ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.620.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 620/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. června 2009 o dovolání obviněného L. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2008, č. j. 8 To 518/2008-189, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 62/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 10. 2008, č. j. 3 T 62/2008-157, byl obviněný L. Z. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §171 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce a obviněný.
K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2008, č. j. 8 To 518/2008-189, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. uložil podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, uplatnil s tím, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu. Je toho názoru, že vzhledem k okolnostem případu a s přihlédnutím k jeho osobě nebyla náležitě posouzena společenská nebezpečnost jeho jednání. Uvedl, že jeho nelegální pobyt na území České republiky byl krátký a z území nevycestoval, protože se snažil pečovat a finančně nadále podporovat svou dceru. V této souvislosti poukázal také na svou dosavadní bezúhonnost. Domnívá se, že se zřetelem k délce doby, po kterou se nacházel na území České republiky nelegálně, dále vzhledem k jeho osobním a rodinným poměrům a pohnutce, která ho k tomu jednání vedla, nelze dovodit, že by byla naplněna materiální stránka trestného činu, resp. že stupeň jeho společenské nebezpečnosti byl natolik snížen, že nelze hovořit o tom, že by spáchal trestný čin. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění. Má za to, že uložení trestu vyhoštění je v rozporu s Úmluvou o právech dítěte z roku 1989, která byla publikována pod č. 104/1991 Sb., a s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, uveřejněnou ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. Podle jeho názoru je zájem dítěte nadřazen zájmům společnosti na potrestání pachatele, který dlouhodobě vyvíjí snahu o legalizaci svého pobytu na území České republiky a jehož úmyslem je pečovat o nezletilou dcerou. Konstatuje, že uložený trest vyhoštění má zásadní vliv na jeho rodinný a soukromý život. Namítl, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že zápis dítěte do rodného listu nezletilého dítěte byl účelový, tedy že měl sloužit k tomu, aby získal trvalý pobyt na území republiky. Zdůraznil, že jeho zájem na výchově nezletilé dcery je opravdový. Dodal, že i z výpovědi svědkyně M. S. se podává, že dobrovolně plní vyživovací povinnost, ač mu nebyla soudem nijak stanovena. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledala státní zástupkyně argumentaci obviněného jako zjevně neopodstatněnou. Podle jejího názoru v posuzované trestní věci stupeň nebezpečnosti činu pro společnost není ničím snižován v tak výjimečné míře, aby se vymykal z rámce běžně se vyskytujících trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. (srov. č. 43/1996 Sb.). Je přesvědčena, že ze strany obviněného šlo o zcela cílené a úmyslné porušení rozhodnutí správního orgánu o uložení správního vyhoštění na dobu tří let s tím, že obviněnému byla přesně stanovena doba k vycestování z České republiky, a to do 30 dnů od právní moci uvedeného rozhodnutí, přičemž toto rozhodnutí obviněný nerespektoval. Takové jednání je bezesporu možné považovat bez dalšího za trestné, a to zejména s ohledem na skutečnost, že obviněný ani území České republiky opustit nehodlá. Uplatnil-li obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., i v tomto případě má státní zástupkyně za to, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Zdůraznila, že obviněný není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, neboť i když dítě, které má jeho zapsaného v rodném listě jako otce, vyživuje, ve společné domácnosti s ním nežije. Dále je zřejmé, že obviněný nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt. Podmínka, že pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem musí být ve smyslu ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. kumulována s tím, že obviněný má na území republiky povolen trvalý pobyt. Jde tedy o dvě podmínky, které musí být splněny současně. Obviněný však nesplňuje ani jednu z uvedených podmínek, takže v dané trestní věci aplikace ustanovení §57 odst. 3 písm. e) tr. zák. není možná. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný měl dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. tak, že „v době od 19. 3. 2008 do 3. 6. 2008, kdy byl v 16:00 hodin zadržen policejním orgánem Inspektorátu cizinecké policie P., se úmyslně zdržoval na území České republiky, ačkoliv mu rozhodnutím odboru pátrání a kontroly pobytu Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie P. ze dne 16. 8. 2007, č. j.:, ve spojení s rozhodnutím ředitelství Služby cizinecké a pohraniční policie ČR v P. ze dne 28. 11. 2007, č.j:, které nabylo právní moci dnem 2. 1. 2008, bylo uloženo správní vyhoštění na dobu tří let a stanovena doba k vycestování z ČR, a to 30 dnů od právní moci uvedeného rozhodnutí“.“
Obviněný pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že vzhledem ke krátké době nelegálního pobytu na území České republiky a s přihlédnutím k tomu, že ho k České republice pojí vazba s jeho nezletilou dcerou, nemohla být naplněna materiální stránka trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. K této námitce Nejvyšší soud uvádí následující:
Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků pachatele. Při úvahách o tom, zda obviněný (pachatel) naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Uvedené ustanovení se proto uplatní jen tehdy, bude-li stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nižší, tj. nedosáhne-li stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu předmětné skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci však o takový případ nejde.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán.
V souvislosti s námitkou obviněného, že se na území nezákonně zdržoval pouze krátkou dobu je třeba uvést, že zákonným znakem objektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí není délka, po jakou se obviněný na území České republiky zdržuje nelegálně. Jinými slovy to znamená, že v kontextu s rozhodnutím publikovaným pod č. 43/1996 Sb. není doba, po kterou se obviněný na území republiky zdržuje nelegálně rozhodným kritériem pro posouzení, zda byly naplněny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. i po materiální stránce. Uvedená skutková podstata má chránit zájem společnosti na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Rozhodnutí o správním vyhoštění vydané ve správním řízení vyjadřuje, že pobyt osoby (cizince) na území republiky není žádoucí, s čímž je spojen požadavek na opuštění území státu. V daném případě Nejvyšší soud nezjistil žádné okolnosti, které by mohly snížit stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost. To znamená, že nerespektování rozhodnutí vydaného ve správním řízení může naplnit zákonem požadované znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. V daném případě byla naposledy obviněnému poskytnuta lhůta k vycestování do 18. 3. 2008. Po této době nelze jeho pobyt na území České republiky považovat za legální. Obviněný sice tvrdí, že v opuštění republiky mu brání skutečnost, že zde má nezletilou dceru. Na druhé straně se ze spisu nepodává, že by obviněný měl k N. úzký citový vztah a že by vyvíjel snahu o svěření nezletilé do své péče, a to přesto, že nezletilá se v současné době nachází v pěstounské péči. Nelze tedy hovořit o tom, že by obviněný měl zájem vytvořit se svou dcerou pevný svazek, jehož cílem by bylo vzájemné soužití a péče o nezletilou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 534/98, publikované pod č. 13/1999-u. Sb. n. a usn.).V daném případě samotné plnění vyživovací povinnosti tedy rozhodně není hlediskem, kterým by se dal vyjádřit pravý vztah otce k dítěti, neboť je zjevné (jak je níže blíže rozvedeno), že je primárně motivován tím, aby obviněný získal trvalý pobyt. Po subjektivní stránce obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný tímto zákonem, čímž trestný čin podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchal ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Z uvedených okolností je patrné, že obviněný nehodlal území republiky na základě správního rozhodnutí opustit. Nelze tudíž konstatovat, že doba nelegálního pobytu byla krátká. Uvedené souvislosti nepochybně zvyšují stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost a umožňují učinit závěr, že materiální stránka trestného činu byla naplněna.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat tehdy, je-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný se domnívá, že pro uložení trestu vyhoštění nebyly splněny zákonem předpokládané podmínky a že tento trest mu byl uložen v rozporu s Úmluvou o právech dítěte z roku 1989, která byla publikována pod č. 104/1991 Sb., a s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, uveřejněnou ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.
Podle §57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem.
Podle §57 odst. 3 tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží jestliže:
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl poskytnut azyl,
c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu,
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle zvláštního právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních deseti letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu.
Třebaže obviněný neuvedl konkrétně, podle kterého ustanovení je v jeho případě vyloučeno, aby mu byl uložen trest vyhoštění, je zřejmé, že při posuzování okolností, které v dovolání uvedl, přichází v úvahu ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že měl v úmyslu pečovat o nezletilou dceru, avšak vývojem situace mu tato snaha byla znemožněna. Jak bylo konstatováno, na základě rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 11 Nc 552/2007, byla nezletilá, svěřena do společné pěstounské péče P. S. a M. S. Zejména chování obviněného o skutečném zájmu o dceru není přesvědčivé. Obviněný se dovolává čl. IX. Úmluvy o právech dítěte s tím, že dítě lze oddělit od svých rodičů toliko v případech, je-li to potřebné v zájmu dítěte. V tomto kontextu nelze přehlédnout, že právě svěření nezletilé do pěstounské péče bylo v zájmu dítěte. Matka dítěte nebyla schopna se o dítě postarat a neprojevovala o jeho péči zájem, otec (zapsaný v rodném listu dítěte) byl toho času neznámého pobytu. Obviněný na straně jedné v době, kdy se koná řízení o svěření nezletilé do pěstounské péče, je nezvěstný, na druhé straně v okamžiku, kdy je zpochybňován jeho zápis jako otce v rodném listě (viz spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 22 Nc 38/2007), zcela neprodleně je schopen se dostavit na matriku. Uvedená fakta nelze při posuzování zájmu obviněného o nezletilou dceru pominout. Lze rovněž dodat, že pokud by obviněný měl eminentní zájem na výchově dítěte, mohl by se podrobit testům DNA, na jejichž základě by byla zcela nepochybně vyřešena i otázka biologického otcovství. Takový zájem, který by svědčil o skutečném zájmu otce pečovat o své dítě, však obviněný neprojevil. Nelze proto konstatovat, že by v daném případě uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Z uvedeného vyplývá, že zájem o dceru je čistě formální, účelově motivovaný. Péče o nezletilé dítě zahrnuje zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj /srov. §31 odst. 1 písm. a) zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů/, není tedy omezena pouze na materiální zabezpečení bez existence dalších užších vazeb k dítěti. Nejvyšší soud má za to, že v posuzované věci užší vazba obviněného k dítěti zcela chybí, především není vytvořeno takové pouto, které by vypovídalo o vytvoření pevného svazku mezi nimi. Za těchto okolností a také s přihlédnutím k tomu, že nelze tvrdit, že by obviněný s dcerou strávil převážnou část života, uložení trestu vyhoštění není nepřiměřeným zásahem do jeho života. Uložení trestu vyhoštění obviněnému v dané věci není v rozporu se zájmem na spojování rodin ve smyslu §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Obviněný však nesplňuje ani další podmínku předpokládanou tímto ustanovením, neboť nemá na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt. Zbývá doplnit, že i když by obviněný měl na území České republiky pracovní a sociální zázemí, aby uložení trestu vyhoštění bylo vyloučeno, musejí být všechny podmínky tohoto ustanovení splněny kumulativně, což není případ obviněného.
Pro úplnost je třeba dodat, že obviněnému nesvědčí ani důvody uvedené v §57 odst. 3 písm. e) tr. zák., pro které by trest vyhoštění nebylo možno uložit.
Výkladové pravidlo k pojmu rodinný příslušník občana Evropské unie je obsaženo v §15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, a podle tohoto ustanovení se rodinným příslušníkem občana Evropské unie rozumí:
a) manžel,
b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým
žije ve společné domácnosti,
c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie,
d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový
příbuzný manžela občana Evropské unie.
Ve smyslu písm. b) shora citovaného ustanovení obviněného nelze považovat za rodiče občana Evropské unie mladšího 21 let, a to zejména s ohledem na to, že s nezletilou nežije ve společné domácnosti. Pro použití §57 odst. 3 písm. e) tr. zák. by bylo dále třeba, aby obviněný měl na území České republiky povolen trvalý pobyt. Jelikož obviněný nesplňuje ani tuto podmínku, nepřicházela aplikace tohoto ustanovení v úvahu.
Lze tedy shrnout, že uložení trestu vyhoštění nebránila žádná ze zákonem stanovených překážek, které jsou taxativně vymezeny v ustanovení §57 odst. 3 písm. c), případně písm. e) tr. zák. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu s Úmluvou o právech dítěte z roku 1989 nebo s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, jak se obviněný domnívá.
S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného ve vztahu k oběma uplatněným dovolacím důvodům odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl o odmítnutí dovolání rozhodnout v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann