.
Shora uvedené skutečnosti jednoznačně potvrzují správnost závěru soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že v daném případě bylo třeba posoudit jednání obviněného jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., a že byly naplněny nejen formální znaky, ale i materiální znak zvlášť nebezpečné recidivy. Za této situace Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann