ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1218.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1218/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 o dovolání obviněného V. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 42 To 26/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 66/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 42 To 26/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o uloženém souhrnném trestu a způsobu jeho výkonu rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 11. 2008, č. j. 3 T 66/2008-801, a nově bylo podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 2 T 151/2006, podle §248 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 2 T 151/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti předmětnému rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že podle jeho názoru mu neměl být ukládán souhrnný trest odnětí svobody, se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem, ale správně měl být zařazen do věznice s dohledem. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a „příslušnému soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhl postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout, neboť z rozhodnutí soudu odvolacího vyplývá, že tento při svém rozhodování plně vycházel z ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., a pokud obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody se zařazením do věznice s dozorem, stalo se tak na základě skutečnosti, že obviněný byl odsouzen pro nedbalostní a úmyslnou trestnou činnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitku obviněného, že nebyly dány podmínky pro ukládání souhrnného trestu a následně v této souvislosti podmínky pro jeho zařazení do věznice s dozorem, lze označit za námitku právní. Předně je nutno uvést, že „soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených pro ukládání trestu úhrnného, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším“. Z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě vyplývá, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest jednak za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 3 T 157/2005, a za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 2 T 151/2006. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně již neakceptoval souběh s odsouzením trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 2. 2006, č. j. 1 T 22/2006-29, který byl obviněnému doručen dne 1. 3. 2006. Z ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. (viz shora) vyplývá, že souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., uloží soud pachateli za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
V případě obviněného je patrno, že Nejvyšší soud dne 30. 4. 2008, pod sp. zn. 6 Tdo 504/2008, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 5 To 405/2007, a to v celém rozsahu, s výjimkou části rozsudku, jíž byl shledán jako správný výrok o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. v rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 3 T 157/2005, v celém rozsahu byl zrušen výrok o trestu i výrok o náhradě škody, stejně jako výrok o uložení obviněnému ústavní protitoxikomanické léčby, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a okresnímu soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po provedeném hlavním líčení dospěl Okresní soud v Třebíči k závěru, že ohledně skutku, pro který Nevyšší soud shora uvedeným usnesením v části zrušil mj. také rozsudek soudu prvního stupně, tj. Okresního v Třebíči, sp. zn. 3 T 157/2005, ze dne 23. 7. 2007, obžalobou kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry, je třeba obviněného obžaloby zprostit podle §226 písm. b) tr. zák. a poškozeného odkázat s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a obviněnému pak ukládal souhrnný trest jednak za trestný čin zanedbání povinné výživy (rozsudek OS Třebíč ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 3 T 157/2005), krádeže (trestní příkaz OS Prostějov ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 1 T 22/2006, doručený obviněnému 1. 3. 2006), zpronevěry, krádeže a podvodu (rozsudek OS Třebíč ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 2 T 151/2006) v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Proti zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Třebíči (sp. zn. 3 T 66/2008) bylo obviněným podáno odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud způsobem shora uvedeným. Trestná činnost obviněného v případě odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (sp. zn. 3 T 157/2005) a odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (sp. zn. 1 T 22/2006) není v souběhu, neboť trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil od měsíce května 2004 do měsíce března 2006 včetně, zatímco trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. se obviněný dopustil dne 19. 1. 2006, trestní příkaz nabyl právní moci dne 1. 3. 2006, tj. trestní příkaz byl obviněnému doručen před tímto datem (srov. rozh. č. 57/1977 Sb. rozh. tr. - Není rozhodující, kdy byl trestní příkaz vydán, protože jen doručením trestního příkazu a nikoli už jeho vydání má účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku - §314e odst. 5 tr. ř.). Z uvedeného vyplývá, že k účinkům spojeným s vyhlášením rozsudku v případě trestního příkazu OS Prostějov, sp. zn. 1 T 22/2006, nedošlo za podmínek §35 odst. 2 tr. zák., neboť v daném případě soud odsuzoval obviněného za trestný čin zanedbání povinné výživy, spáchaný od května 2004 do března 2006 včetně, přičemž soudem prvního stupně byl vyhlášen odsuzující rozsudek (doručen trestní příkaz) v trestní věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 22/2006, před 1. 3. 2006, tedy ještě v době, kdy se obviněný dopouštěl trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák. (březen 2006 včetně). Jiná situace pak byla v případě souběhu s rozsudkem Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 151/2006, ze dne 9. 10. 2006. Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. byl spáchán od května 2004 do března 2006 včetně a v době, kdy Okresní soud v Třebíči rozhodoval o odsouzení obviněného pro uvedený trestný čin – 24. 11. 2008, byl Okresním soudem v Třebíči vyhlášen odsuzující rozsudek za jiné trestné činy (sp. zn. 2 T 151/2006). Ze shora uvedeného je patrno, že úvahy Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 42 To 26/2009, ohledně uloženého souhrnného trestu byly v souladu s ustanovením §35 odst. 2 tr. zák.
Obviněnému byl Okresním soudem v Třebíči podle §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Odvolací soud dospěl k závěru, že ustanovení o souhrnném trestu lze aplikovat pouze na rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 2 T 151/2006, nikoli již na rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 1 T 22/2006 (neboť v době doručení citovaného trestního příkazu obviněnému tento v páchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. pokračoval). S ohledem na uvedenou skutečnost odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Snížil tedy obviněnému trest odnětí svobody o čtyři měsíce. Obviněnému ukládal trest podle nejpřísněji uloženého trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, tj. trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 2 tr. zák., kde lze pachateli uložit trest odnětí svobody v trvání od šesti měsíců do tří let. Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců nepodmíněně, pak jde o takový druh trestu, který uvedené zákonné ustanovení připouští a jeho výměra je rovněž v rámci trestní sazby pro tento trestný čin v zákoně vymezené, tudíž ani s případným odkazem obviněného na nutnost aplikace ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by nebylo možno považovat takové námitky za relevantní. Zcela mimo rámec je argumentace obviněného, že měl být pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem. V této souvislosti lze pouze uvést, že do věznice s dozorem podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadí soud pachatele, kterému byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti, který byl již ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, nebo pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující dva roky a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. S ohledem na shora uvedené je nepochybné, že soudy bylo plně respektováno ustanovení §39a odst. 2 písm. b) tr. zák.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann