ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1182.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1182/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2009 dovolání, která podali obvinění P. Ch. a J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 6 To 100/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 135/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ch. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 1 T 135/2002, byli uznáni vinnými:
obviněný P. Ch. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [v bodě 1) výroku] a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [v bodě 6) výroku],
obviněný J. G. trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. [v bodě 4) výroku],
a to u obou obviněných na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný P. Ch. podle §248 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem,
obviněný J. G. podle §251 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného stanovení dohledu.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných J. M., D. K., roz. Č., R. Š., M. Č., O. P., J. M., Mgr. Bc. Š. B. – F., R. P. a R. F.
Proti konstatovanému rozhodnutí podali odvolání obvinění P. Ch., J. M., D. K., R. Š., M. Č., J. M., J. G., Mgr. Bc. Š. B. – F., R. P. a R. F.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 6 To 100/2006, bylo rozhodnuto:
I. Z podnětu odvolání obviněných P. Ch., J. M. a J. G. byl napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně těchto obviněných podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. zrušen a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že byli uznáni vinnými:
v bodě 1)
obviněný P. Ch.
v době od 1. 10. 1994 do 30. 6. 1997 jako farář F. M. M. exkurendo administrátor s právy a povinnostmi faráře farnosti A. H. spravující kostel a církevní majetek kostela v D.,
obviněný J. M., soukromý podnikatel v oboru starožitností,
v přesně nezjištěný den v podzimních měsících roku 1996, v rozporu s ust. §7 odst. 5, §9 odst. 1, 2, §13 odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, §1, 2 zák. č. 71/94 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, na základě předchozí dohody prodal P. Ch. pozdně gotický zvon mistra P. P. (správně má být J. P.) z roku 1564 farního kostela S. M. v D., okr. B., který je chráněnou kulturní památkou evidovanou ve státním seznamu movitých kulturních památek pod rejstříkovým č., a jehož hodnota činí 2.100.000,- Kč, J. M., který nechal tento zvon odvézt J. B. z kostela na svou zemědělskou usedlost v Z., okr. B., a tamtéž zvon ponechal až do jeho odcizení dne 3. 9. 2000, přičemž P. Ch. za zvon obdržel od J. M. částku 25.000,- Kč, kterou použil pro svou potřebu, a tímto jednáním způsobili P. Ch. a J. M. Ř. f. A. H., IČ, škodu ve výši 2.100.000,- Kč,
v bodě 4)
obviněný J. G.
dne 9. 2. 2001 v dopoledních hodinách ve F. – M. jako osoba podnikající v oblasti starožitnictví převzal za částku nejméně 20.000,- Kč od obžalovaného J. M. pozdně gotický zvon z roku 1564 v ceně 2.100.000,- Kč, ač věděl, že byl odcizen jinými osobami a jeho cena je nesrovnatelně vyšší, přičemž koupi zvonu realizoval pro další osobu podnikající v oblasti starožitnictví a o koupi projevoval zájem od listopadu roku 2000, následně vyřizoval i povolení k vývozu zvonu mimo území ČR pro svou osobu na základě uvedení nepravdivých údajů o původu předmětu vývozu u S. p. ú. v O.
Těmito skutky podle odvolacího soudu spáchali:
obviněný P. Ch.
v bodě 1) výroku trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.,
obviněný J. M.
v bodě 1) výroku pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §248 odst. 1, 3 písm. c) tr.zák.,
obviněný J. G.
v bodě 4) výroku trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr.zák.
Za tyto trestné činy byli nově odsouzeni:
obviněný P. Ch.
podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců,
obviněný J. M.
podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců,
obviněný J. G.
podle §251 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného stanovení dohledu.
V bodě 6) napadeného rozsudku byla ohledně obviněného P. Ch. věc vrácena podle §259 odst. l tr. ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rovněž bylo v rozsudku rozhodnuto o odvoláních obviněných D. K., R. Š., M. Č. a J. M. (v bodě I. výroku), obviněných R. P. a R. F. (v bodě II. výroku) a obviněné Mgr. Bc. Š. B. – F. (v bodě III. výroku).
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění P. Ch. a J. G. prostřednictvím obhájců dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. Ch. shrnul dosavadní průběh trestního řízení. Namítl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšším soudem restriktivně interpretován, jak uvedl Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí. Současně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04. V návaznosti na to konstatoval, aby Nejvyšší soud jeho dovolání jako přípustné přijal a shledal v něm důvody spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.
Dále obviněný uvedl, že se krajský soud v rozhodnutí nevypořádal s odvolacími námitkami obhajoby. I když zrušil rozsudek prvostupňového soudu, převzal některá skutková zjištění týkající se jeho osoby, jež nemají oporu v dokazování. Odvolací soud nerespektoval ustanovení §125 tr. ř., neboť v rozsudku nedostatečně odůvodnil hodnocení důkazů, jenž si odporují a nevypořádal se se všemi provedenými důkazy, které nezhodnotil ve spojitosti s důkazy jinými. Rovněž porušil ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když neuvážil všechny okolnosti případu a §2 odst. 5 tr. ř., neboť orgány činné v trestním řízení nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V této souvislosti obviněný připomněl zásadu presumpce neviny a její vymezení v zákoně. Namítl, že v trestním stíhání vedeném proti jeho osobě nebyly odstraněny všechny důvodné pochybnosti, když soud nerespektoval základní zásady trestního řízení a nerozhodl o jeho nevině zproštěním obžaloby. Nezabýval se námitkami obhajoby, tyto nijak nezkoumal, ani je nezohlednil a neodůvodnil, proč je pominul či nepřipustil možnost, že by měly vliv na posouzení jeho viny. Krajský soud posoudil jako stěžejní důkaz výpověď spoluobviněného J. M., ačkoli obhajoba ve svých podáních upozorňovala na nekritičnost v hodnocení věrohodnosti jmenovaného. V odůvodnění rozhodnutí soudy nevyložily, zda hodnotily výpovědi tohoto spoluobviněného ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy, jak to stanoví §125 odst. 1 tr. ř., nevyhodnotily ani jednotlivé vnitřní rozpory v jeho výpovědích, jakož i rozpory mezi jeho a dovolatelovými tvrzeními. Nezabývaly se ani motivací spoluobviněného, proč se odchyloval od své výpovědi uskutečněné před orgány činnými v trestním řízení a proč korigoval tvrzení, která podával J. B.
V dovolání obviněný v podrobnostech rozvedl výpovědi zejména spoluobviněného J. M., a dále jeho švagra svědka J. B., které učinili v průběhu trestního řízení. Současně poukázal na propojení individuálních zájmů těchto osob, motivaci k trestné činnosti a na rozpory v jejich výpovědích. Namítl, že tvrzení jmenovaných jsou nevěrohodná a zdůraznil, že se soudy nevypořádaly s obhajobou, jež v tomto směru uplatňoval. Rovněž vytkl, že k jeho tíži byla posouzena i výpověď svědka K. M. Připomněl, že od počátku trestního řízení popíral jednání, jímž byl uznán vinným.
Podle názoru obviněného krajský soud taktéž pochybil, neboť skutek nesprávně kvalifikoval podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zák. Současně ocitoval ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., které se týká určování výše škody v trestním řízení. Konstatoval, že kampanolog P. R. M. vypracoval znalecký posudek, v němž zjišťoval cenu zvonu. Znalec se vyjádřil tak, že zvon je jako kulturní památka neprodejná na jakémkoliv známém trhu, na západě neexistuje ani černý trh s podobnými věcmi a směrem na východ není o nějakém takovém trhu obeznámen. Podle jeho tvrzení je nelegální obchod s památkovými zvony prakticky vyloučen, neexistuje černý trh v této oblasti, ani tržní hodnota podobných zvonů. Obviněný uvedl, že znalec tím vyloučil možnost zjištění tržní ceny. Za těchto okolností mělo být v souladu se zněním §89 odst. 12 tr. zák. vycházeno z účelně vynaložených nákladů na obstarání podobného zvonu. Cena na zhotovení nového zvonu včetně zvonoviny byla znalcem stanovena na 200.000,- Kč. Soud proto pochybil, když pro výši škody zhodnotil kulturněhistorickou hodnotu zvonu a nikoli náklady účelně vynaložené na obstarání podobného zvonu, které jsou podstatně nižší. Skutek tedy nesprávně právně posoudil.
Rovněž popis skutku ve výroku napadeného rozhodnutí obviněný shledal nesprávným minimálně v tom ohledu, že výše škody v něm stanovená nevychází z ustanovení zákona. Poznamenal, že zvonu neodpírá značnou kulturněhistorickou cenu, ovšem z této není možné při dodržení zákona vycházet. V napadeném rozsudku soud odůvodnil, že: „nelze vyjít striktně při stanovení výše škody z ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., neboť je předmětem ocenění jedinečná movitá věc ... a jedinečnost tohoto zvonu s jeho kulturněhistorickou hodnotou nelze pro účely trestního řízení degradovat na cenu kovu...“ Současně však nevysvětlil, proč dikci zákona nedodržel. V této spojitosti obviněný odkázal na čl. 95 Ústavy, který stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Dodal, že zákon v §89 odst. 12 tr. zák. stanoví, jak mají soudy při určování výše škody postupovat. Poznamenal, že krajský soud, který byl při rozhodování mimo jiné vázán i zmíněným ustanovením, se od něj nedovoleně odchýlil, čímž porušil čl. 95 Ústavy. Pokud by postupoval v souladu se zákonem, musel by škodu, která jeho jednáním měla vzniknout, vyčíslit ve výši 200.000,- Kč. Obviněný dodal, že tato částka je podřaditelná pod definici větší škody, nikoli značné škody a skutek měl být správně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 2 tr. zák. Pokud byl odsouzen za spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zák., tak odvolací soud skutek nesprávně právně posoudil. V odůvodnění rozsudku nepojal důsledně naplnění skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným, zejména se nevypořádal s prokázáním zavinění, konkrétně úmyslu přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena (zvon).
V rozhodnutí krajský soud konstatoval, že obviněný jednal v úmyslu přímém, což vysvětlil tak, že při své činnosti měl znalost v zásadních bodech zák. č. 20/1987 Sb. a zák. č. 71/1994 Sb. Kladl mu za vinu, že se účastnil na přivlastnění si svěřené věci. Toto odůvodnění dovolatel označil za nedostatečné a neúplné, neboť absentuje odkaz na důkazy, o které soud rozsudek opřel. Podle jeho mínění je rozhodnutí soudu ve zjevném rozporu se zněním §125 odst. 1 tr. ř. Není vyhodnoceno, zda došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, tyto nebyly popsány, a ani není patrné, zda se soud zabýval materiální stránkou trestného činu, tj. jeho nebezpečností pro společnost.
Závěrem dovolání obviněný namítl, že soud měl postupovat v jeho prospěch, neboť vina nebyla bez jakýchkoli pochybností prokázána, a tudíž bylo třeba rozhodnout se zřetelem na zásadu in dubio pro reo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v částech, které se týkají jeho osoby, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 6 To 100/2006, a za podmínek §265m tr. ř. nově rozhodl a zprostil jej obžaloby Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. Zt 33/2002. Podáním ze dne 28. 8. 2009 vyslovil nesouhlas s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání.
Obviněný J. G. v mimořádném opravném prostředku namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rovněž i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutek, pro který byl pravomocně odsouzen, nevykazuje znaky žádného trestného činu.
V podání obviněný připomněl dosavadní soudní řízení. Konstatoval, že krajský soud uzavřel výrok o vině a popsal skutek na základě pouhých domněnek a hypotéz, nikoliv na podkladě skutkových zjištění, která měl vyvodit na základě provedených důkazů před soudy obou stupňů. Skutková zjištění shledal v rozporu s popisem skutkového děje, pro kteréžto jednání byl odsouzen. Tento rozpor označil za svévoli obou soudů. Zdůraznil, že nikdy nebyl a není osobou podnikající v oblasti starožitnictví. Pro takovou činnost nikdy neměl oprávnění, není v dané oblasti znalý, a tudíž nedokáže posoudit cenu předmětného zvonu. Ten zakoupil ve starožitnictví ve F. – M. od spoluobviněného J. M. a nevěděl, že pochází z trestné činnosti, a že jeho cena je nesrovnatelně vyšší. Tyto skutečnosti nemohl, a to vzhledem ke svým znalostem i zkušenostem, včetně toho, že mu starožitník – jmenovaný spoluobviněný předložil doklad o nabytí zvonu, vědět. Dodal, že následně vyřizoval povolení k vývozu zvonu, jež obdržel od S. p. ú. v O. Poukázal na to, že původně spoluobviněná Mgr. Bc. B. – F., která povolení vydávala, měla k dispozici fotografie zvonu a věděla, kde se nachází, byla podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěna.
V návaznosti na popsané skutečnosti obviněný zdůraznil, že uvedená skutková zjištění podporují existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, a tudíž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Rovněž připomněl, jaký trest mu byl pravomocně uložen. Podle jeho názoru je výrok o trestu v rozporu s ustanoveními §23 a §31 tr. zák. Uvedl, že je osobou dosud bezúhonnou, požívá dobré pověsti, a přesto mu byl v rámci dané právní kvalifikace uložen nepřiměřený trest, navíc za současného stanovení dohledu, jenž se ukládá v případech velmi narušených pachatelů. Proto i ohledně trestu shledal existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul průběh trestního řízení a obsah uplatněných dovolacích námitek.
V případě obviněného P. Ch. státní zástupce zmínil, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§125 odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, ale zašle ho v závislosti na jeho obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popřípadě ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce. Státní zástupce uvedl, že podání obviněného je vyhotoveno na hlavičkovém papíru obhájce Mgr. J. K. a v rubrikální části obsahuje i jméno tohoto obhájce a jeho další údaje, avšak je podepsáno pouze podpisem, jenž běžným porovnáním s podpisy učiněnými v rámci řízení je patrně podpisem obviněného. Za takových podmínek by bylo nutné dovodit, že se jedná o podání, jež nebylo učiněno prostřednictvím obhájce a bylo by potřebné s ním naložit ve smyslu §265d odst. 2 tr. ř.
Pokud by bylo podání obviněného P. Ch. shledáno řádným, bylo by podle státního zástupce nutné jak k němu, tak i k podání obviněného J. G. připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují taxativně stanovené dovolací důvody. Dovoláním se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy obou stupňů. K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Státní zástupce upozornil, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění), což se však v posuzované věci nestalo.
V návaznosti na popsané skutečnosti státní zástupce uvedl, že pokud jde o tu část argumentace obviněných v dovolání, v jejímž rámci tvrdí pochybení v procesním postupu soudů činných dříve ve věci, zejména když vytýkají nesprávné hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění, tak tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Dále státní zástupce poznamenal, že pokud obviněný P. Ch. v dovolání napadl určení výše škody, jež byla trestným činem způsobena, je možné odkázat na závěry stran posouzení v této souvislosti zásadního důkazu – výslechu znalce. Ten především zmínil, že zvon, jenž byl předmětem útoku, není vzhledem k okolnostem prodejný ve Spolkové republice Německo, kde neexistuje pro takovou věc v důsledku přesné evidence černý trh; pokud by byl přesto takto (na černém trhu) nalezen kupec, musel by se prodávající spokojit patrně s cenou ve výši cca 6.500,- EUR, odpovídající ceně srovnatelně odlitého zvonu. Státní zástupce upozornil na rozhodnutí č. 19/1993 Sb. rozh. tr., ze kterého vyplývá, že cenou, za kterou se věc obvykle ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. prodává, se rozumí cena při legálním prodeji, a nikoli cena na černém trhu. Pokud soudy vycházely při stanovení výše škody z první varianty definované v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. a aplikovaly cenu stanovenou znalcem jako reálnou hodnotu zvonu (byť by prodej za takovou cenu byl výjimečný), a nikoli cenu srovnatelně odlitého zvonu, avšak bez historických souvislostí (tj. zvonu v podstatě jiného, než byl předmětem útoku), je jejich postup namístě plně akceptovat a dovolání obviněného v daném rozsahu posoudit jako neopodstatněné.
Ve vyjádření státní zástupce též konstatoval, že v dovolacím řízení nelze uplatňovat výhrady, jak to činí obviněný J. G., když vedle námitek do výroku o vině dovozuje, že uložený trest je s ohledem na ustanovení §23 a §31 tr. zák. nepřiměřený. Připomněl, že s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání námitky vůči trestu úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Současně poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupce navrhl, aby dovolání obou obviněných byla Nejvyšším soud odmítnuta, a to obviněného P. Ch. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné (pokud bude jeho podání vůbec za dovolání považováno) a obviněného J. G. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v celém rozsahu bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dále navrhl, aby rozhodnutí bylo učiněno za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Podání obviněného P. Ch. je dovoláním, které bylo podáno prostřednictvím obhájce, což vyplývá i z vyjádření Mgr. J. K. ze dne 28. 8. 2009. Okolnost, že v daném případě bylo podepsáno toliko obviněným je ryze formálním a nepodstatným nedostatkem.
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů zakotvených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněných P. Ch. a J. G., když v podrobnostech vytýkají procesní pochybení v soudním řízení, a to zejména nesprávnost skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů a předkládají vlastní verzi celé události. Prvně jmenovaný obviněný mimo jiné zpochybňuje, jak byly hodnoceny výpovědi spoluobviněného J. M. a svědků J. B. a K. M., přičemž tvrdí, že se soud nevypořádal s jeho obhajobou, kterou vůči důkazům uplatňoval. Rovněž uvádí, že napadený rozsudek odporuje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Druhý z obviněných konstatuje, že krajský soud popsal skutek pouze na základě svých domněnek a hypotéz, nikoliv na podkladě provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný J. G. rovněž v podrobnostech namítá nepřiměřenost trestu, který mu byl Krajským soudem v Ostravě uložen.
Nutno říci, že ani tato námitka uplatněný a ani žádný jiný dovolací důvod obsahově nenaplňuje, a tudíž v tomto směru nelze napadený rozsudek přezkoumávat. Nejde-li o situaci, kdy obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí (srov. znění §265b odst. 2 tr. ř.), lze výrok o trestu cestou dovolání napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze dovoláním napadat výrok o trestu s námitkami proti jeho přiměřenosti, proti způsobu, jímž soud hodnotil polehčující a přitěžující okolnosti apod. Vyplývá to ze samotné podstaty dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen jen k nápravě těch nejzávažnějších vad při ukládání trestu, jak jsou zakotveny v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; toto ustanovení upravuje zákonný dovolací důvod speciálně a výslovně jen proti výroku o trestu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nad rámec podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že napadeným rozsudkem nebyl obviněnému J. G. uložen trest, který zákon nepřipouští ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i ohledně dovolání, které podal obviněný J. G.
S poukazem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. G. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn napadené rozhodnutí meritorně přezkoumat.
Obviněný P. Ch. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku rovněž námitky, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují, neboť zpochybňuje právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Tvrdí, že s ohledem na znění §89 odst. 12 tr. zák. byla nesprávně určena výše škody, která je podřaditelná pod definici větší škody, nikoli značné škody, jak to vyžaduje ustanovení §248 odst. 3 písm. c) tr. zák. Též vznáší výhradu ohledně úmyslného zavinění ve svém jednání a vytýká, že se odvolací soud nezabýval materiální stránkou trestného činu. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí vykazuje tvrzené právní vady.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Z ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. vyplývá, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. platí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav.
Zákon v §4 písm. a) tr. zák. stanoví, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Ostravě v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku pod bodem 1) a rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. jímž byl obviněný P. Ch. uznán vinným. Ze skutkových zjištění mimo jiné plyne, že obviněný jako farář s právy a povinnostmi k farnosti A. H. spravující kostel a církevní majetek kostela v D., v přesně nezjištěný den v podzimních měsících roku 1996, na základě předchozí dohody prodal pozdně gotický zvon mistra J. P. z roku 1564 farního kostela S. M. v D., který je chráněnou kulturní památkou evidovanou ve státním seznamu movitých kulturních památek pod rejstříkovým č., a jehož hodnota činí 2.100.000,- Kč, J. M., který nechal zvon odvézt z kostela J. B. na svou zemědělskou usedlost v Z., a tamtéž zvon ponechal až do jeho odcizení dne 3. 9. 2000. Obviněný P. Ch. za zvon obdržel od spoluobviněného J. M. částku 25.000,- Kč, kterou použil pro svou potřebu. Tímto jednáním způsobili obvinění P. Ch. a J. M. Ř. f. A. H. škodu ve výši 2.100.000,- Kč. Je zjevné, že uvedeným jednáním si obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, neboť s předmětným zvonem naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byl dán do opatrování, a to způsobem, který mařil základní účel svěření a takovým činem způsobil na cizím majetku značnou škodu. Jelikož protiprávní jednání obviněného bylo očividně chtěné, přičemž věděl, že v případě zpronevěřovaného zvonu se jedná o památkově chráněnou věc kulturní a historické hodnoty (srov. argumentaci na str. 23 napadeného rozsudku), tak po subjektivní stránce byl v jeho činu odvolacím soudem důvodně shledán úmysl přímý [§4 písm. a) tr. zák.], který zahrnuje všechny znaky objektivní stránky daného trestného činu.
S námitkou obviněného ohledně výše způsobené škody nelze souhlasit.
Protože bylo třeba k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení odborných znalostí, byl již v přípravném řízení přibrán znalec z oboru zvonařství – kampanologie za účelem vypracování znaleckého posudku k předmětnému zvonu, včetně vyčíslení jeho ceny. Z tohoto důkazu a výpovědi jeho zpracovatele – znalce P. R. M. před soudem plyne, že se jedná o ojedinělý, pozdně gotický zvon, který je výjimečnou ukázkou zvonařského umění. Do značné míry je unikátní i skutečnost, že zvon se podařilo zachovat na původním místě přes obě válečné rekvizice. Hodnotu zvonu nesporně zvyšuje i český nápis s datací a jménem autora, a v neposlední řadě jeho uvedení v archivních dokladech a literatuře. Historický zvon jako součást kulturní historie národa představuje dílo, jehož ztráta není nahraditelná penězi, jeho vývoz mimo republiku znamená těžko vyčíslitelnou škodu. Po zhodnocení všech skutečností a významu předmětné věci jako kampanologické památky, uměleckohistorického dokumentu a neopakovatelného artefaktu, znalec ocenil hodnotu zvonu J. P. z roku 1564 na částku 2.100.000,- Kč. Současně poukázal na skutečnost, že ve Spolkové republice Německo je odlišná situace od České republiky, neboť německá muzea vedou kvalitní evidenci existujících zvonů, považují je za majetek církve nebo kostela, a proto je nelegální obchod s památkovými zvony prakticky vyloučen. Neexistuje tzv. černý trh. V případě nalezení kupce by náhodný prodávající musel akceptovat jakoukoliv nabízenou cenu, která by se mohla maximálně pohybovat do úrovně ceny srovnatelného odlitého zvonu, tj. 6.000 až 6.500 Euro. Pravděpodobnost prodeje d. zvonu za těchto podmínek znalec označil za minimální, neboť datace a český nápis jednoznačně určují původ zvonu. Ani při prodeji zvonu na východ však nelze očekávat výrazně lukrativní cenu (vše na č. l. 829 spisu).
I podle Nejvyššího soudu nepochybil Krajský soud v Ostravě, když ohledně ceny zmíněného zvonu vycházel z částky 2.100.000,- Kč, jak bude popsáno níže.
Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (srov. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na charakter zpronevěřené věci – ojedinělá kulturněhistorická památka – je očividné, že v daném případě nebylo možno při stanovení výše škody vycházet ve smyslu znění §89 odst. 12 věty první tr. zák. z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Navíc nelze vycházet z ceny, za kterou by byla věc případně prodána na tzv. černém trhu. Cenou, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává se rozumí cena při legálním prodeji a nikoli cena na černém trhu (srov. rozhodnutí č. 19/1993 Sb. rozh. tr.).
Je potřebné souhlasit s názorem Krajského soudu v Ostravě, že rozhodně nelze jedinečný pozdně gotický zvon z dílny mistra J. P. z roku 1564 s jeho kulturněhistorickou hodnotou degradovat na hodnotu ceny kovu (str. 25 napadeného rozsudku). Současně je potřebné podtrhnout, že cenu zvonu je třeba určit postupem podle §89 odst. 12 tr. zák. Cenu předmětné věci však nemohou náležitě vyjadřovat pouze náklady vynaložené na zhotovení nového zvonu včetně zvonoviny (podle znaleckého posudku částka 200.000,- Kč), jak je naopak tvrzeno v dovolání obviněného P. Ch., a v čemž jsou shledávány účelně vynaložené náklady na obstarání obdobné věci ve smyslu znění §89 odst. 12 věty druhé tr. zák. U takového zvonu (repliky) totiž zcela absentuje jeho kulturněhistorická hodnota, a proto nemůže jít o obdobnou věc. O účelně vynaložené náklady na obstarání obdobné věci [§89 odst. 12 věta druhá tr. zák.] by šlo v případě zakoupení obdobného zvonu včetně jeho obdobné kulturněhistorické hodnoty (např. z tuzemska či zahraničí), přičemž takovéto ceně by korespondovala částka 2.100.000,- Kč. Proto výši škody, která byla zpronevěřením věci na cizím majetku způsobena a je v rozsudečném výroku o vině uvedena, lze oprávněně označit za stanovenou v souladu s hmotným právem.
Nejvyšší soud považuje za nutné dále zdůraznit, že v jednání obviněného byl zjevně naplněn i druhý znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry uvedený v §248 odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť jeho činem byl způsoben na cizím majetku též jiný zvlášť závažný následek. Toto konstatování je důvodné, jelikož předmětem útoku byla penězi nenahraditelná věc mimořádné uměleckohistorické hodnoty, jak je očividné ze znaleckého posudku, jenž byl výše stručně připomenut. Zjištěným jednáním obviněného byla tudíž způsobena i nemajetková škoda, která svou minimální intenzitou nebezpečnosti pro společnost je přinejmenším obdobná jako intenzita nebezpečnosti minimální značné škody na cizím majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 6 Tdo 785/2008). Zmíněný nedostatek v právním posouzení skutku však nelze při absenci dovolání nejvyššího státního zástupce, které by bylo podáno v neprospěch obviněného, napravit (srov. znění §265p odst. 1 tr. ř.).
Jednání obviněného, jinak osoby, která doposud žila řádným životem, je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění porušilo zájem, jímž je ochrana vlastnictví věci. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je zvyšován charakterem zpronevěřené cizí věci, zejména její mimořádnou uměleckohistorickou hodnotou. Jelikož způsobená vyčíslená škoda více než čtyřikrát převyšuje zákonný znak značné škody, tak tato okolnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného P. Ch. naplňuje všechny formální i materiální znaky trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Námitky, které v tomto směru formálně relevantně uplatnil, nelze akceptovat. Z tohoto důvodu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné, aniž byl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř.
Rozhodnutí o dovoláních obou obviněných Nejvyšší soud učinil v souladu se zněním §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k