ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.587.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 587/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. května 2009 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, č. j. 13 To 241/2008-114, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 92/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, č. j. 13 To 241/2008-114, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 5. 2008, č. j. 4 T 92/2008-89. Tímto rozsudkem byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dovolání obviněný podal jednak prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. J., jednak prostřednictvím obhájce JUDr. V. R.
V dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. J. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Má za to, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Trvá na tom, že poškozeného nezná a nikdy s ním nepřišel do styku. Přitom svou účast na trestné činnosti popírá. Dále poukázal na §3 odst. 2 tr. zák. s tím, že podle jeho názoru stupeň nebezpečnosti jeho trestného činu byl velmi nepatrný, neboť poškozený tuto skutečnost neoznámil orgánům činným v trestním řízení, ani neučinil jiná opatření a pouze s odstupem času o tom mluvil v restauraci se známými. Ze skutkových zjištění podle obviněného nevyplývá, že by byl naplněn formální i materiální znak trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil a podle „§265 odst. 1 tr. ř.“ přikázal Okresnímu soudu v Nymburce, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněného odůvodněné obhájcem JUDr. V. R. obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, opřel o argumentaci, že dne 22. 10. 2007 policejní orgán provedl rekognici, přičemž poškozeného J. Š. vyslechl jako svědka. Namítá, že úkonu nebyl přítomen obhájce a byl proveden před zahájením trestního stíhání. Nešlo přitom o neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle §160 odst. 4 tr. ř. a §158a tr. ř. a jednalo se o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soudům vytýká, že zjištěný skutkový stav není trestným činem loupeže. Orgány činné v trestním řízení vycházely pouze z výpovědí poškozeného svědka J. Š., přičemž obviněný od počátku se skutkovou verzí nesouhlasí. Brojí především proti závěru, že se pod pohrůžkou bezprostředního násilí měl v úmyslu zmocnit se cizí věci. Uvedl, že pohrůžka nožem směřovala k tomu, aby se svědek napil. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatuje, že s ohledem na to, že obviněný se trestného činu loupeže nedopustil, je uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců nepřípustný. Měl být uznán vinným jiným trestným činem s nižší trestní sazbou, např. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.. Je přesvědčen, že za této situace je uložený trest odnětí svobody ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, č. j. 13 To 241/2008-114, zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného podané prostřednictvím JUDr. M. J. uvedla, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno zdůraznit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Podle státní zástupkyně na tom nic nemění ani ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Soudy prvého ani druhého stupně nebyly žádné okolnosti snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zjištěny a proto nevznikly žádné pochybnosti o tom, že stupeň nebezpečnosti uvedeného činu pro společnost obviněného je vyšší než nepatrný, jak dovodil soud prvního stupně na str. 5 odůvodnění svého rozhodnutí. V tomto směru se závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací na str. 3 usnesení. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou podle státní zástupkyně v doplněném dovolání podaném JUDr. V. R. uvedeny jen námitky skutkové. Obviněný vytýká napadeným soudním rozhodnutím nesprávné hodnocení výpovědi poškozeného s tím, že na této výpovědi je založeno nesprávné skutkové zjištění, že obviněný nutil poškozeného pohrůžkou použití nože k vydání cigaret a peněz. Obviněný se však domnívá, že skutek měl být vymezen jinak, a to, že hrozbou nože nutil poškozeného pít alkohol. Obviněný se tedy podle státní zástupkyně primárně domáhá změny skutkových zjištění a teprve v návaznosti na ně jiného právního posouzení skutku, konkrétně jako trestného činu vydírání dle §235 odst. 1 tr. zák. Tento způsob odůvodnění dovolání druhého obhájce obviněného po obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Vzhledem k právní námitce uplatněné v dovolání obviněného podaném prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. K dovolacím důvodům uplatněným podle §265b odst. 1 písm. c) a h) tr. ř. se státní zástupkyně nevyjádřila, neboť podle jejího názoru bylo dovolání obviněného uplatněno až po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání podané jak prostřednictvím JUDr. M. J., tak prostřednictvím JUDr. V. R. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, v obou případech prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.).
Obviněný namítl, že dne 22. 10. 2007 u rekognice nebyl přítomen obhájce, přestože šlo o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dne 22. 10. 2007 byla s poškozeným jako svědkem provedena rekognice podle fotografií, a to se šesti kusy fotografií (č. l. 11). Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 25. 10. 2007 (č. l. 21). Je tedy zjevné, že rekognice proběhla před zahájením trestního stíhání, avšak tento úkon byl nezbytný k prověření skutečnosti, kdo je pachatelem trestného činu. V této souvislosti se ze spisu Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 4 T 92/2008, podává, že soud prvního stupně u hlavního líčení dne 28. 5. 2008 četl jako důkaz pouze rekognici provedenou dne 11. 2. 2008 (č. l. 35). Tohoto úkonu byla přítomna obhájkyně obviněného JUDr. M. J. a k provedenému úkonu neměla žádných připomínek. Rovněž u hlavního líčení nebyly stran tohoto úkonu vzneseny žádné námitky ze strany obviněného nebo jeho obhájkyně (viz č. l. 83). Rekognice proběhla ukázáním osoby obviněného mezi dalšími třemi osobami.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rekognice ze dne 22. 10. 2007 nebyla v řízení jako důkaz použita. Lze tedy říci, že žádným způsobem výsledek řízení (tedy výrok o vině) neovlivnila, protože nebyla podkladem pro rozhodnutí soudu prvního stupně. Z tohoto pohledu také účast obhájce u rekognice dne 22. 10. 2007 není třeba posuzovat. Rekognice proběhla v době, kdy pachatele bylo třeba teprve označit a jiným způsobem nebylo možno tuto skutečnost podmiňující zahájení trestního stíhání objasnit. Za této situace nepřítomnost obhájce u rekognice nezpůsobuje nepoužitelnost důkazu v řízení před soudem (srov. č. 33/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k této skutečnosti Nejvyšší soud shledal námitky obviněného uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podkladem pro učiněný výrok o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „přesně nezjištěného dne v době od 3. 9. 2007 do 9. 9. 2007 kolem 16.00 hodin na asfaltové komunikaci u rybníka S. mezi obcemi S. a V. L., okres N., zastoupil cestu cyklistovi J. Š., který byl nucen zastavit a sesednout z jízdního kola a strčil mu před obličej láhev rumu s tím, že se má napít, jinak něco uvidí, načež vytáhl ze zadní kapsy kalhot nůž o délce 20 cm, kterým poškozenému J. Š. hrozil a mával s ním před poškozeným a přitom po něm požadoval vydání cigaret a finanční hotovosti a když na to poškozený reagoval tak, že vytáhl hustilku uchycenou na jízdním kole s tím, že ji o něj přerazí, tak se zapotácel a upadl, čehož poškozený využil a z místa na kole odjel.“
Nejvyšší soud nemá o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. žádné pochybnosti. Je absurdní se domnívat, že by úmyslem obviněného bylo přimět poškozeného pod pohrůžkou násilí se napít alkoholu. Tomu především nenasvědčuje další jednání obviněného, které vypovídá o tom, že vyhrožoval poškozenému s tím, aby mu vydal cigarety a finanční hotovost (poškozeného tedy dále nenutil, aby se napil). Objektivní stránka trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tj. úmysl zmocnit se cizí věci - pod pohrůžkou bezprostředního násilí - je v tzv. skutkové větě výroku o vině zcela nezpochybnitelně vyjádřen, a to slovy „hrozil poškozenému nožem a mával s ním před poškozeným a přitom po něm požadoval vydání cigaret a finanční hotovosti“. Pokud obviněný předkládá jinou skutkovou verzi, je zjevné, že primárně nenapadá právní kvalifikaci skutku, nýbrž učiněná skutková zjištění. Takto uplatněná námitka sama o sobě pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá a pokud by obviněný neuplatnil v dovolání námitky jiné (právního charakteru), dovolání obviněného by Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Ohledně skutkových zjištění lze v podrobnostech odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4 – 5. Lze tedy uzavřít, že dovozuje-li obviněný, že se mohl dopustil toliko trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., vychází z naprosto odlišného skutkového děje, než se odehrál.
Pokud jde o stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, s námitkou obviněného, totiž, že stupeň nebezpečnosti jeho trestného činu pro společnost byl velmi nepatrný, se Nejvyšší soud neztotožnil. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků. Při úvahách o tom, zda obviněný (pachatel) naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Uvedené ustanovení se proto uplatní jen tehdy, bude-li stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nižší, tj. nedosáhne-li stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu předmětné skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V posuzované věc však o takový případ nejde.
Poškozený jednání obviněného nijak nevyvolal. Naopak, v důsledku toho, že mu obviněný zastoupil cestu, byl nucen zastavit a sesednout z jízdního kola, přičemž následně obviněný vytáhl ze zadní kapsy kalhot nůž o délce 20 cm, mával s ním před poškozeným a požadoval po poškozeném cigarety a finanční hotovost. Není sporu, že poškozený se cítil být na životě ohrožen, proto se začal aktivně bránit tak, že vytáhl hustilku uchycenou na jízdním kole s tím, že ji o obviněného přerazí. Obviněný se pak zapotácel, což umožnilo poškozenému z místa činu odjet. Nebylo tedy zásluhou obviněného, že se poškozenému prakticky nic nestalo. K tíži mu lze přičíst, že k činu došlo na místě poměrně odlehlém, kde by jen stěží poškozený hledal nějakou pomoc. Z uvedeného tedy nevyplývají žádné skutečnosti, které by stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nějak snižovaly (srov. č. 60/1967 Sb. rozh. tr.). Ani z hlediska, že poškozený spáchání skutku obviněným neoznámil orgánům činným v trestním řízení, nelze dospět k závěru, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu. Není totiž rozhodné, jaký postoj poškozený k celé události zaujal. Posuzování skutkových okolností a právní kvalifikace skutku zásadně přísluší soudu a ten v jednání obviněného spatřoval trestný čin. Zbývá dodat, že policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků nebo i podnětů jiných osob, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele (srov. §158 odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud posoudil uplatněné námitky obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Jestliže v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že mu byl uložen nepřípustný trest odnětí svobody, tj. trest v trvání třiceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, odvíjí své úvahy od toho, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nespáchal. Je zřejmé, že podstata námitky nespočívá v tom, že by obviněnému byl uložen nepřípustný trest v rámci trestní sazby trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., nýbrž v tom, že obviněný neměl být trestný činem loupeže uznán vinným. Takováto námitka však není způsobilá uvedený dovolací důvod naplnit. U trestného loupeže podle §234 tr. zák. je trestní sazba dána rozpětím od dvou až do deseti let a v této trestní sazbě byl také obviněnému správně trest ukládán. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného v této části odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nejvyšší soud podotýká, že uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž ke stejnému rozhodnutí dospěl rovněž u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně dovolacího důvodu podle §265i odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za této situace Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann