ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1273.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1273/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2009 o dovoláních obviněného R. I. E. a obviněného S. T. O., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2009, č. j. 11 To 24/2009-1889, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 25/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2009, č. j. 11 To 24/2009-1889, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněných R. I. E. a S. T. O., kteří byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 46 T 25/2008, uznáni vinnými pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák. a každému z obviněných byl podle §187 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, když pro jeho výkon byli shodně zařazeni podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou a dále byl oběma obviněným uložen podle §57 odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněnému R. I. E. byl dále uložen podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. trest propadnutí věci.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2009, č. j. 11 To 24/2009-1889, podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání, kdy shodně uplatnili dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný R. I. E. v obsáhlejším dovolání nejprve popisuje genezi předmětné trestní věci, aby následně (na str. 3 dovolání) konstatoval, že popis skutku neobsahuje všechny zákonné znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, zejména pak popis úmyslu, přičemž není vůbec znám způsob spáchání trestného činu, není vyjádřena míra subjektivní stránky a v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, ale i soudu Nejvyššího a Vrchního soudu v Praze, které se ve svých rozhodnutích vyjádřily k požadavkům, mj. vyžadovaných ustanovením §177 tr. ř. Další námitka obviněného spočívá v tom, že nebylo aplikováno ustanovení §40 odst. 1, event. 2 tr. zák., resp. §88 tr. zák. V uvedené souvislosti je obviněný přesvědčen, že i pokud by došlo ke spáchání trestného činu, bylo nutno aplikovat zmíněná ustanovení vzhledem k tomu, že obviněný neměl z trestné činnosti žádný prospěch, veřejný zájem byl trestnou činností pouze ohrožen, nikoli porušen, obviněný nebyl v minulosti soudně trestán, jeho role v organizované skupině nebyla popsána a nelze přehlédnout, že v zásilce bylo pouze minimální množství omamné a psychotropní látky. V souvislosti s jeho odkazem na to, že nebylo použito znění §88 odst. 1 tr. zák., zmiňuje celou řadu rozhodnutí, ze kterých mj. vyplývá, že k vyšší trestnosti nestačí pouhé naplnění formálních znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby, ale zároveň musí být naplněn i materiální znak předmětného trestného činu. V návaznosti na tuto svoji argumentaci soudům vytýká, že uvedené ustanovení neaplikovaly, přestože z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že obviněný byl odsouzen „za přeposlání nezjištěného množství omamné a psychotropní látky..“. Dále obviněný soudům vytýká pochybení, „které nespočívá v nesprávném právním posouzení skutku, ale ve fatálním pochybení procesně právním“, kdy poukazuje na dle jeho názoru nedostatky v hodnocení důkazů, neboť má za to, že nemělo být přihlíženo při jeho odsouzení k některým důkazům, které nebyly opatřeny v souladu se zákonem (dokumenty orgánů S. r. N. o zadržení tzv. drogové zásilky), současně zpochybňuje závěry soudů k používání mobilních telefonů obviněnými. Podle jeho mínění absentují důkazy, které by prokazovaly, kdo zásilky odesílal, kdo je měl skutečně vyzvednout a další, a proto nelze hovořit o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a sám obviněného obžaloby zprostil, event. věc po zrušení přikázal soudu „o jehož rozhodnutí jde“, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to „s urgentním návrhem na odložení výkonu rozhodnutí“.
Dovolání obviněného S. T. O., podané prostřednictvím obhájkyně, je obsahově shodné s dovoláním spoluobviněného, kde mj. poukazuje na to, že podle jeho mínění nenaplňuje jednání, kterým byl uznán vinným znaky trestného činu podle §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák. – organizované skupiny, neboť nebylo prokázáno sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob s dělbou úkolů, srozuměných s tím, že ohrozí nebo poruší zájmy chráněné trestním zákonem nejméně z nedbalosti, nebyl prokázán znak plánovitosti, ani kontakty s dalšími osobami, které by působily v cizině. Závěrem podaného dovolání uvedl, že „byl odsouzen na základě důkazů provedených v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy prováděné důkazy byly aplikovány v jeho neprospěch, a proto navrhl, aby dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno a tomuto soudu věc vrácena k novému projednání, případně aby byl obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem převážné části námitek v dovolání uvedených především znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy. V této souvislosti lze odkázat na dovolání, kde obviněný S. T. O. soudům vytýká, že byl odsouzen na základě důkazů provedených v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., důkazy byly podle jeho názoru prováděny v rozporu se zásadami trestního řízení a též v rozporu s trestním řádem byly aplikovány v jeho neprospěch. Obdobného, tedy procesního, nikoli právního charakteru jsou také námitky obviněného R. I. E., který mj. argumentuje tím, že byl odsouzen na základě nedostatečně zjištěného důkazního stavu, a nesprávného hodnocení důkazů. Obviněný R. I. E. si je vědom skutečnosti, že část jeho námitek není z hlediska dovolacích důvodů relevantní, neboť nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že „zcela zásadní vada nespočívá v nesprávném hmotně právním posouzení, ale ve fatálním pochybení procesním“. Pro případ takového okruhu námitek však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř., zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Za právně irelevantní je nutno označit i námitku obou obviněných, že mělo být aplikováno při ukládání trestu ustanovení §40 odst. 1, event. odst. 2 tr. zák. Výše uvedené ustanovení je aplikováno ad 1) má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání; ad 2) pod dolní hranici trestní sazby lze též snížit trest odnětí svobody tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Předně je třeba podotknout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci uvedeného dovolacího důvodu se však nelze dovolávat skutečnosti, že správně mělo být při ukládání trestu použito ustanovení §40 tr. zák. Z dikce dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyplývá, že tento dovolací důvod je dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z toho, jak jsou chronologicky i obsahově dovolací důvody seřazeny, vyplývá, že argumentace obviněných, že nebylo použito při ukládání trestů ustanovení §40 odst. 1, 2 tr. zák., nemůže obstát.
Mimo uplatněný dovolací důvod jsou rovněž námitky obviněných, kdy tito uvádějí, že rozsudek neobsahuje popis všech zákonných znaků trestného činu podle §187 odst. 4 tr. zák., konkrétně popis úmyslu obviněných, resp. způsob provedení trestného činu. V souvislosti s touto, byť irelevantní námitkou, musí Nejvyšší soud uvést, že v popisu skutku soud prvního stupně mj. zmiňuje dobu, kdy se obvinění dohodli s dalšími osobami působícími na území B. a R., s těmito se kontaktovali a dojednali přepravu kokainu v konkrétní zásilce (např. č. společnosti E., úkryt v lampách, či kovových knoflících), obvinění uvedli rovněž příjemce této zásilky a adresu pro doručení na území Č. r. Obvinění byli uznáni vinnými pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák., kterého se pachatel dopustí mj. tím, že neoprávněně doveze omamnou nebo psychotropní látku a takový čin spáchá ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Z výše uvedeného je patrno, že formální i materiální znaky uvedeného trestného činu byly naplněny.
V souvislosti s námitkou obviněného S. T. O., že nebyly dány znaky organizované skupiny, jako formálního znaku právní kvalifikace §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák., spojuje obviněný uvedenou námitku s tím, že „k těmto neznámým osobám nebylo provedeno žádné dokazování, které by odůvodňovalo užití této okolnosti, která podmiňuje užití vyšší trestní sazby…“. Z uvedeného je patrno, že v tomto směru obviněný soudům vytýká nedostatky ve zjišťování skutkového stavu věci – opatření dalších důkazů (takové námitky však dopadají pod ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a z pohledu dovolacího důvodu jsou irelevantní). Námitky obviněných, kterými tito vytýkají soudům pochybení při provádění a hodnocení důkazů, jsou identické s námitkami, které byly obviněnými uplatněny v řízení před soudem prvního resp. druhého stupně (viz blíže str. 2 – 9 usnesení Vrchního soudu v Praze), a jak je mj. patrno z rozhodnutí odvolacího soudu, tento se jimi zabýval (např. str. 11 – provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu). Na str. 12 – 13 svého rozhodnutí rozvádí odvolací soud úvahy, které jej vedly k závěru, že obvinění věděli o tom, že látka ukrytá v zásilce je látka nepovolená. Otázkou cestovního pasu na jméno A. C. H. zajištěného při domovní prohlídce, na něm zajištěnými daktyloskopickými stopami, identifikací osoby obviněného S. T. O. ve S. r. N. a v R. pod různými jmény vystupujícího a dalšími důkazy se soudy ve svých rozhodnutích velmi podrobně zabývaly.
Za právně relevantní lze však označit námitku obou obviněných spočívající v tvrzení, že pro naplnění právní kvalifikace jednání, jímž byli uznáni vinnými, je mj. i v případě §187 odst. 1 tr. zák. vedle formálních znaků třeba také splnění materiálního znaku tohoto trestného činu. V tomto směru obvinění poukázali na celou řadu judikátů. V rámci objektivity je však nutno uvádět nejen rozhodnutí, která vyznívají ve prospěch podaného dovolání, neboť celý komplex takových rozhodnutí soudy hodnotí podle §2 odst. 6 tr. ř. (roz. č. 34/76-I. Sb. rozh. tr. „Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen“). V souvislosti s trestnou činností, pro kterou byli obvinění uznáni vinnými, je třeba uvést, že se jednání, které je vysoce společensky nebezpečné, dopustili opakovaně, kdy na neúspěch v září roku 2006 reagovali opětovným protispolečenským jednáním v listopadu téhož roku. S problematikou materiálního znaku trestného činu se zabýval již soud prvního stupně na str. 24 svého rozsudku, stejně jako odvolací soud na str. 16 svého usnesení a Nejvyšší soud se s uvedenými závěry plně ztotožňuje. Pro závěr o naplnění okolností, které podmiňují použití §88 odst. 1 tr. zák., svědčí mj. i způsob, jakým měla být omamná látka (kokain) do Č. r. dopravena; v jednom případě se jednalo o přepravu této látky ve zdvojené stěně sedmi kusů přepravovaných lamp a v druhém případě v úkrytu 147 kusů kovových knoflíků. Jednalo se tudíž o nanejvýš důmyslné předměty, prostřednictvím kterých mělo dojít k realizaci plánu obviněných – dovozu omamné látky. Jestliže obviněný S. T. O. s námitkou, že nebyly dány znaky organizované skupiny, jako formálního znaku právní kvalifikace §187 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák., spojuje skutečnost, že „k těmto neznámým osobám nebylo provedeno žádné dokazování, které by odůvodňovalo užití této okolnosti, která podmiňuje užití vyšší trestní sazby…“, je z uvedeného patrno, že v tomto směru obviněný soudům vytýká nedostatky ve zjišťování skutkového stavu věci – neprovedení opatření dalších důkazů (takové námitky však dopadají pod ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a z pohledu dovolacího důvodu jsou irelevantní).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných podaná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem se stal návrh na „urgentní odložení výkonu rozhodnutí“ bezpředmětným.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann