ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1355.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1355/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. listopadu 2009 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2009, č. j. 9 To 165/2009-92, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 32 T 215/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2009, č. j. 9 To 165/2009-92, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 1. 2009, č. j. 32 T 215/2008-80. Tímto rozsudkem byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a podle §249a odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle jeho názoru nepřichází v úvahu, aby předmětem útoku trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. byl „nezkolaudovaný“ dům, který nelze ve smyslu stavebně právních předpisů vůbec užívat. Má za to, že užívání stavby bez kolaudačního rozhodnutí je přestupkem jak podle zákona o přestupcích, tak podle stavebního zákona, a proto nemůže být postihováno ještě jako další typový znak skutkové podstaty trestného činu. Na těchto závěrech podle obviněného nemůže nic změnit ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 783/2008, které se týká trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., protože objektivní stránka u tohoto trestného činu spočívá v neoprávněném vniknutí do domu nebo bytu jiného, přičemž objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně domovní svobody. Naproti tomu podstatou trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. je bránění jinému v „užívání“, kdy objektem ochrany trestného činu je zájem na ochraně majetku. Poukázal na princip subsidiarity trestní represe, kdy trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, je třeba považovat za krajní právní prostředek, který nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. V tomto směru dodal, že poškozená M. S. měla možnost požádat o vydání kolaudačního rozhodnutí, aby mohl být dům legálně užíván. Stejně tak se mohla užívacího práva domáhat v občanskoprávním řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný namítá, že nezkolaudovaný dům nemůže být předmětem útoku trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný měl trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. dopustit tím, že „nejméně od roku 2002 do 12. 6. 2008 úmyslně znemožňoval své manželce M. S., vstup do nezkolaudovaného rodinného domu na pozemku parc. v obci T., okres P., a opakovaně jí odmítal vydat klíče od domu, ačkoli věděl, že jeho bývalá manželka M. S. je spoluvlastníkem ideální poloviny uvedené nemovitosti a je oprávněna nemovitost ve stejném rozsahu užívat“.
V rámci trestního řízení může soud posoudit, zda rodinný dům sloužil k trvalému bydlení. Jak vyplývá ze spisu, v domě bydlel sám a také jeho dvě děti, nejprve syn obviněného, a to od roku 1988 do roku 1997, posléze dcera obviněného se svým dítětem. Lze tedy usoudit, že dům sloužil k bydlení, byla zde vedena domácnost a osoby zde žijící měly své soukromí. Je tedy zjevné, že po faktické stránce obviněný dům užíval k bydlení, avšak ve stejném rozsahu bránil v užívání své bývalé manželce M. S., která je podílovým spoluvlastníkem předmětné nemovitosti.
Podstatu je však třeba spatřovat v tom, že obviněný bránil jinému v užívání domu, lhostejno zůstává, zda šlo o stavbu zkolaudovanou či nikoliv. Dále je třeba uvést, že objekty útoku podle správních předpisů a podle trestního práva jsou v daném případě rozdílné. Nelze tedy konstatovat, že by šlo o dvojí postih téhož jednání. Zatímco smyslem úpravy ve stavebním zákoně je, aby stavby určené k trvalému bydlení splňovaly určité normy z hlediska bezpečnosti a bezpečnosti zdraví osob, zvířat anebo životního prostředí, objektem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. je zejména ochrana výkonu práv spojených s jejich užíváním nebo dispozicí. Ochrana těchto práv se vztahuje na prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 1200). Záleží také na způsobu užívání, nikoli na konstrukci stavby či jiného zařízení pro ubytování. Není tedy rozhodné, zda stavba byla zkouladována, či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 783/2008). Okolnost, že obviněný nesplnil povinnost vyplývající ze stavebního zákona, nemůže být hodnocena ve prospěch pachatele, protože fakticky jde o rodinný dům, tj. objekt sloužící k bydlení a může být předmětem užívání bez ohledu na to, zda byl zkolaudován. Není proto pochyb, že za předpokladu, že ze stavebně technického hlediska je možné stavbu užívat k bydlení, je třeba poskytnout ochranu také právu jejího užívání.
Pokud jde o princip subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud shledal, že za situace, kdy obviněný v užívání nemovitosti bránil spolumajitelce nemovitosti M. S. po dobu téměř šesti let, když tato se snažila s obviněným na užívání domu nejprve dohodnout a poté si zjednat přístup k domu výměnou zámků, je stupeň nebezpečnosti trestného činu vyšší než nepatrný. Z tohoto pohledu obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. i po materiální stránce. Pokud tedy soud prvního stupně takto jednání obviněného právně kvalifikoval, nelze mu ničeho vytknout.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann