ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1359.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1359/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný J. A., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 5 To 142/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 242/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 24 T 242/2004, byl obviněný J. A. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „poté, co se dne 19. 1. 2004 dozvěděl M. H., že možným pachatelem krádeže jeho vozidla Škoda Octavia a věcí z vozidla může být K. B., dohodl se s obž. J. A., obž. M. G. a s M. D., že údajně odcizené věci od K. B. vymohou a tak nejprve M. D. téhož dne okolo 17.30 hod. v obci L. na chodbě domu č. p. v M. u. bitím pěstmi do obličeje i do jiných částí těla nutil poškozeného K. B., aby se přiznal ke krádeži vozidla zn. Škoda Octavia a věcí z tohoto vozidla a když se nepřiznal, odvedl ho před dům, kde společně nastoupili do vozidla zn. Škoda Octavia, ve kterém seděl J. A. a M. G. a proti jeho vůli ho vozili na trase mezi obcemi Š., R. a K. L., přitom ho J. A. bitím a lámáním prstů na rukou nutil, aby se doznal ke krádeži a vydal jím odcizené věci, když na bití se podíleli i další obžalovaní a později ho M. H. a J. A. donutili, aby se svlékl do půl těla a zul si botu a vyhnali jej z vozidla a nechali běžet před vozidlem ve sněhu“. Za tento trestný čin byl obviněný J. A. odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. G.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. A. a M. G., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 5 To 142/2008, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. A. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a dále důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že o jeho vině jednáním, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, bylo rozhodnuto již rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 24 T 67/2004, jímž byli M. D. a M. H. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Vyjádřil přesvědčení, že výroky předmětných rozsudků jsou totožné, resp. že za jednání, které je mu v posuzované trestní věci kladeno za vinu, byl odsouzen již zmíněným rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, neboť tímto bylo rozhodováno o témže skutku (v jeho výroku je popsáno aktivní jednání, jehož se měl vůči poškozenému K. B. dopustit). Z toho dovodil, že v řízení probíhajícím před Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 24 T 242/2004 a Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 To 142/2008 byla porušena zásada ne bis in idem zakotvená v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, že šlo o nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a že nalézací soud měl ve smyslu §223 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o zastavení trestního stíhání, a pokud tak neučinil, je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že soud druhé instance rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, aniž by v souladu s §254 odst. 1 tr. ř. řádně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozsudku, proti nimž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Podle jeho slov se odvolací soud nevypořádal s námitkami, jež vznesl proti rozsudku soudu prvního stupně a proti procesnímu postupu předcházejícímu jeho vydání, postup odvolacího soudu nese znaky libovůle a ve svém důsledku vedl k porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod. Dále vyslovil nesouhlas se skutkovými a právními závěry, k nimž dospěl nalézací soud, a prohlásil, že odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá požadavkům, které na něho klade §125 odst. 1 tr. ř., což jej činí nepřezkoumatelným. Rovněž poznamenal, že v řízení před soudem prvního stupně byl porušen §212 odst. 1 tr. ř., když v průběhu hlavního líčení byla slyšeným svědkům namísto jejich výpovědi z přípravného řízení předestírána výpověď, kterou tito učinili u hlavního líčení v jiné věci.
Následně shledal, že jednání, kterým byl uznán vinným, bylo soudem prvního stupně nesprávně právně posouzeno a že je tak naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř., když v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, byl dán dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentoval, že skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu neobsahuje konkrétní skutková zjištění, z nichž by bylo možno dovodit naplnění všech zákonných znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., že zde není přesvědčivě vyjádřeno, že by se skutečně dopustil trestného jednání nejméně se dvěma osobami. Formulaci „když na bití se podíleli i další obžalovaní“ označil za naprosto vágní a podotkl, že ve skutkové větě prvoinstančního rozsudku se jako o obžalovaných hovoří toliko o něm (obviněném) a o spoluobviněném M. G. a že žádná další osoba tímto rozsudkem odsouzena nebyla. Zákonný znak „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ tak není podle jeho názoru ve skutkové větě prvoinstančního rozsudku pregnantně vyjádřen, protože není zřejmé, o jaké konkrétní osoby se mělo jednat a není ani dostatečně vyjádřena součinnost jeho údajného jednání s dalšími nejméně dvěma osobami. K tomu ještě podotkl, že případné zhojení takové vady cestou odůvodnění nelze považovat za dostačující. Ze stejného důvodu vyjádřil domněnku, že nalézací soud spolehlivě nezodpověděl otázku, zda okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a nevypořádal se tak s materiálním znakem trestného činu ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák. a §88 odst. 1 tr. zák.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 5 To 142/2008, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 24 T 242/2004, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a podle §265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že mimořádný opravný prostředek obviněného je obsahově totožný s jeho odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž s argumentací obviněného se v dostatečné míře zabýval již soud odvolací. Na jeho závěry, s nimiž se v jejich podstatě ztotožnil, odkázal. Dále vyložil podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zdůraznil, že v rámci tohoto hmotně právního důvodu lze vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. K tomu státní zástupce dodal, že s ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. V dané věci však takový extrémní nesoulad neexistuje a ostatně ani sám obviněný existenci takového nesouladu výslovně nenamítá.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti uplatnil pouze skutkové námitky, napadá skutková zjištění soudů, snaží se prosadit odlišnou verzi skutkových zjištění, než ke kterým došly soudy obou stupňů, a prostřednictvím toho se domáhá změny právního hodnocení. Takovými námitkami však nebyl předmětný dovolací důvod naplněn.
Pokud jde o námitku obviněného, že došlo k porušení zásady „ne bis in idem“, jež je způsobilá založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ta je zjevně neopodstatněná, neboť v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla pouze ze společného řízení konaného pod sp. zn. 24 T 67/2004 ve věci obžalovaných M. D., M. G., M. H. a J. A. vyloučena věc J. A. a M. G., o níž pak bylo rozhodnuto zcela samostatným rozsudkem.
K uvedenému státní zástupce dodal, že obviněný sice formálně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho svým obsahem nenaplňují a nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné. Těmito námitkami obviněný nenaplnil ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř., s výjimkou jeho námitky o nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., naplňující dovolací důvod §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za dané situace státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Shledal, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 5 To 142/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. pro nesplnění obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř.], přestože procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebyly dány, a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí řádných opravných prostředků (odvolání) rozhodl podle §256 tr. ř. ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Z pohledu druhé alternativy pak je třeba konstatovat, že část námitek, jež obviněný uplatnil, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Jde o tu část dovolací argumentace, v níž soudům vytýká pochybení v průběhu řízení týkající se objasnění věci, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, a dále namítá, že odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu neodpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o další námitky vztažené již přímo k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Pokud obviněný namítl (stručně shrnuto), že v posuzované trestní věci byla porušena zásada ne bis in idem a že jeho trestní stíhání mělo být podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno, pak takovou námitku lze sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. subsumovat, současně je však nutno uvést, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Původně bylo před Okresním soudem v Děčíně vedeno pod sp. zn. 24 T 67/2004 společné řízení proti obviněným M. D., M. G., M. H. a J. A. V průběhu řízení před jmenovaným soudem prvního stupně však byla z tohoto společného řízení vyloučena k samostatnému řízení trestní věc obviněných J. A. a M. G. (viz usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 24 T 67/2004), o níž pak bylo rozhodnuto samostatným, shora citovaným rozsudkem ve spojení s dovoláním napadeným usnesením. Aniž by proto bylo nutno rozvádět další argumenty, je zcela zjevné, že v původním řízení nebylo o vině obviněného J. A. (ani obviněného M. G.) vůbec rozhodnuto (v tomto řízení již nebyli tito obvinění stíháni) a v žádném případě tak nelze dovozovat, že by rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 24 T 67/2004, v němž je navíc explicitně řečeno, že jím bylo rozhodnuto pouze o vině (a trestu) obviněných M. D. a M. H., založil ve vztahu k obviněnému J. A. (a obviněnému M. G.) překážku věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 24 T 242/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 5 To 142/2008, tedy nemohla být zásada ne bis in idem porušena.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
Pokud tedy v posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřovaly zčásti právě do oblasti skutkových zjištění, pak se zřetelem k rozvedeným teoretickým východiskům takové námitky nebylo možno, jak již shora uvedeno, podřadit pod výše uvedený (ale ani jiný) dovolací důvod.
Obviněný však uplatnil i další námitky (stručně shrnuto, že popis skutku nevyjadřuje znak spáchání trestného činu vydírání se dvěma osobami a že se soudy nezabývaly materiální stránkou trestného činu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák. a §88 odst. 1 tr. zák.), jež lze označit z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy jakožto prostředku k ovlivnění vůle (svobodného rozhodování, které je v tomto případě objektem) napadené osoby. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl cíle, který sledoval. Trestný čin vydírání je trestným činem úmyslným.
K naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je zapotřebí, aby se na činu pachatele podílely alespoň dvě další osoby. Může jít o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu. Není ovšem nezbytné, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné ani, aby šlo o organizovanou skupinu.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených (popsaných) v tzv. skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že „poté, co se … dozvěděl M. H., …. že možným pachatelem krádeže jeho vozidla Škoda Octavia a věcí z vozidla může být K. B., dohodl se s obž. J. A., obž. M. G. a s M. D., … že údajně odcizené věci od K. B. vymohou a tak nejprve M. D. téhož dne okolo 17.30 hod. v obci L. na chodbě domu č. p. v M. u. bitím pěstmi do obličeje i do jiných částí těla nutil poškozeného K. B., … aby se přiznal ke krádeži vozidla zn. Škoda Octavia a věcí z tohoto vozidla a když se nepřiznal, odvedl ho před dům, kde společně nastoupili do vozidla zn. Škoda Octavia, ve kterém seděl J. A. a M. G. a proti jeho vůli ho vozili na trase mezi obcemi Š., R. a K. L., přitom ho J. A. bitím a lámáním prstů na rukou nutil, aby se doznal ke krádeži a vydal jím odcizené věci, když na bití se podíleli i další obžalovaní a později ho M. H. a J. A. donutili, aby se svlékl do půl těla a zul si botu a vyhnali jej z vozidla a nechali běžet před vozidlem ve sněhu“.
Jde o formulace, z nichž (z jejichž kontextu), měřeno rozvedenými obecnými východisky, dostatečně zřetelně vyplývá naplnění objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, což platí i pro znak „nejméně se dvěma osobami“. Je totiž zcela evidentní, že na předmětném skutku se podle uvedeného popisu v rozhodné době aktivně podíleli všichni jmenovaní obvinění (formulace, že poškozeného Jan Anděl bitím a lámáním prstů na rukou nutil, aby se doznal ke krádeži a vydal jím odcizené věci, když na bití se podíleli i další obžalovaní, nesporně vyjadřuje tu skutečnost, že vedle obviněného J. A. vůči poškozenému přímo útočily nejméně dvě další osoby z ostatních jmenovaných obviněných, a již sama o sobě by postačovala k naplnění zmíněného zákonného znaku). Popsané a vyložené skutečnosti pak konkrétně vyjadřují i ve vztahu k obviněnému nejen objektivní stránku, ale i subjektivní stránku trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (úmysl zahrnující všechny relevantní okolnosti). Vyplývá z nich totiž, že všichni obvinění jednali společně s úmyslem násilím donutit poškozeného k vrácení odcizených věcí. Přitom též úmysl obviněného zahrnoval podle zjištěných skutkových okolností spáchání trestného činu vydírání společným jednáním, a to nejméně se dvěma osobami ve smyslu ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Z hlediska této právní kvalifikace není rozhodné, že násilí vůči poškozenému uplatnil v určitém okamžiku třeba pouze jeden ze všech pachatelů, podstatné je, že toto jednání bylo součástí společného celkového jednání učiněného po dohodě všemi jmenovanými pachateli, tedy směřovalo společně s jednáním dalších obviněných k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák.
V daných souvislostech na místě zmínit ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., podle něhož byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. „Spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ (viz rozhodnutí č. 786/1922 Sb. rozh. NS).
Právě z těchto hledisek je třeba učinit závěr, že obviněný jednal podle popsaných skutečností jako spolupachatel, a to s více než dvěma osobami. Jeho jednání bylo, jak již uvedeno, součástí společného celkového jednání učiněného po dohodě všemi jmenovanými pachateli, naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., přičemž nelze pochybovat ani o společném úmyslu. Šlo tedy o spolupachatelství celkem čtyř pachatelů podle citovaného ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. (srov. k tomu přiměřeně i dosud aplikovatelné rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS, podle něhož není ke spolupachatelství typově obdobného trestného činu loupeže nezbytné, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem, přičemž „není třeba, aby se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí, stačí je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu“).
K námitce obviněného stran materiální stránky trestného činu nutno uvést, že podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Z popisu předmětného (zjištěného) skutku vyplývají takové okolnosti (srov. též rozh. č. 13/1973/II Sb. rozh. tr.), jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům tohoto trestného činu. V daných souvislostech je nutno poukázat především na to, že skutek spáchal obviněný po předchozí dohodě společně s dalšími třemi obviněnými ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (tedy zásadně ve společensky nejnebezpečnější formě trestné součinnosti), přičemž společně v jeho rámci užili vůči poškozenému již přímo násilí (tedy nejzávažnější formy jednání podle §235 tr. zák.), a to násilí opakované, déle trvající a intenzivnější.
Nepochybil proto nalézací soud, jestliže předmětný skutek kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ani odvolací soud, pokud tuto právní kvalifikaci označil za správnou.
Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů týkajícími se (též) obviněného a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. A. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý