ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1377.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1377/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2009 dovolání, které podal obviněný M. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 7 To 59/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. l T 1/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 1 T 1/2009, byl obviněný M. R. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Vůči tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 7 To 59/2009, byl z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného M. R. uznal vinným, že
dne 30. 4. 2008 kolem 8.20 hod. v R., v ul. P., v domě č., v bytě č., po předchozí slovní rozepři a hrozbě zabitím fyzicky napadl matku svých nezletilých dcer, poškozenou Ž. S., tak, že ji bodl kuchyňským nožem do hrudníku uprostřed ve středu nadbřišku takovou silou, že ostří nože proniklo ve směru shora dolů oblečením, kůží, podkožím, svalovou vrstvou, povázkou svalovou, pobřišnicí a zasáhlo povrch laloku jaterního, v důsledku čehož poškozená utrpěla zranění s následnou dobou léčení do šesti týdnů bez bezprostředního ohrožení jejího života.
Takto popsaný skutek odvolací soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Vůči citovanému rozsudku vrchního soudu (výrokům o vině i trestu) podal obviněný M. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný konstatoval, že nesouhlasí se skutkovými závěry soudů a trvá na své nevině. Namítl, že rozhodnutí o vině spočívá pouze na tvrzení poškozené a nepřímých svědcích, kteří z jejího sdělení vychází. V dopise doručeném Vrchnímu soudu v Praze dne 16. 7. 2009 poškozená uvedla, že v předchozím řízení „vypověděla některé skutečnosti, které jsou některé pravdivé a některé nepravdivé“, a dále odmítla vypovídat. Podle obviněného se odvolací soud se sdělením dostatečně nevypořádal. Mohlo totiž souviset s tím, zda se bodla sama či zda ji bodl on. Vrchní soud zúžil nové tvrzení poškozené pouze na to, že lhala, pokud jde o konzumaci drog, a to i přes obsah příslušného znaleckého posudku, z něhož vyplývalo, že má snahu, ať vědomou či nevědomou manipulovat s informacemi v oblasti, které se týkají případného užívání drog. Obviněný podotkl, že na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, bylo prokázáno, že v období března až června 2008 poškozená užívala drogy. Pokud jde o koncentraci metamfetaminu ve vzorků vlasů Ž. S., znalec Ing. S. vyloučil, že by se mohlo jednat o jednu dávku, jak tvrdila, když aktuální stav přítomnosti této drogy lze s jistotou určit pouze na základě krevní analýzy provedené do 24 hodin po jejím požití; na základě vlasové analýzy nelze stanovit, kdy osoba drogu vzala ani v jakém množství. Tato okolnost byla podle obviněného důvodem, že v případě, kdyby poškozená uvedla, že si zranění způsobila sama, musela nutně počítat s tím, že by mohlo vyjít najevo, že v daném okamžiku byla pod vlivem návykové látky, což bylo pro ni (podle závěrů znalce psychiatra a psychologa) naprosto nepředstavitelné. Proto je pravděpodobné, že se na ošetření dostavila později – bezprostředně po uplynutí 24 hodin od vzniku zranění. Poškozená rovněž uváděla rozporná tvrzení ohledně toho, proč okamžitě nevyhledala lékařské ošetření.
Dále obviněný uvedl, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou taktéž založena na závěrech znalců psychiatra a psychologa, podle nichž u poškozené nebyla zjištěna taková duševní porucha nebo choroba, která by z psychiatrického hlediska vysvětlovala schopnost způsobit si poranění břicha takového charakteru, jaké utrpěla. Znalci se však opomněli vyjádřit, zda by takové důsledky mohlo mít požití drogy a neprobírali otázku, za jakých okolností by byla schopna pokusit se o sebevraždu. Znalecká zjištění jsou proto neúplná. Znalec toxikolog Ing. S. přitom uvedl, že pervitin může působit k odstranění strachu, k odvážnosti, zvyšuje riziko sebevraždy, přičemž obviněný odkázal na SMS zprávy poškozené, které jsou součástí trestního spisu, že její úvahy o smrti byly intenzivní. Přesto vrchní soud nevyhověl návrhu obhajoby na ustanovení dalšího znalce, který by účinky požití pervitinu na poškozenou řádně osvětlil, včetně jejího možného chování pod vlivem této drogy v jednotlivých fázích po jejím požití. Naopak konstatoval, že ze závěrů znalců psychiatra a psychologa vyplývá, že posttraumatická stresová porucha jednoznačně souvisí s předmětným činem. Podle dovolatele nebyla ve znaleckém posudku podrobena dalšímu zkoumání problematika předchozí interrupce, které se poškozená podrobila dne 27. 12. 2007, jakož i nechtěného těhotenství, které mohly mít vliv na spuštění posttraumatické stresové poruchy.
V dovolání obviněný vyslovil v podrobnostech nesouhlas s tím, že vrchní soud označil rozpory ve výpovědích poškozené za zcela drobné a nepodstatné, které je možno s odstupem času – kvůli určitému procesu zapomínání – pochopit. Soudy obou stupňů daly zapravdu poškozené, aniž se vypořádaly se závěry výpovědi znalce PhDr. G., který uvedl, že nenalezl přesvědčivé znaky, které by ho opravňovaly k závěru o vědomě nepravdivém popisu průběhu děje obviněným. V této souvislosti dovolatel odkázal na závěry znaleckého posudku PhDr. K. a MUDr. K., jenž byl vypracován v rámci řízení ve věci výchovy a výživy jeho syna J. R., na který znalecký posudek MUDr. K. a PhDr. G. odkazuje s tím, že u jeho osoby nebyly zjištěny tendence ke zkreslování.
Za další z faktorů svědčících o jeho vině označil odvolací soud obviněným uváděný mechanismus zranění poškozené, který popsal při rekonstrukci činu odlišně, než jak jej připustil znalec z oboru soudního lékařství. V této souvislosti obviněný namítl sugestivnost provádění tohoto důkazu, a proto jeho absolutní neúčinnost. Zdůraznil, že i kdyby poškozená znázornila správný směr bodnutí a on směr opačný, nelze dovodit, že byl útočníkem, když by si tyto skutečnosti – jako údajný aktér – měl lépe zapamatovat než jeho oběť nebo přihlížející osoba, která nutně musela být jednáním velmi zaskočena a šokována. I za této situace vrchní soud označil důkazy navržené obhajobou za nadbytečné. Podle obviněného soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, když jeho výpověď posoudil jako nevěrohodnou a výpověď poškozené shledal věrohodnou, a to i přes skutečnosti, které byly v odvolacím řízení namítány. Tím též porušil zásadu spravedlivého procesu a materiální pravdy. Obviněný dodal, že napadený rozsudek trpí dalšími vadami, když se soud na jedné straně přiklonil k tomu, že poškozená lhala, pokud jde o oblast konzumace drog, ovšem na druhé straně uvedl, že se ztotožnil se všemi závěry krajského soudu, tj. i se zjištěním učiněným v rozporu s provedenými důkazy.
V mimořádném opravném prostředku obviněný rovněž připomněl, že vrchní soud dospěl k závěru, že úder nožem, ač byl cílený a energický, nebyl veden velkou silou, přičemž byl orientován do horní části břicha, které je oproti hrudníku a krku, kam by mohl obviněný útok bez problému zaměřit, méně rizikovou částí těla z hlediska možnosti usmrtit. Podle odvolacího soudu nasvědčuje absenci vražedného úmyslu, a to vedle zjevně toliko demonstrativních projevů chování obviněného a poškozené po zbytek inkriminovaného dne, i motiv činu, za který soud považoval – s ohledem na závěry znaleckého posudku znalců psychiatra a psychologa – žárlivost (ač znalci označili tento motiv pouze za pravděpodobný), neboť nedává jednoznačnou odpověď na otázku, s jakým úmyslem byl útok nožem veden. Obviněný zdůraznil, že v rozporu s předchozí větou jeho jednání vrchní soud kvalifikoval jako pokus způsobit těžkou újmu na zdraví v přímém úmyslu, ačkoliv z provedeného dokazování nelze jednoznačně prokázat ani úmysl eventuální. Podle jeho názoru měl vrchní soud při posuzování zavinění přihlédnout zejména k tomu, že:
- ke zranění došlo použitím malé až střední síly,
- bodnuto bylo pouze jednou,
- ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že útok byl cílený; naopak na necílenost útoku na životně důležité orgány lze usuzovat ze skutečnosti, že podle závěrů soudu ukázal při rekonstrukci opačný směr bodnutí, což svědčí o tom, že i kdyby byl skutečným původcem zranění poškozené, jeho útok nebyl vědomě veden proti určité části těla,
- následkem údajného jednání obviněného bylo podle závěru znaleckého posudku z oboru soudního lékařství pouhé ublížení na zdraví,
- ačkoli poškozená po incidentu nejevila známky závažnější újmy na zdraví, přesto v útoku nebylo pokračováno, i když by jeho osobě za dané situace nic nebránilo čin dokonat,
- bodná rána byla podle závěrů znaleckého posudku z oboru soudní lékařství vedena svislým vbodem směrem šikmo ve směru shora dolů, tedy nikoli v přímém směru proti tělu poškozené, a tedy z jednání nelze dovodit ani jeho srozumění se zasažením životně důležitých orgánů,
- pokud jde o motivaci ke spáchání trestného činu vraždy z jeho strany, tato se v řízení nepotvrdila (znalci z oboru psychiatrie a psychologie pouze konstatovali, že jí pravděpodobně byla žárlivost),
- o případném úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví nesvědčí ani to, že by na poškozenou naléhal, aby se nechala ošetřit, což sama potvrdila, a že poškozenou sám vezl do nemocnice na ošetření,
- sám vrchní soud konstatoval. že ani motiv činu nedává jednoznačnou odpověď na otázku, s jakým úmyslem byl útok nožem veden.
V návaznosti na popsané skutečnosti nelze podle obviněného dovodit spolehlivý závěr, že by útok nožem cíleně směřoval proti životně důležitým orgánům poškozené a že jednal v přímém úmyslu způsobit jí těžkou újmu na zdraví. Namítl, že si vrchní soud neujasnil, jakým úmyslem měl být při svém jednání veden. Pouze konstatoval, že přichází do úvahy eventuální úmysl obviněného způsobit poškozené smrt a přímý úmysl způsobit jí těžkou újmu na zdraví s tím, že při respektování zásady in dubio pro reo dává přednost mírnější právní kvalifikaci. Podle obviněného napadený rozsudek toliko předpokládá úmysl jeho osoby způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, a to v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 433/02). Za situace, kdy se připustí, že je skutečně původcem zranění poškozené, nelze z jeho jednání dovodit více než srozumění se způsobením ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 7 To 59/2009, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž navrhl, aby dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, pokud nedojde k závěru, že věc je nutné přikázat Krajskému soudu v Praze. Současně obviněný požádal (s ohledem na případnou změnu právní kvalifikace a tím i možnost podmíněného odsouzení), aby byl výkon jeho trestu odnětí svobody podle §265h odst. 3 tr. ř. přerušen. Podáním ze dne 27. 11. 2009, sdělil, že nesouhlasí, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce poukázal na dosavadní průběh řízení a obviněným uplatněné dovolací námitky. Připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Dovoláním se proto nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci soudy učinily. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění) a současně je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci nestalo.
Pokud jde o část argumentace obviněného předložené v dovolání, v jejímž rozsahu tvrdí nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu, státní zástupce konstatoval, že tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Za relevantně uplatněnou (ve vztahu ke zvolenému dovolacímu důvodu) lze považovat pouze námitku, podle níž měl Vrchní soud v Praze nesprávně vyhodnotit zavinění v jednání obviněného. V návaznosti na to státní zástupce poznamenal, že je namístě rekapitulovat skutkové závěry Vrchního soudu v Praze, resp. v určitém rozsahu i Krajského soudu v Praze, byť rozsudek byl rozhodnutím odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný napadl poškozenou tak, že ji bodl nožem do hrudníku uprostřed ve středu nadbřišku, přičemž ostří proniklo kůží, podkožím, svalovou vrstvou, povázkou svalovou, pobřišnicí a zasáhlo povrch laloku jaterního. Faktickým následkem bylo na straně poškozené zranění s dobou léčby do 6 týdnů, které bezprostředně neohrožovalo její život. Pokud by bodnutí bylo jen o několik milimetrů hlubší, došlo by k zasažení jater a k jejich masivnímu krvácení. Současně bylo zjištěno, že obviněný útočil cíleně a energicky, byť nikoli velkou silou. Bodnutí směřovalo do míst sice s nižší pravděpodobností vyvolání fatálního následku, než jakými by byl např. hrudník či krk, ale přesto do míst, kde bodnutí nožem zřejmě může způsobit těžkou poruchu zdraví. Rovněž bylo zjištěno, že obviněný svůj útok (bodnutí), ač mohl, neopakoval.
S ohledem na popsaná skutková zjištění vyslovil státní zástupce názor, že je nutno přisvědčit právnímu posouzení jednání, které Vrchní soud v Praze učinil. Zdůraznil, že obviněný energicky střední silou bodl poškozenou do horní části břicha, kde jsou uloženy orgány, jejichž zasažení nožem může nepochybně způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák., přičemž pokud své jednání (bodnutí) dokonal, musel svůj čin k takovému následku nutně směřovat. Kvalifikaci subjektivní stránky obviněného, a to jako úmyslu přímého ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., tudíž označil za správnou.
K námitkám obviněného státní zástupce dále zmínil, že i jedno bodnutí nožem do dané části těla, vedené střední silou, může běžně způsobit těžkou újmu na zdraví. Podmínkou není ani užití velké síly, ani opakovaný útok (což by byly znaky, které by již spíše odůvodňovaly posouzení takového činu podle §219 tr. zák.). Podle skutkových zjištění bylo jednání obviněného cílené, tedy nejednalo se o útok, jenž by nebyl plně pod kontrolou obviněného, např. v důsledku vzájemného pohybu těl, mávání ruky s nožem apod. Šikmost bodné rány, pokud je vedena dostatečně energicky, rovněž nijak výše naznačené závěry nezpochybňuje. Motiv útoku obviněného byl na základě vyjádření znalců dovozen v podobě nezvládnutého afektu při rozvíjející se žárlivosti vůči poškozené. Pokud Vrchní soud v Praze vyslovil ohledně motivu a zavinění obviněného určité pochybnosti, tyto se vztahovaly k možnému právnímu posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu vraždy podle §219 tr. zák., a které vrchní soud právě s ohledem na tyto pochybnosti odmítl. Přímý cíl obviněného (alespoň) způsobit těžkou újmu na zdraví však byl podle státního zástupce konstatován jednoznačně. Proto dospěl k závěru, že se odvolací soud nedopustil nesprávného právního posouzení skutku.
S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně uvedl, že neshledává ani důvod k postupu podle §265h odst. 3 tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, jimiž v dovolání a v podrobnostech zpochybňuje správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž poukazuje na svoji nevinu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněný uplatnil jen námitky zmíněné v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Obviněný rovněž uplatňuje námitku, která obsahově deklarovaný dovolací důvod naplňuje, neboť vznáší výhradu ohledně naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným. Namítá, že zjištěné jednání mohlo být posouzeno toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí vykazuje tvrzenou právní vadu.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Z ustanovení §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. vyplývá, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví poškození důležitého orgánu.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Zákon v §4 písm. a) tr. zák. stanoví, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Jestliže úmyslným jednáním pachatele byl způsoben následek v podobě ublížení na zdraví, které není ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. těžkou újmou na zdraví, je pro rozlišení právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. nebo jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. rozhodující, jestli úmysl útočníka směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001).
Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973, č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku (viz její doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, posoudil jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. Toto konstatování je důvodné, neboť obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jinému, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo.
Ze skutkových zjištění plyne, že jednání obviněného spočívalo ve fyzickém útoku proti poškozené Ž. S., a to způsobem, že ji po předchozí slovní rozepři a hrozbě zabitím, fyzicky napadl tak, že „ji bodl kuchyňským nožem do hrudníku uprostřed ve středu nadbřišku takovou silou, že ostří nože proniklo ve směru shora dolů oblečením, kůží, podkožím, svalovou vrstvou, povázkou svalovou, pobřišnicí a zasáhlo povrch laloku jaterního…“. V důsledku tohoto napadení jmenovaná utrpěla zranění s následnou dobou léčení do šesti týdnů bez bezprostředního ohrožení jejího života. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že jednáním obviněného bylo sice poškozené způsobeno zranění nenaplňující zákonné znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. e) tr. zák., avšak jeho úmysl k takovému následku u její osoby směřoval. V této souvislosti Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 8 oprávněně konstatoval: „…úmysl obžalovaného způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví lze spolehlivě dovodit právě z charakteru použité zbraně a intenzity bodné rány, když k poškození důležitého orgánu [§89 odst. 7 písm. e) tr. zák.] nedošlo pouze náhodou (viz zasažení povrchu levého laloku jaterního”.
S ohledem na povahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že obviněný bodl poškozenou pouze jednou, avšak bodnutí muselo být energické, byť nebylo bodnuto velkou silou. Bodná dučej směřovala šikmo shora dolů, jak tyto skutečnosti vyplývají ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie a z výpovědi jeho zpracovatele Prof. MUDr. P. S., DrSc u hlavního líčení. Z tohoto důkazu rovněž mimo jiné plyne, že „Pokud by byla rána jen o několik milimetrů hlubší, pak by nastalo krvácení z jater. Játra jsou krevnatý orgán, a pokud by došlo k zasažení větší tepny jater nebo i žíly, mohlo dojít k masivnímu krvácení“ (vše na str. 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně).
Ze skutkových zjištění je evidentní, že obviněný bodl nožem poškozenou do horní poloviny břicha, kde jsou uloženy orgány včetně důležitého a objemného orgánu – jater. Právě poškození tohoto orgánu jeho činem bezprostředně hrozilo, přičemž k takovému následku nedošlo toliko v důsledku skutečností nezávislých na jeho vůli. S poukazem na charakter použitého nože, intenzitu bodnutí a místo na těle poškozené, kam bylo nožem bodnuto, byl Vrchním soudem v Praze učiněn důvodný závěr, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e) tr. ř. Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, když při posouzení obligatorního znaku subjektivní stránky shledal v jednání obviněného úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, kterým je lidské zdraví. Byť obviněný popřel trestnou činnost, bylo na naplnění úmyslného zavinění v jeho činu oprávněně usuzováno z výše zmíněných okolností objektivní povahy. Tento závěr nezpochybňuje výhrada obviněného, že šlo o jeden bodný úder, který byl veden směrem šikmo dolů, neboť toto jednání bylo cílené a jednoznačně způsobilé přivodit škodlivý následek ve smyslu ustanovení §222 odst. 1 tr. zák. Pokud tyto okolnosti, včetně motivu spáchaného činu, jímž byl podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie pravděpodobně nezvládnutelný afekt, při rozvíjející se žárlivosti vůči poškozené, soud druhého stupně zhodnotil ve smyslu zásady in dubio pro reo ve prospěch obviněného a neshledal u jeho osoby naplnění úmyslného zavinění, tak je potřebné zdůraznit, že se jednalo o posouzení skutku soudem prvního stupně jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohla podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), která jej ale neučinila. Současně nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k