ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.230.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 230/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. března 2009 o dovolání obviněného Ing. M. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2008, č. j. 4 To 201/2008-301, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 162/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2008, č. j. 4 To 201/2008-301, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 5. 2008, č. j. 27 T 162/2006-278. Tímto rozsudkem byl obviněný Ing. M. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §222 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
V dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Má za to, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž by se vypořádal s námitkami uvedenými v odvolání. Domnívá se, že v jeho případě mělo být aplikováno ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně. V této souvislosti se odvolává na zásadu, podle níž platí, že riziko vyvolané útokem nese útočník a nikoliv obránce. Zdůraznil, že nebyl osobou, která útok započala. Byl napaden B. H. ocelovou tyčí, ve večerních hodinách, bez jakékoliv příčiny a intenzivním způsobem. Bylo mimo jiné zjištěno, že B. H. byl ozbrojen nožem. Je přesvědčen, že za dané situace musela být intenzita obrany silnější než intenzita útoku. Tvrdí, že se pouze bránil. Byť jednal v přiměřeném afektu, který byl vyvolán předcházejícími útoky B. H. proti jeho osobě a proti osobě jeho přítelkyně paní R., trvá na tom, že odrážel přímo hrozící a trvající útok B. H., který byl veden jednoznačným záměrem ho zranit nebo usmrtit, neboť byl ozbrojen kovovou tyčí a nožem s dlouhou čepelí. Samotný útok B. H. byl velmi nebezpečný, vedený lstivě zezadu a v případě, že by se mu nepodařilo vykrýt tento útok, nemohl by se bránit. Je přesvědčen, že jeho obrana byla přiměřená a že nelze jeho jednání posuzovat podle míry způsobené újmy na zdraví B. H. Opětovně poukázal na to, že obrana musí být způsobilá odvrátit útok, a proto musí být intenzivnější a silnější, což v daném případě znamenalo i způsobení větší újmy na straně útočníka. Má za to, že B. H. si byl vědom vzájemného věkového rozdílu 11 let a rozdílné hmotnosti těl cca o 40 kg ve prospěch obviněného, proto útok vedl lstivě, celý ho naplánoval a byl ozbrojen. Tyto skutečnosti nebyly podle názoru obviněného správně odvolacím soudem vyhodnoceny. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle jeho názoru skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně vylučují závěr, že by v případě jednání, ke kterému obviněný Ing. M. K. přistoupil poté, když vytrhl poškozenému B. H. ocelovou tyč z ruky a sám začal útočit proti poškozenému B. H. údery touto tyčí, byly dány podmínky nutné obrany ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. Ze skutkových zjištění je totiž zřejmé, že pokud obviněný Ing. M. K. v druhé fázi konfliktu opakovaně ocelovou tyčí, kterou získal zmíněným způsobem, opakovaně udeřil poškozeného B. H. do různých částí těla (včetně hlavy) a v útoku prokazatelně pokračoval i poté, kdy poškozený zůstal bezmocně ležet na zemi, potom již neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, ale jednal pouze ze msty za předchozí atak, který vůči němu - byť krátce předtím - vedl poškozený B. H. právě za pomoci zmíněné ocelové tyče. Za situace, kdy alespoň ze skutkových okolností uvedených v tzv. skutkové větě pravomocného výroku o vině soudu prvního stupně nevyplývá, že by poškozený B. H. proti obviněnému Ing. M. K. útočil i poté, kdy mu obviněný Ing. M. K. vytrhl z ruky ocelovou tyč, je zřejmý výrazný dělící moment rozlišující předchozí jednání obviněného Ing. M. K. v nutné obraně od dalšího jednání, které již nutnou obranou být nemohlo, protože se jednalo pouze o mstu z jeho strany (srov. č. 18/1979 Sb. rozh. tr). Jinými slovy řečeno, jednání obviněného vůči poškozenému B. H. nelze posoudit jako nutnou obranu podle §13 tr. zák., protože se jednalo o konflikt, kdy obviněný při obraně proti útoku poškozeného využil své jednoznačné fyzické převahy a neomezil se pouze na odvracení útoku, ale podnikl za pomoci ocelové hole další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že „poté, co dne 1. 9. 2006 v O. kolem 20.40 hod. na ulici P. v blízkosti budovy firmy F. byl napaden odsouzeným B. H. opakovanými údery ocelovou tyčí o délce 60 cm a průměru 2 cm do horní poloviny těla, mu vytrhnul z ruky ocelovou tyč a bil jej touto do hlavy a horní poloviny těla a dále jej kopal a to i v okamžiku, kdy již odsouzený B. H. ležel na zemi; v důsledku uvedeného jednání utrpěl odsouzený B. H. zranění – mnohočetné tržně-zhmožděné rány vlasaté části hlavy v místě spánkové, temenní a týlní krajiny vlevo a v oblasti levého ucha, zhmoždění v místě očnic s krevními podlitinami víček, zhmoždění levé oční koule, mnohočetné oděrky kůže v oblasti rukou, zlomeninu kosti temenní a spánkové vlevo přecházející na spodinu lební v oblasti pyramidy levé kosti skalní, nalomení levé lícní kosti, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v oblasti obou polokoulí mozku, zhmoždění na rozhranní spánkového a temenního laloku vlevo, vniknutí vzduchu do dutiny lební, zlomeniny 3. – 7. žebra a 11. žebra vlevo a zlomeniny obou lopatek a částečnou obrnu levého lícního nervu, s dobou léčení v trvání nejméně 3 měsíců“.
Nelze přehlédnout, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Je zjevné, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil stejné námitky jako v předcházejícím řízení.
Obviněný odmítá názor soudů, že se dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Je přesvědčen, že jednal za okolností vylučujících trestnost činu, tj. že naplnil podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák. Vzhledem k tomu, že prvotní útočník (B. H.) byl ozbrojen ocelovou tyčí a nožem, má za to, že jeho obrana nebyla nepřiměřená způsobu útoku a mohl mu způsobit i závažnější zranění. Tvrdí dále, že se bránil v době, kdy útok přímo hrozil a trval. Nejvyšší soud ač shledal, že jde o právně relevantní námitku, její opodstatněnosti nemohl přisvědčit. K tomu uvádí následující:
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
V dané věci je třeba posoudit, zda nutná obrana byla ve smyslu §13 tr. zák. přiměřená z hlediska použitého prostředku a z hlediska způsobené škody. Intenzita obrany a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku není závislá od použitého prostředku, ale od toho, jak tento prostředek obránce použije. Z hlediska škody se přiměřenost obrany posuzuje porovnáním škody, která byla způsobená útočníkovi, a škody, která hrozila zájmu chráněnému trestním zákonem. Jaká škoda hrozila a zda škoda způsobená útočníkovi nebyla zcela zjevně nepřiměřená škodě hrozící z útoku se posuzuje podle objektivních okolností případu i podle představ obránce, odůvodněných těmito objektivními okolnostmi (srov. č. 41/1980 Sb. rozh. tr.).
Vyjdeme-li ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení, k útoku obviněný přistoupil poté, co byl napaden odsouzeným B. H. (byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.) ocelovou tyčí o délce 60 cm a průměru 2 cm do horní poloviny těla, mu vytrhl z ruky ocelovou tyč a bil ho touto do hlavy a horní poloviny těla a dále ho kopal, a to i v okamžiku, když odsouzený B. H. ležel na zemi. Lze tedy říci, že základní útočící zbraní byla ocelová tyč. Jí se odsouzený B. H. oháněl na počátku svého útoku a také sám obviněný Ing. M. K. ji vnímal jako zbraň, která mu mohla způsobit újmu na zdraví či ho usmrtit. Jak sám obviněný uvádí, na počátku se bránil útokům B. H., když se mu podařilo počáteční údery vykrýt rukama, nepotvrdilo se však, že by se ocelové tyče zmocnil až nakonec a že by s ní z místa činu odešel. Z tzv. skutkové věty vyplývá, že odsouzenému B. H. opakovaně zasadil do hlavy a horní poloviny těla několik ran touto ocelovou tyčí, následně ho kopal, přičemž v té době již odsouzený B. H. ležel na zemi. Obviněný vnímal za základní nástroj útoku ocelovou tyč. U odsouzeného B. H. si nože všiml teprve v okamžiku, kdy ležel na zemi (to už odsouzený B. H. neměl k jeho použití příležitost), a proto na jeho použití by bylo usuzovat pouze hypoteticky a nelze jej vyhodnotit jako nástroj, z něhož útok hrozil. Je zřejmé, že jakmile se obviněný ocelové tyče zmocnil, použil uvedený prostředek zcela zjevně nepřiměřeným způsobem. Obviněný nemohl vědět, zda a jak nůž B. H. použije, neboť jeho existenci zjistil až později, kdy již odsouzený H. ležel na zemi. Na druhé straně se mu podařilo B. H. vytrhnout ocelovou tyč z ruky. Začal-li však ocelovou tyčí sám útočit, sám se stal útočníkem.
Beztrestnosti podle §13 tr. zák. se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již nutností obrany (srov. č. 26/1967 Sb. rozh. tr.). Jde o překročení z mezí nutné obrany, jestliže se pachatel zpočátku brání způsobem přiměřeným způsobu útoku směřujícímu proti zájmům chráněným trestním zákonem, ale po skončení útoku sám přejde do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníkem, od něhož již nehrozí nebezpečí. Za následek způsobený v této fázi jednání je pachatel trestně odpovědný a nemůže se dovolávat, že jednal v nutné obraně (srov. č. 18/1979 Sb. rozh. tr.).
K použití nože již neměl odsouzený B. H. příležitost, proto za hlavní útočící zbraň je třeba považovat ocelovou tyč, které se obviněný v určitém okamžiku zmocnil. V tomto okamžiku již nelze konstatovat, že by mu nebezpečí bezprostředně hrozilo, protože zbraň použitou B. H. k útoku měl v rukou on sám. O tom, jak tento prostředek použil, vypovídá rozsah zranění, které odsouzený B. H. utrpěl. Ta byla objektivizována lékařskými zprávami a znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. M. D. Z nich se podává, že úrazové změny svědčí pro útok ze strany druhé osoby vedený opakovanými údery kovovou tyčí proti hlavě, rukám, zádům a hrudníku a že proti vlasaté a obličejové části hlavy působilo násilí střední i velké intenzity síly. Ocelová tyč, kterou byl útok ze strany obžalovaného veden, mohla taková zranění způsobit. To znamená, že i poté, co se obviněný zmocnil ocelové tyče, nešlo o jeden úder (na obranu), ale několik ran střední a velké intenzity, čímž se jeho obrana stala zcela zjevně nepřiměřená. Vybočil z mezí nutné obrany co do intenzity použitého prostředku, a utrpěná zranění, která byla kvalifikována jako těžká újma na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák., jen potvrzují skutečnost, že způsobená škoda je v hrubém nepoměru v porovnání s útokem, který hrozil. Jinými slovy řečeno, i když obrana má být silnější (jinak by byla neúspěšná), nemůže být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvrácení útoku, jak bylo v dané věci zjištěno. V teorii i praxi bývá toto vybočení z nutné obrany označováno jako exces intenzivní.
Další podmínkou pro aplikaci ustanovení o nutné obraně je, aby útok bezprostředně hrozil nebo trval. Ze shora uvedeného je rovněž zřejmé, že Nejvyšší soud se neztotožnil ani s názorem obviněného, že odrážel přímo hrozící nebo trvající útok. Nutná obrana nepřichází v úvahu, jestliže útok byl ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí. Ukončení útoku není totožné s dokonáním činu (tj. s naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu, pokud jde o trestný čin). Nicméně je třeba zdůraznit, že použití nutné obrany tudíž postrádá opodstatnění tam, kde nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákonem již pominulo anebo byly-li tyto zájmy již porušeny a nebezpečí dalších škod nehrozí. Nemůže jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen. Minimálně v době, kdy B. H. ležel na zemi, nebezpečí útoku z jeho strany pominulo. Není pochyb, že obviněný jednal pod vlivem předchozího útoku (v normálně silném afektu), s úmyslem vypořádat se s útočníkem (od něhož však již nebezpečí nehrozilo) takovým způsobem, že mu ve skutečnosti jeho předchozí útok oplácel. Toto vybočení z mezí nutné obrany je teorií i praxí označováno za tzv. exces extenzivní. Pokud obviněný v dovolání uvádí, že B. H. byl ozbrojen ocelovou tyčí a nožem, nelze vycházet z toho, že tyto prostředky byly použity současně. I přesto, že měl B. H. nůž u sebe, jak již bylo shora uvedeno, posouzení nutné obrany ve vztahu k tomuto prostředku je irelevantní. Časově, tj. z hlediska hrozícího útoku by musela být jakákoliv obrana ve vztahu k možnému použití tohoto prostředku vyhodnocena jako předčasná. Navíc obviněný sám vypověděl, že nůž pohledem u B. H. zachytil, až když ležel (H.) na zemi.
Lze tedy shrnout, předpokládá-li ustanovení §13 tr. zák. pro naplnění podmínek nutné obrany: a) existenci přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem, b) obrana nesmí být zela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, pak pro obě podmínky musejí být splněny kumulativně. Není-li splněna byť jedna z nich, nejde o jednání v nutné obraně. V případě obviněného nebyla splněna ani jedna z podmínek nutné obrany.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněným. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann