ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1603.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1603/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. ledna 2009 o dovolání obviněného M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008, č. j. 8 To 244/2008-128, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 126/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 3. 2008, č. j. 12 T 126/2007-113, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §185 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále bylo obviněnému podle §73 odst. 1 písm. a) tr. zák. uloženo zabrání věcí (blíže popsaných ve výroku rozsudku).
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 7. 2008, č. j. 8 To 244/2008-128, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin mu uložil podle §185 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Výkon tohoto trestu mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo obviněnému dále uloženo zabrání věcí (konkretizovaných ve výroku rozsudku).
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně aplikoval zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zbraních“), protože do výroku napadeného rozsudku zahrnul i skutečnost, že měl přechovávat i válcový kovový úsťový tlumič hluku výstřelu a optický zaměřovač, zaměřovací přístroj pro noční vidění značky DIPOL 141, typ 2,5 X, s infračerveným ozařovačem cíle, země původu B. Podle obviněného tyto věci je nutno podřadit pod ustanovení §4 písm. b) /pozn. správně jde o §4 písm. c)/, bod 1., 2. zákona o zbraních, kam jsou zařazeny tlumiče hluku výstřelu a zaměřovače zbraní konstruované na principu noktovizorů. Obviněný je toho názoru, že žádná z těchto věcí nenaplňuje znak „střelná zbraň“, a proto se nemohl nedovoleného držení těchto věcí dopustit. Pod pojmem střelná zbraň se podle přílohy k zákonu o zbraní rozumí zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění energie při výstřelu zkonstruovaná pro požadovaný účinek na požadovanou vzdálenost. Střelivo pak citovaný zákon charakterizuje jako souhrnné označení nábojů, nábojek a střel do střelných zbraní. Namítl dále, že z výroku rozsudku není zcela zřejmé, která ze zde vyjmenovaných zbraní patří do kategorie A a která do kategorie C. Poukazuje v tomto směru na nepřezkoumatelnost této části napadeného rozsudku. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl, že odvolací soud svým rozsudkem fakticky odvolání obviněného zamítl, ačkoliv k tomuto postupu nebyly dány zákonné podmínky. Soudy se podle jeho názoru nedostatečně zabývaly otázkou subjektivní stránky trestného činu. Úmysl pachatele se musí vztahovat ke všem znakům trestného činu, tedy nejen k úmyslu přechovávat zbraň, ale i přechovávat ji bez povolení. Obviněný tvrdí, že měl v úmyslu zbraň „přechovávat“ jen po přechodné období, a to v zásadě po dobu hospitalizace B. P., jakožto vlastníka a oprávněného držitele této zbraně. Dodal, že jednoranová malorážka je navíc zbraní kategorie C, k jejíž přechovávání byl ve smyslu zákona o zbraních oprávněn. V další části dovolání obviněný brojí proti způsobu, jakým byly opatřeny důkazy. Má za to, že rozhodnutí o povolení domovní prohlídky bylo nezákonné, stejně tak povolení k odposlechu telekomunikačního provozu. Ve vztahu k této části dokazování, které bylo provedeno v přípravném řízení, posuzuje napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov jako nepřezkoumatelný. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného předložil následující vyjádření. Jestliže obviněný v dovolání zpochybňuje správnost provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění, je podle státního zástupce nutné konstatovat, že tato jeho argumentace se zcela míjí nejen s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i s ostatními dovolacími důvody. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dovolacím důvodem procesním, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Protože však odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud rozhodl výše uvedeným způsobem, nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu. Argumentačně tedy obviněný nenaplnil ani tento uplatněný dovolací důvod. Za relevantní lze podle státního zástupce označit pouze námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom rozsahu, v jakém poukazuje na nesprávnou aplikaci souvisejících hmotně právních ustanovení zákona o zbraních, resp. v jakém zpochybňuje naplnění znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Zákon o zbraních v rámci svého §1 odst. 1 uvádí, že „Tento zákon upravuje kategorie střelných zbraní (dále jen „zbraně“) a střeliva ...“. Je tak podle státního zástupce zcela zřejmé, že pokud citovaný zákon ve svém textu dále užívá slovní pojem „zbraně“, jsou tím míněny „střelné zbraně“. Z toho důvodu rozdělením zbraní do kategorií A až D ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona o zbraních je nutné rozumět rozdělení střelných zbraní a zbraněmi kategorie A, a to i ve smyslu §4 písm. c) bod 1. a 2., je třeba (vyjádřeno plnými slovy) chápat střelné zbraně kategorie A. Vymezení druhů zbraní na zbraně střelné, palné, plynové, mechanické, expanzní apod., podle přílohy k uvedenému zákonu je potom namístě vykládat jako spíše technické rozdělení, bez vlivu na zákonem stanovený základní a nadřazený pojem střelná zbraň, v jeho textu zkracovaný na zbraň. Zákon o zbraních za zbraně kategorie A, tedy za zbraně zakázané, jež je v obecném smyslu (§9 odst. 1 zákona o zbraních) zakázáno nabývat, držet nebo nosit, přitom považuje i tzv. doplňky zbraní, kterými jsou tlumiče hluku výstřelu, zaměřovače zbraní konstruované na principu noktovizorů a laserové zaměřovače [§4 písm. c) bod. 1., 2. a 3.]. Je tedy zjevné, že soudy uvedená ustanovení zákona o zbraních správně vyložily a aplikovaly, když zajištěné věci přechovávané obviněným, tj. tlumič hluku výstřelu a zaměřovací přístroj, považovaly za zbraně (tzn. střelné zbraně) ve smyslu zákona o zbraních a současně i ve smyslu ustanovení §185 odst. 1 tr. zák., v konečném důsledku proto oprávněně vyslovily vinu obviněného i ve vztahu k nakládání s těmito předměty. Optický zaměřovač, jímž byla opatřena zajištěná malorážka, je potom příslušenstvím zbraně, které sdílí osud věci hlavní. Státní zástupce dodal, že pokud ve výroku o vině nejsou kategorie zbraní (A nebo C) přesně vymezeny, jedná se spíše o drobnou nepřesnost, bez zásadního významu pro celkové posouzení věci, protože zmíněný výrok obsahuje jak výčet všech zajištěných zbraní, tak i kategorií, do nichž spadají. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, byla vyvrácena obhajoba obviněného, že zbraň náležela B. P. a obviněný ji jen krátce u sebe uschoval. Uvedenou skutečnost nepotvrdila ani svědkyně B. P., dcera B. P., není patrna ani z výpisu evidence zbraní jmenovaného. Navíc bylo zjištěno, že předmětná zbraň (malorážka) je bez jakéhokoli označení, tedy nelze zjistit ani dobu její výroby. Je proto podle státního zástupce nutno dospět k závěru, že obviněný si v blíže nezjištěnou dobu a blíže nezjištěným způsobem opatřil (nijak neoznačenou) zbraň kategorie C ve smyslu zákona o zbraních a tuto následně přechovával u sebe. Jednalo se přitom zjevně o zbraň bez existujícího průkazu zbraně ve smyslu §41 zákona o zbraních, který vzhledem k okolnostem ani nemohl být vydán, tudíž ji měl obviněný u sebe bez povolení. Jednal tedy nepochybně zaviněně, a to ve formě úmyslu, čímž nepochybně naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce má za to, že skutečnost, že obviněný byl jinak držitelem zbrojního průkazu skupiny C, který ho opravňuje k držení obdobných zbraní, jako zajištěná malorážka, nemá na uvedené závěry zásadní vliv. Může sice snižovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. č. 19/1994 Sb. rozh. tr.), ovšem materiální stránku je potřeba hodnotit ve vztahu celému jednání obviněného a tedy i ve vztahu k nakládání se všemi zbraněmi a dalším okolnostem (mimo jiné i s přihlédnutím k tomu, že u obviněného byla nalezena vypreparovaná těla živočichů přímo ohrožených vyhubením, když věc týkající se tohoto skutku byla orgány činnými v tomto řízení odevzdána k projednání Č. i. ž. p.). Z toho důvodu a za daných okolností ani existence určité způsobilosti obviněného k držení zbraní, nemůže v konečném důsledku snížit zmíněný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost pod hranici nutnou k posouzení skutku jako trestného činu, když navíc nelze přehlédnout, že obviněný v rámci dovolání ani správnost posouzení tohoto aspektu svého jednání (společenské nebezpečnosti) nijak nezpochybňoval. Z uvedených důvodů státní zástupce shledal právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. správnou a navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání zpochybnit zákonnost provedeného dokazování s cílem vnést pochybnosti o učiněném závěru o vině obviněného. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nelze přehlédnout, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Je zjevné, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil stejné námitky jako v předcházejícím řízení. Až na námitku, týkající se aplikace zákona o zbraních a posouzení subjektivní stránky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. k zákonnému znaku „bez povolení“, je dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založeno na námitkách skutkové povahy. K těmto námitkám proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet. Ostatně identické námitky obviněný uplatnil v odvolání a odvolací soud se jim náležitě věnoval na str. 4 rozsudku.
Podle skutkového zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že „od přesně nezjištěné doby do dne 1. 12. 1996 v rodinném domě v P., okres B., přechovával jednoranovou pušku se sklopnou ramenní opěrkou – malorážku s válcovým závěrem, ráže 22 Long Rifle, opatřenou válcovým kovovým úsťovým tlumičem hluku výstřelu a optickým zaměřovačem, zaměřovací přístroj pro noční vidění zn. DIPOL 141, typ 2,5X, s infračerveným ozařovačem cílem, země původu M., přičemž jde o zbraně zakázané – kategorie A, resp. zbraně podléhající ohlášení – kategorie C, uvedené v §4, 6 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů“.
K zákonnému znaku „střelná zbraň“ skutkové podstaty nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. obviněný namítl, že podle ustanovení §4 písm. b) (pozn. zřejmě měl obviněný na mysli §4 písm. c)/, bod 1. 2. zákona o zbraních nelze válcový kovový úsťový tlumič hluku výstřelu a optický zaměřovač, zaměřovací přístroj pro noční vidění značky DIPOL 141, typ 2,5 X, s infračerveným ozařovačem cíle, země původu B., považovat za střelnou zbraň. Dále soudům vytkl, že dostatečně nezjistily, že by po subjektivní stránce měl v úmysl přechovávat zbraň bez povolení.
Předmětem úpravy zákona o zbraních podle §1 je vymezení kategorií střelných zbraní a střeliva, stanovení podmínek pro nabývání vlastnictví, držení, nošení a používání zbraní nebo střeliva atd.
V příloze k zákonu o zbraních, v části první, jsou vymezeny druhy zbraní, přičemž podle bodu 1. se střelnou zbraní rozumí zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění energie při výstřelu, zkonstruovaná pro požadovaný účinek na definovanou vzdálenost. Jak je dále uvedeno v bodě 2. palná zbraň je střelná zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění chemické energie. V bodě 3. je vymezen pojem plynové zbraně, a to jako střelná zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění energie stlačeného vzduchu nebo jiného plynu. Ve všech dalších bodech této přílohy tedy při výkladu pojmu zbraň dospějeme k závěru, že jde o kategorizaci střelných zbraní. Nelze se proto omezit při výkladu pojmu střelná zbraň jen na její slovní vyjádření při vymezení druhu střelná zbraň, ale je třeba vycházet ze systematiky citovaného zákona, protože podle tohoto zákona se například za střelnou zbraň považuje i palná zbraň. Lze tedy říci, že tento druh zbraní je ostatním druhům zbraní pojmově nadřazen, čemuž odpovídá i vymezení předmětu úpravy zákona o zbraních (§1). Střelné zbraně a střelivo se pak ve smyslu §3 tohoto zákona dále rozdělují. Pro účely této trestní věci je podstatné vymezení zbraní kategorie A, tzn. zbraní zakázaných, zakázaného střeliva a zakázaných doplňků zbraní, a vymezení zbraní kategorie C, tj. zbraní podléhajících ohlášení.
Podle odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická balistická expertíza, válcový kovový úsťový tlumič hluku výstřelu a optický zaměřovač, zaměřovací přístroj pro noční vidění značky DIPOL 141, typ 2,5 X, s infračerveným ozařovačem cíle, země původu B., jsou zbraněmi kategorie A podle §4 písm. c) zákona o zbraních. Jde tedy o doplňky zbraní kategorie A, které je podle §9 odst. 1 zákona o zbraních zakázáno nabývat do vlastnictví, držet nebo nosit, s výjimkami stanovenými v tomto zákoně. Žádná výjimka obviněnému uložena nebyla. Kromě toho obviněný není držitelem zbrojního průkazu pro zbraně kategorie A.
V dané věci bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný měl u sebe zbraň kategorie C (jednoranovou pušku se sklopnou ramenní opěrkou – malorážku s válcovým závěrem), kterou neohlásil. Podle odborného vyjádření (výše citovaného) jde o funkční zbraň, schopnou střelby. Svým charakterem jde o amatérskou konstrukci, při které byly využity díly různých zbraní tovární výroby. Je tedy zjevné, že obviněný válcový kovový úsťový tlumič hluku výstřelu a optický zaměřovač, zaměřovací přístroj pro noční vidění značky DIPOL 141, typ 2,5 X, s infračerveným ozařovačem cíle, země původu B., používal jako doplňky k amatérsky vyrobené zbrani. Zbraň byla schopná střelby. Není pochyb, že s doplňky zbraní kategorie A byla zvýšena její požadovaná účinnost. Zbraň navíc neměla výrobní číslo, což ve světle dalších provedených důkazů (jako například výpis z evidence zbraní B. P., jakož i z výpovědi jeho dcery B. P.) vyvrací obhajobu obviněného, že vlastníkem zbraně byl B. P. Jinými slovy řečeno, jestliže se obviněný hájí tím, že zbraň měl B. P. u obviněného uloženou po dobu hospitalizace, jeví se tato argumentace jako ryze účelová. Je třeba dále zdůraznit, že podle §41 odst. 1 zákona o zbraních každá zbraň kategorie A, B nebo C musí být zaregistrována. Registraci zbraně provádí příslušný útvar policie na základě oznámení o nabytí vlastnictví ke zbrani a předložení zbraně. Dokladem o registraci je průkaz zbraně, který je veřejnou listinou. Průkaz zbraně k zajištěným zbraním obviněný nepředložil, ač jako držitel zbrojního průkazu pro zbraně kategorie C musí vědět, že průkaz zbraně je nezbytným dokladem ke každé zbrani kategorie A, B nebo C /§29 odst. 1 písm. h) zákona o zbraních/. Podle §29 odst. 1 písm. g) zákona o zbraních má držitel zbrojního průkazu rovněž povinnost provést u příslušného útvaru policie výměnu zbrojního průkazu nebo průkazu zbraně za nový, pokud došlo ke změně jména, příjmení nebo místa pobytu držitele zbrojního průkazu nebo průkazu zbraně; musí tak učinit do 10 pracovních dnů ode dne, kdy změna nastala, a zároveň odevzdat doklady původní. Ani tuto povinnost obviněný nesplnil. Pan Bohumil Pokorný zemřel 5. 10. 2006, u obviněného byly zbraně zajištěny ještě 1. 12. 2006. Je zjevné, že obviněný svých povinností uložených mu podle zákona o zbraních nikterak nedbal.
Jak je ze shora uvedeného zřejmé, Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou obviněného, že válcový kovový úsťový tlumič hluku výstřelu a optický zaměřovač, zaměřovací přístroj pro noční vidění značky DIPOL 141, typ 2,5 X, s infračerveným ozařovačem cíle, země původu B., není střelnou zbraní. Naopak je zjevné, že tyto zbraně kategorie A byly doplňkem k nepovoleně držené zbrani kategorie C. Tato zbraň byla plně funkční, schopná střelby, amatérsky zhotovená, bez výrobního čísla. Uvedenou zbraň si obviněný opatřil, aniž by ji ohlásil. Pokud fyzická nebo právnická osoba, která nabude vlastnictví ke zbrani kategorie A, B nebo C, je povinna tuto skutečnost oznámit příslušnému útvaru policie do 10 dnů od nabytí vlastnictví a současně předložit zbraň (§42 zákona o zbraních). Nelze tudíž přisvědčit námitce obviněného, že zbraň držel pouze po přechodnou dobu, ode dne, kdy B. P. zemřel, přičemž dále nelze opomenout skutečnost, že zbraň byla v držení obviněného již před smrtí B. P. Smyslem uvedeného ustanovení je zájem státu na kontrole pohybu zbraní mezi občany.
Objektem trestného činu podle §185 tr. zák. je zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení jejich života a zdraví, které vyplývá z nekontrolovaného držení, nošení nebo výroby střelných zbraní, střeliva a výbušnin.
Je zjevné, že obviněný po blíže nezjištěnou delší dobu měl střelnou zbraň kategorie C, tuto zbraň přechovával spolu s doplňky zbraní kategorie A. Střelná zbraň kategorie C nebyla registrována, byla bez výrobního čísla, amatérsky zhotovená. Za zjištěných okolností tedy ke zbrani nemohl být vydán průkaz zbraně. Nejvyšší soud nemohl dospět k jinému závěru, než že obviněný přechovával uvedenou střelnou zbraň kategorie C bez povolení, čímž zasáhl do objektu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 tr. zák., neboť jeho přičiněním nebyla pod kontrolou státu funkční střelná zbraň. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že u obviněného byla nalezena vypreparovaná těla živočichů přímo ohrožených vyhubením a tato věc byla předána k projednání Č. i. ž. p. Vzhledem k tomu nemohla ani skutečnost, že obviněný je držitelem zbrojního průkazu skupiny C výrazněji snížit stupeň nebezpečnosti jeho jednání, záležejícího v neoprávněném přechovávání jiné zbraně (srov. č. 19/1994 Sb. rozh. tr.). Není pochyb, že dané okolnosti svědčí o tom, že obviněný měl zájem na tom přechovávat amatérsky vyrobenou (střelby schopnou zbraň) bez příslušné registrace po delší dobu, čímž v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. naplnil i požadovaný znak protiprávnosti trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 tr. zák., neboť uvedenou zbraň kategorie C přechovával bez povolení. Nejvyšší soud shledal v této části dovolání obviněného, jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že by rozsudek odvolacího soudu byl nepřezkoumatelný z důvodu, že ve výroku rozsudku není popsáno, která ze zde vyjmenovaných zbraní patří do kategorie A a která do kategorie C. Byť tato skutečnost není zřejmá z tzv. skutkové věty výroku o vině, na právní kvalifikaci skutku jako trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. nemá žádný vliv. Popis skutku obsahuje kategorie zbraní a jejich výčet, přičemž přiřazení kategorií k jednotlivým střelným zbraním vyplývá z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, z odvětví kriminalistické balistické expertízy, a je popsáno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Na tomto základě lze učinit závěr, že soud zjistil skutek v rozsahu, které znaky trestného činu zcela pokrývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2003, svazek 20, pod T 475). U odvolacího soudu došlo v popisu skutku jen k nepatrné úpravě. Odvolací soud vypustil z výroku o vině kompletní ostrý náboj ráže .45 AUTO, americké výroby, protože se nejedná o střelnou zbraň, ale o střelivo, a doplnil skutkovou větu o chybějící odkaz na blanketní normu, jejíž ustanovení byla jednáním obviněného porušena. Zbývající část napadeného rozsudku soudu prvního stupně zůstala rozhodnutím odvolacího soudu nedotčena, proto lze v tomto ohledu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plně odkázat.
Obviněný v dovolání uplatnil ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod však z jeho strany nebyl naplněn právně kvalifikovanými námitkami, proto Nejvyšší soud v této části dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pod tímto dovolacím důvodem obviněný vznáší výhrady spočívající v tom, že odvolací soud nevyhověl jeho skutkovým námitkám a výrok o vině je založen na nezákonných důkazech. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. však není založena na věci jako takové (na meritu věci), protože souvisí s procesními otázkami. Obviněný uvádí první variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., totiž že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Povaha tohoto dovolacího důvodu tedy vypovídá o tom, že z procesního hlediska obviněnému nelze upřít přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Lze jen dodat, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit ani formu rozhodnutí, např. zamítnutí odvolání obviněného (byť obviněný s výrokem soudu není spokojen). Odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, z čehož je zřejmé, že obviněnému nebyl přístup k druhé instanci odepřen. Odvolání obviněného bylo v odvolacím řízení podrobeno meritornímu přezkumu. Své přezkumné povinnosti tedy odvolací soud v plném rozsahu dostál.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. U dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rozhodl o dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., což s ohledem na důvod odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není vyjádřeno ve výroku usnesení. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann